Příběhy černého města: Problémy s rasismem má i Evropa

© EFE-EPA/Michele Tantussi

Většina zemí Evropské unie neshromažďuje informace o rase či etnickém původu svých obyvatel, a to ani v případě, že se osoba stane obětí diskriminace. Počet rasově motivovaných incidentů však roste. Příběhy obětí se snaží zmapovat trojice evropských novinářek.

Smrt Georga Floyda při zásahu policie v americké Minnesotě spustila masové protesty nejen ve Spojených státech, ale po celém světě. Tisíce podporovatelů hnutí Black Lives Matter během léta demonstrovalo i v ulicích evropských velkoměst, restriktivním opatřením navzdory. Protestující v Bruselu, Amsterdamu, Berlíně, Římě, Paříži, Dublinu či Kodani se vymezovali proti rasově motivovaným incidentům a požadovali spravedlnost.

EU je šokována smrtí George Floyda. Policie musí respektovat lidská práva, uvedl šéf unijní diplomacie

„I na černošských životech záleží,“ zdůraznil šéf evropské diplomacie v reakci na nepokoje ve Spojených státech. 

Do Evropy se začali přistěhovalci z Afriky či Jižní Ameriky dostávat v 60. letech. O evropském imperiálním dědictví však dodnes panují mylné představy, případně se v jeho souvislosti objevuje „selektivní amnézie“. Upozornil na to britský novinář Gary Younge v článku pro New York Review of Books, ve kterém argumentoval, že tato „toxická nostalgie“ je výsledkem nepochopení koloniální historie v evropských zemích.

Historie evropského protirasistického aktivismu je v porovnání s tím americkým krátká. Hnutí nepronikla do mainstreamu, ani nepřinesla trvalé politické změny.

30 procent černochů má zkušenost s diskriminací

Přijetím směrnice EU z roku 2003 o rasové rovnosti se členské státy zavázaly k vytvoření zvláštního orgánu pro rovnost a k zavedení právních předpisů potřebných pro řešení diskriminace v oblasti bydlení či zaměstnávání. Každý členský stát však směrnici implementoval trochu jinak, což aktivisté již několik let kritizují.

Podle loňské studie Evropské agentury pro lidská práva se až 30 procent černochů a černošek žijících v Unii za posledních pět let střetlo s projevy rasismu. Pět procent z nich dokonce čelilo fyzickému útoku.

Například v Německu, kde žije přibližně milion osob narozených v Africe, rostl počet hlášených rasistických incidentů mnohem rychleji než v případě jakékoli jiné formy diskriminace. Vyplývá to z vyjádření federální antidiskriminační agentury. Data, která by agentuře umožnila zjistit, jak rasismus ovlivňuje konkrétní skupiny lidí, však chybí. Německo totiž podobně jako většina zemí EU neshromažďuje informace o rase a etnickém původu.

Tři reportérky se rozhodly toto „vakuum“ vyplnit, a to skutečnými příběhy.

Portál „Příběhy z černého města“ přináší reportáže o zkušenostech černochů žijících v Evropě. Na jeho vzniku spolupracovaly novinářky z Itálie, Německa a Portugalska. Jejich cíl byl jasný: detailně prozkoumat zkušenosti černochů žijících v různých evropských zemích a popsat systém a kontext strukturálního rasismu, se kterým se v životech setkávají.

Za články zveřejněné na portálu získala trojice jeho autorek Cenu za rozmanitost udělenou v rámci programu Stars4Media. Program podporuje inovace v médiích a snaží se propojovat novináře a experty z celé Evropy.

Příběhů je více než dost

Příběhy ze života černochů žijících v Portugalsku sepsala novinářka Paula Cardosová. Čtenářům přinesla například příběh 65leté Marie, která do Lisabonu přicestovala v roce 1974 z Kapverd. Jako otrokyně z portugalské kolonie se tehdy mohla po lisabonských ulicích volně procházet pouze v neděli mezi pátou a sedmou hodinou večer. Jinak byl její život plný tvrdé práce a zneužívání.

Marie novinářce prozradila, že rasismus má své místo i v Lisabonu i dnes, situace se ale výrazně zlepšuje. Teprve před pár lety se jí podařilo absolvovat základní vzdělání a splnit si sen – naučit se číst a psát.

EU chce být lídrem v ochraně lidských práv. Bude usilovat o globální zákaz trestu smrti

Jaké jsou unijní priority na poli lidských práv? Vymýcení trestu smrti, ochrana lidských práv tváří tvář současným environmentálním a digitálním výzvám a efektivnější reakce díky hlasování kvalifikovanou většinou.

Fotoreportér Mohamed Keita pro změnu pracoval s padesátkou multikulturních rodin žijících v Itálii. Při rozhovorech s nimi s uvědomil, že lidé z různých kultur si často nechtějí vybrat pouze jednu identitu. „Tito lidé se chtějí spojit s různými identitami – a být vnímáni především jako lidské bytosti,“ uvedl Keita. Při práci s jinými kulturami mladý fotograf doporučuje více poslouchat a méně hovořit.

Život černochů v Německu přibližuje ve svých reportážích novinářka Chiponda Chimbeluová. „Nejviditelnější minoritní skupina“ podle ní zažívá rasismus a diskriminaci, o jejichž formě se ale ví jen málo. To by se však mohlo změnit, německá federální protidiskriminační agentura totiž v současnosti financuje projekt Afrocenzus, který sbírá data jak o zkušenostech s diskriminací, tak i chybějící demografické údaje.

„Němci sice uznávají, že jedním z problémů jejich země je i rasismus, stále však mají výhrady k tomu, aby se v jejich blízkosti objevovaly určité skupiny lidí,“ uvedla novinářka.