Irán: Blíží se konečný termín Rady bezpečnosti

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

CafeBabel.com

Rezolucí 1737 stanovilo OSN 21. únor jako poslední termín, do nějž má Irán zastavit svůj program na obohacování uranu.

„Nepřítel velmi dobře ví, že jakákoliv invaze bude následována komplexní reakcí vůči útočníkům a jejich zájmům po celém světě.“

Slova Ajatolláha Ali Chameneího jsou jasným znamením, že Irán nesplní termín Rady bezpečnosti OSN pro pozastavení svého nukleárního programu do 21. února tohoto roku. Tón slov iránského nejvyššího vůdce ovšem napovídá rostoucímu strachu Iránců i Evropanů z toho, že USA vážně uvažuje nad vojenským útokem proti islámské republice.

Je to vůbec možné? Může Bushova vláda, která je nyní zaměstnána Irákem, finančně podporovat jinou válku, zvláště pak s tak nezajímavým soupeřem jakým je Irán? Mohli by Američané takový posun akceptovat? Lidé uvnitř americké vlády si myslí, že ano. Ale připouští, že opravdovou překážkou americkým vojenským snahám v Iránu je hlavně Británie.

Žádné americko-britské spojenectví, žádná válka?

8. února vyjádřil Gregory Schulte, americký vyslanec v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (která v rámci OSN hlídá nukleární aktivity), své rozhořčení ohledně samolibého přístupu evropských států k iránskému nukleárnímu programu. V rámci svého projevu na bezpečnostní konferenci v Mnichově, Schulte zaútočil na evropské vlády kvůli nevynucování ekonomických sankcí uvalených na Irán Radou bezpečnosti OSN v prosinci minulého roku.

„Tváří tvář vzdoru iránských představitelů mohou Evropská unie a evropské státy dělat více – a měly by dělat více – aby podpořily naší společnou diplomacii“, řekl Schulte. „Proč například evropské vlády používají exportní úvěry k dotování vývozů do Iránu? Proč evropské vlády nepodnikají více opatření aby odradily investory a zabránily finančním transakcím?“ Odpověď na frustraci amerického vyslance je možné s jistou dávkou cynismu nalézt v silných hospodářských vazbách mezi některými evropskými státy a Iránem.

Nejsou to ale pouze ekonomické zájmy, které nutí Evropskou unii a Evropu setrvávat v netečnosti vůči snahám o potrestání Iránu. Podle zdrojů blízkých Javieru Solanovi, hlavnímu představiteli zahraniční politiky EU, má Evropská unie jasnou strategii jak řešit iránskou otázku a nechce, aby do ní Spojené státy zasahovaly. Navíc Evropská unie a některé členské státy věří, že pouze prostřednictvím posilování ekonomických vztahů s Iránem a jeho lidem bude možné svrhnout stávající duchovní režim.  

Velká Británie: nová bašta evropské jednoty?

Když Spojené státy v roce 2002 směřovaly k válce s Irákem a sháněly evropské spojence, dokázaly úspěšně Evropu rozdělit na dvě části. Německo a Francie ustály svou pozici na jedné straně, zatímco Itálie, Španělsko a Británie sklouzly na druhou. Rozhodnutí Británie podporovat Spojené státy hrálo zásadní roli ve změně rovnováhy sil v Evropě, protože legitimovalo účast ve válce mezinárodně „méně významných“ zemích jako je Itálie, Španělsko a Dánsko i přes odpor veřejného mínění.

Když dnes USA zahajují mezinárodní diskusi, která by má legitimizovat válku s Iránem, uvědomují si, že už Británie nebude stát za nimi. Tentokrát se Británie přiklání k Francii a Německu a „méně významné“ státy se jistě připojí. „Blaira ani ve snu nenapadne pomáhat Bushovi ve válce s Iránem,“ řekl anonymní zdroj. Tento zdroj ještě dodal, že britská vláda spolupracuje více než kdykoliv předtím s evropským úřadem pro vnější záležitosti, aby dosáhla diplomatického řešení konfliktu.

Více diplomacie, prosím

Britští odborníci na mezinárodní vztahy se domnívají, že bez silného spojenectví mezi USA a Evropou je nepravděpodobné, aby Bushův kabinet proti Iránu zahájil jakoukoliv vojenskou akci. Velká evropská trojka, kterou tvoří Velká Británie, Francie a Německo byla v přímých rozhovorech s Iránem v minulosti úspěšná. Dosáhla například dohody o pozastavení obohacování uranu výměnou za ekonomické výhody. Že je na místě stavět na tomto základě potvrdila i nedávná zpráva publikovaná neziskovou organizací Crisis Action, která se zabývá pomocí při odvracení konfliktů a porušováním lidských práv.

Tato zpráva, kterou podpořila řada vlivných think-tanků a která obhajuje diplomatické řešení mezinárodní krize v Iránu, říká, že by se „Británie měla ujmout role katalyzátoru v tomto diplomatickém procesu a vystupovat jako zprostředkovatel mezi EU a Spojenými státy“. Crisis Action na závěr varuje: „Možné důsledky vojenské akce mohou být tak závažné, že vlády mají zodpovědnost postarat se o to, aby všechny diplomatické cesty byly vyčerpány. K tomu však prozatím nedošlo.“