Mediální zákony v EU: Má problémy jen Maďarsko?

Zdroj: http://www.defenseimagery.mil; autor: Jacob J. Kirk.

Kontroverze kolem maďarského mediálního zákona vyvolala velký povyk v evropských kruzích. Přenesme se však za hranice Maďarska. Jaká je situace v ostatních zemích? Evropská síť portálů EurActiv se rozhodla tuto neprobádanou oblast zmapovat. První zastávkou budou dvě největší členské země – Francie a Německo.

Budapešť nedávno slíbila, že sporný mediální zákon, na který se hned po začátku jeho předsednictví v Radě EU snesla ze strany Unie ostrá kritika, upraví. Maďaři upustili také od svého původního požadavku, že svou legislativu změní pouze v případě, že si své mediální zákony nechají prošetřit i ostatní státy.

I když se podobný požadavek Budapešti může zdát na první pohled jako přehnaný, při bližším pohledu do jednotlivých zemích se ukazuje, že určité opodstatnění mít může.

Podle organizace Reportéři bez hranic svoboda médií v Evropě upadá a kontinent svou pozici v mezinárodních žebříčcích ztrácí. Podle Indexu svobody tisku (Press Freedom Index) dnes na pomyslné bedně vítězů stojí Island, Finsko, Švédsko, Norsko, Nizozemsko a Švýcarsko.

Tyto země jsou motorem svobody médií v Evropě. A které že země jsou naopak na sestupu z první ligy? Například Itálie ve zmiňovaném žebříčku sousedí s Burkinou Faso (v pořadí 49.) a Bulharsko a Řecko jsou na stejné úrovni jako Benin (na 70. místě). Českou republiku společně s Maďarskem (ještě před přijetím kontroverzního zákona) hledejme na 23. příčce.

Přišla Evropa o svůj piedestal?

Podle nevládní organizace Reportéři bez hranic, která Index svobody tisku sestavuje již od roku 2002, Evropa postupně přichází o půdu pod nohama. Na pozoru by se měly mít státy jako Irsko, Belgie a Francie, které v daném žebříčku klesají.

Je znepokojivé, že se členské země Evropské unie v indexu stále propadají. Pokud se Unie neprobere, riskuje, že přijde o své dominantní postavení v boji za lidská práva,“ dočteme se v prohlášení, které je součástí hodnocení svobody tisku za rok 2010.

Pokud k tomu dojde, jak může přesvědčivě od autoritářských režimů požadovat změny? Je nezbytně nutné, aby evropské země své příkladné postavení obnovily.“

Špatný rok ve Francii: Sarkogate

Kolébka lidských práv, říká se o Francii. Co bylo její pýchou, se ale v roce 2010 otřáslo v základech. Navíc v hodnocení indexu se Francie posunula z 43. na 44. pozici. Zpátky však k roku 2010. Francií cloumal na podzim minulého roku skandál s dědičkou firmy L’Oréal Liliane Bettencourt. Případ ukázal, jakým způsobem politické kruhy zasahovaly do médií: odposlouchávané telefony novinářů, vykradené kanceláře či zastrašování zdrojů.

Kauza ukázala na propojení politiky a businessu. V aféře, na níž upozornil webový portál Mediapart, vyšlo najevo, že Liliane Bettencourt nelegálně poslala peníze na účty některých členů francouzské vlády i na účet strany UMP prezidenta Sarkozyho.

V nejžhavější fázi celé aféry ohlásily tři velké mediální společnosti vloupání do svých kanceláří. Hervému Gattegnovi, novináři z Le Pointu, se z kanceláře ztratil notebook a Gérardu Davetovi z Le Mondu někdo ukradl počítač přímo z jeho bytu. Případ skončil obměnami ve vládním kabinetu.

Le Monde navíc v září zažaloval francouzskou kontrarozvědku DCRI za to, že měla údajně Daveta sledovat a zjišťovat, kdo patří mezi jeho zdroje.

Za problematické označují pozorovatelé i změny ve vedení dvou francouzských televizních kanálů. Ředitelé France Télévisions a francouzsko-německého kanálu Arte byli do funkce jmenováni Nicolasem Sarkozym. Ředitelem Radio France se na základě oficiálního souhlasu prezidenta stal vloni Jean-Luc Hees. Podle Reportérů bez hranic (RWB) jsou tato jmenování a s tím související sporná propouštění důvodem k obavám.

Nejposlouchanější francouzské rádio, France Inter, v červnu 2010 kompletně změnilo vysílací program a následně propustilo řadu renomovaných novinářů. Důvody, které stanice uvedla, podle pozorovatelů nevyzněly přesvědčivě.

Podivné bylo také propuštění populárního francouzského komika a sloupkaře Stéphana Guillona, který se strefoval hlavně do vládních a prezidentských řad.

Kde je svoboda médií?,“ pokládá RWB rétorickou otázku.

Německo: Problémy ve spolkových zemích

V Německu se EurActiv zajímal, jak tamní pravidla pro obsazování mediální rady obstojí ve srovnání s pasážemi sporného maďarského zákona, který posiloval vliv politiků na její složení.

Podle Benno Pöppelmanna, právního poradce Asociace německých novinářů (DJV), by podobné kontrolní mechanismy v Německu nikdy nemohly vzniknout, protože je zakazuje německá ústava.

Přesto jsou němečtí zákonodárci ke stavu svobody německých médií poměrně kritičtí, především pak na lokální úrovni. Německo má duální systém vysílacích služeb – existují zde jak soukromé, tak veřejnoprávní stanice. Veřejnoprávní provozovatelé jsou financováni vládou. Jejich povinností je zajistit nezávislé, vyvážené a objektivní vysílání v oblastech zpravodajství, kultury, vzdělávání či zábavy.

Od poloviny 80. let minulého století fungují v Německu i soukromí provozovatelé. Tyto stanice podléhají federálním zákonům a aby mohly začít vysílat, musejí k tomu obdržet licenci. Někteří němečtí europoslanci z řad konzervativců však zvedají varovný ukazováček právě v případě zmiňovaných federálních zákonů. Ty podle nich obsahují ustanovení srovnatelná s kontroverzním maďarským zákonem.

Křesťanskodemokratický europoslanec Klaus-Heiner Lehne (EPP, CDU) v rozhovoru pro německý EurActiv uvedl, že maďarský zákon vyznívá proti mediální legislativě v Severním Porýní-Westfálsku ještě poměrně liberálně. „Pokud dojde k revizi mediálního zákona v Maďarsku, musí k tomu samému dojít i v dalších evropských zemích. V Německu musí dojít k legislativním úpravám hlavně na úrovni spolkových zemí,“ dodal europoslanec Lehne.

Liberální europoslanec Alexander Alvaro (ALDE, FDP) německému EurActivu řekl, že i ostatní členské státy by měly být připraveny revidovat své mediální zákony. „Nezavírejme nad tím oči. Pokud mediální zákony v Německu, Francii nebo třeba Itálii obsahují nelegitimní opatření, je třeba je upravit,“ uvedl Alvaro.