Výhružný hlas Iránu

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Má Západ zapotřebí uchylovat se k maření iránských jaderných ambicí silou? Zde je názor francouzského poslance Evropského parlamentu a člena komise pro vztahy s Izraelem, Pierra Schapira, na tento problém.

Krize na Blízkém východě se zdánlivě opakují. Nejprve to byl Irák a zbraně hromadného ničení, nyní jde o program vývoje jaderných zbraní v Iránu. Jako by jej historie ničemu nenaučila, je to opět George Bush, kdo ohrožuje světový mír snahou o zatažení mezinárodního společenství do boje proti “ose zla”.

Kalkulace síly

Při rozhodování o použití síly proti Iránu je jednoduše potřeba podívat se na možné výsledky takové akce a poté zvážit potenciální zisky a ztráty plynoucí z podobného typu intervence. Obhájci vojenských zásahů chtějí zničit iránská jaderná zařízeníSeymour Hersh, který článkem v magazínu New Yorker odstartoval tuto debatu, v něm uvedl, že Irán je již připraven na možné vzdušné útoky. I kdybychom dokázali zničit fyzické budovy, útok by nedokázal zničit znalosti, jejichž nositeli jsou samotní vědci.

Jediný možný výsledek vojenského útoku by bylo pozdržení jaderného programu Teheránu. Iránský lid však věří, že vyvíjet jadernou technologii je jeho svrchovaným právem. V jeho očích je to otázka národní bezpečnosti tváří v tvář Izraeli, jediné jaderné mocnosti na Blízkém východě. Podle Azadeha Kian-Thiebauta, výzkumníka Národního centra pro vědecký výzkum v Paříži (CNRS), se obohacování uranu stalo heslem současného iránského nacionalismu. Zničení části iránského jaderného programu by pouze rozdmýchalo tyto vlastenecké pocity a zesílilo v myslích iránského lidu potřebu získání jaderných zbraní k vlastní ochraně proti podobným útokům.

Mírové bomby

Nakonec můžeme jen doufat, že iránská jaderná zařízení skončí v rukou odpovědného, pacifistického a pokrokového režimu, jež nebude pociťovat nenávist ani k Západu, ani k Izraeli. Otázka však zní, jak ustavit takový režim? Jedinou způsob jak svrhnout stávající mocenské struktury je vnitřní přerod. Vojenský zásah zvnějšku nebude k ničemu, protože jakákoli vojenská kampaň Západu, spojená nevyhnutelně se ztrátami na životech, riskuje posílení vnitřní iránské solidarity proti agresorovi. A co víc, irácká katastrofa ukazuje, že je nepravděpodobné, že by se politická opozice v Iránu dostala se západní pomocí k moci.

Zatímco si můžeme být stěží jisti tím, co bychom získali užitím síly proti Iránu, velmi jednoduché naopak je si představit, jak by Irán reagoval. Islámská republika je známa pro svoji schopnost působit potíže a skrze sítě svých militantních organizací by mohla rozpoutat násilí v problematických částech regionu. Rovněž by mohla provést raketový útok proti Izraeli a královstvím v Perském zálivu. Navíc má Irán kapacity k provádění teroristických akcí zde na Západě. To by znamenalo čelit nejen akcím sunnitského terorismu Usámy bin Ladina, ale rovněž operacím iránských šíitů. Vojenský útok proti Iránu by zvýšil napětí mezi Západem a muslimským světem a bylo by riziko, že se z lokálního konfliktu stane celosvětový.


Aktéři hledání dalšího postupu

Ve světle toho, o čem jsem zde hovořil, věřím, že v současné situaci je hrozba vojenské intervence nežádoucí; pouze by radikalizovala iránský lid. Co bychom tedy měli dělat, čelíme-li provokacím prezidenta Ahmadinedžáda a zvažujeme nebezpečí jaderného útoku na Izrael? Jednou možností by bylo investovat veškeré naše úsilí do ustavení přátelštějších vztahů mezi Iránem se Západem a zvláště Spojenými státy americkými tím, že vyjmeme Irán z “osy zla”, seznamu všech “nezbedných” států na světě, a zrušíme ekonomické sankce proti Iránu s vyhlídkou na obnovení skutečného dialogu mezi civilizacemi.

Washington a Brusel by mohly odsoudit nezodpovědné chování Mahmuda Ahmadinedžáda, ale zároveň uvolnit napětí. Západní diplomacie má stále ještě dost času, aby takové otevřenosti dosáhla, neboť iránský jaderný útok stále ještě bezprostředně nehrozí. Je nepravděpodobné, že by jej byl Irán schopen provést dříve než v roce 2009. Prozatím bychom měli být opatrní a nešplhat po “žebříku sankcí” příliš rychle, jelikož bychom si začali hrát s ohněm, který by později nemuselo být možné uhasit.