Nejúčinnějším opatřením proti závadným potravinám je informovanost, tvrdí EU

zdroj: FreeDigitalPhotos.net; autor: Ambro.

Evropská unie vstupuje do diskuse o bezpečnosti potravin novým legislativním nařízením. Někteří odborníci ale tvrdí, že je spíše nutné efektivněji vymáhat stávající zákony. Jednou z pák je zveřejňování názvů těch podniků, které nabízejí nevyhovující potraviny. Přitom však zůstává otázkou, jestli český spotřebitel vedle ceny věnuje kvalitě dostatečnou pozornost.

Pro konkurenceschopnost evropského potravinářského průmyslu je důležité, aby spotřebitelé měli jistotu, že potraviny, které kupují, jsou nezávadné. Avšak nedávné aféry, ať už se jednalo o nález nepřiznané koniny v hovězích hamburgerech či například o česko-polský spor ohledně technické soli v potravinách, vznášejí otazníky nad tím, zda jsou zákazníci o původu a složení zboží dostatečně a transparentně informováni.

Evropská unie se proto snaží o sjednocený postup a přijímá legislativu na základě takzvaného principu sledovatelnosti výrobku. To znamená, že samy potravinářské podniky mají zajistit a zdokumentovat informace o zboží v celém dodavatelském řetězci. Za správnost údajů o potravině je odpovědný provozovatel potravinářského podniku, pod jehož jménem je uváděna na trh.

Je ale dohled nad potravinami ve světle posledních skandálů skutečně dostatečný? A jak může evropská legislativa pomoct v tažení proti klamání spotřebitele? 

Pocházejí rajská jablíčka doopravdy z ráje? 

Evropský parlament v roce 2011 schválil návrh, který by měl zajistit přesnější informace o potravinářských výrobcích. Nařízení o poskytování informací o potravinách spotřebiteli, které nabude účinnosti v prosinci 2014, mimo jiné rozšiřuje okruh druhů potravin, u nichž je povinné označovat zemi původu. Doteď se to týkalo jen medu, ovoce a zeleniny, olivového oleje, ryb a hovězího masa. 

Jak na diskusi „Ochrana spotřebitele: „Vím co jím?“, kterou uspořádalo CEBRE – Česká podnikatelská reprezentace při EU, Zastoupení Evropské komise v ČR, Informační kancelář Evropského parlamentu v ČR a Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů, řekl Ladislav Miko z Generálního ředitelství Evropské komise pro zdraví a ochranu spotřebitele, zvláštní pozornost je přitom věnována zavádějícím údajům. „Nemělo by se již stát, že si koupíte pizzu v domnění, že pochází z Itálie, protože se názvem i barvami na krabici tváří jako italská, a přitom byla vyrobena v Německu,“ uvedl příklad.

To platí i o hlavních ingrediencích, pokud pocházejí z jiné země, než v jaké byla potravina vyrobena. „Pak musí být na obalu přímo napsáno, že se jedná například o loupaná rajčata vyrobená sice ve Španělsku, ale z čínských rajčat,“ dodal Miko. 

„Cílem nařízení je poskytnout konečnému spotřebiteli základ, aby mohl učinit informovaný výběr,“ shrnul Jindřich Fialka z českého rezortu zemědělství. Znamená to, že by  informace na obalech měly být dostatečně přehledné a jasné, na což nařízení pamatuje i z praktického hlediska – informace o výrobku budou muset být na obalech uvedeny písmem o velikosti minimálně 1,2 milimetrů. Neměly by se tak objevovat případy nečitelných etiket. 

Ve stejném duchu se nese i novela zákona o potravinách, která má nabýt účinnosti od začátku příštího roku. Jak řekl Fialka, jedním z jejích hlavních cílů je přizpůsobit české předpisy ohledně označování potravin právě evropskému nařízení. Nicméně se objevují hlasy, že zákony samy o sobě situaci nezlepší. 

„Je iluze domnívat se, že jinak dobrá novela automaticky přinese lepší orientaci spotřebitelů a že přestanou být klamáni,“ myslí si Libor Dupal ze Sdružení českých spotřebitelů.

Fialka to ale nevyvrací. „Osobně jsem toho názoru, že kdyby všichni dodavatelé v Evropské unii dodržovali již platnou legislativu, tak by k případům, jako byl skandál s koňským masem, ani dojít nemohlo,“ řekl.  

Publicita jako trest nejvyšší

Jenže jak potravinářské podniky k dodržování zákonů co nejúčinněji donutit? Podle Kláry Trněné ze Sdružení obrany spotřebitelů vede nejefektivnější cesta přes internet. 

„Větší postih než pokuta by byl, kdyby odpovědné orgány ty výrobce, kteří své povinnosti porušili, zveřejňovaly,“ vysvětlila Trněná. Jedním dechem ale dodala, že je nutné současný dozor nad dodržováním zákonů obecně zpřísnit a zkvalitnit. Přitom by větší odpovědnost měla ležet na obchodnících.

„Pokud bude prodejce vyžadovat větší kvalitu a  bezpečnost, pak se tomu výrobci přizpůsobí,“ dodala. Jenže s tím nesouhlasí Petr Baudyš, ředitel Svazu obchodu a cestovního ruchu.

Obchodníci jsou podle něj biti prostě z toho důvodu, že se ocitají u konce dodavatelského řetězce. „Zvlášť pro malé obchodníky je velmi náročné a nákladné zkontrolovat kvalitu potravin, které v dnešním světě procestují v průměru tři tisíce kilometrů,“ řekl Baudyš. 

Zveřejňování jmen hříšníků se proto spíše obává. Podle něj není státní dozor zdaleka ideální – jakmile úředník udělá chybu, pověst dotčené firmy se jen těžko napravuje. „Řešením by mohl být samostatný úřad pro potraviny, který bude kontroly koordinovat,“ navrhl. V současnosti se totiž podle něj kříží kompetence mezi rezorty zemědělství a zdravotnictví, což spíše vede k přehmatům. 

Nicméně Ladislav Miko z Evropské komise zdůrazňuje, že vliv a tedy i odpovědnost obchodníků je větší, než se může zdát. „Je známo, jak velký tlak prodejci na výrobce vyvíjejí, a nutí je tak snižovat náklady,“ uvedl.  

Na vině jsme i my 

Stejně tak se podle Mikových slov podceňuje i moc spotřebitelů. „Jejich síla je obrovská – bohužel se v České republice stále v drtivé většině případů rozhodují podle ceny,“ uvedl. 

To potvrzuje i Fialka z rezortu zemědělství. „V centru zájmu zákonodárců je označování potravin, ale zajímá to stejně i většinu obyvatel?“ Například ze zákazníků ve věku 15-19 let jich prý čte údaje na etiketách méně než pětina.

S nižší angažovaností českých kupujících může souviset i dvojí kvalita výrobků známých značek. „Indicie naznačují, že v zemích střední a východní Evropy jsou spotřebitelům dodávány některými výrobci produkty stejného názvu a obalů, ale různého složení, a tedy i kvality,“ upozorňuje europoslankyně Olga Sehnalová (S&D), která zasedá ve výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů. 

„Když na to upozorňuji, tak ze strany Evropské komise dostávám jednu a tutéž odpověď: pokud je bezpečnost těchto produktů v pořádku, pak kvalita je věcí relativní a v případě potravin otázkou chuťových a cenových preferencí,“ uvedla Sehnalová a dodala, že zkvalitnění je v rukou spotřebitelů. 

To potvrzuje i Ladislav Miko z Evropské komise a upozorňuje na jazykové příčiny střetu mezi českým a celoevropským očekáváním. „Slovo ‚kvalita‘ v češtině zahrnuje i bezpečnost, která je pro nás samozřejmě klíčová, zatímco v angličtině je termín zaměřen spíše jen na vzhled, vůni a chuť potravin,“ vysvětlil. 

Evropská unie přitom nemá za úkol regulovat kvalitu v anglickém slova smyslu. Nabídku na trhu si, jak Miko připomíná, upravují sami spotřebitelé svým chováním.