Soudní dvůr EU jako klíčový hráč evropské integrace

© Shutterstock

Soudní dvůr EU (SDEU) ovlivňuje životy Evropanů více, než by se mohlo na první pohled zdát. Ročně řeší až 1600 případů, čímž převyšuje kterýkoli národní soud. 

Historie

Kořeny Soudního dvora EU sahají k samotným počátkům evropské integrace. Již Pařížská smlouva (Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli, ESUO) z roku 1952 v sobě obsahovala ustanovení o zřízení Soudního dvora ESUO. Římské smlouvy z roku 1957 pak ustanovily Soudní dvůr Evropských společenství, což byl společný soudní orgán pro tři tehdejší mezinárodní organizace – ESUO, Evropské hospodářské sdružení (EHS) a EURATOM.

Mimo změn v počtech soudců došlo k výraznější reformě až v roce 1988, kdy vedle Soudního dvora vznikl tzv. Soud první instance (dnes známý jako Tribunál). Důvod byl prostý – s postupným rozšiřováním evropských společenství a pravomocí jejich orgánů rostl i počet soudních řízení. Méně závažné a „jednodušší“ případy tak na stůl dostávali právě soudci Tribunálu.

V kontextu tzv. východního rozšíření Rada EU v roce 2004 využila možnost zakotvenou ve smlouvě z Nice z roku 2003 a rozhodla o zřízení Soudu pro veřejnou službu. Jeho úkolem bylo rozhodovat spory mezi EU a jejími zaměstnanci. Tuto úlohu do té doby plnil Tribunál, který však rovněž začínal pociťovat přílišný nápor případů. Tento orgán ale neměl dlouhé trvání, k 1. září 2016 byl zrušen a jeho tehdejších 7 soudců přešlo k Tribunálu. Ten měl do té doby soudců 28 (tedy jednoho za každý členský stát). Rostoucí počet podání však vedl k rozhodnutí, že počet soudců Tribunálu vzroste na 56 (tedy dva za každý členský stát), přičemž bude opět rozhodovat i spory mezi Unií a jejími zaměstnanci. Tento počet bude naplněn v roce 2019. Vystoupení Británie z EU nicméně způsobí, že počet soudců Tribunálu se ustálí na 54.

Na rozdíl od změn v rámci Tribunálu zůstal Soudní dvůr prakticky nezměněn. Nadále v něm působí 28 soudců, tedy jeden za každý členský stát. Tato dvě soudní tělesa pak dohromady tvoří SDEU, který ročně řeší na 1600 případů, což je mnohem více, než řeší kterýkoli národní soud.

Soudní dvůr EU, Lucemburk © Shutterstock

Rozhodování a struktura

Žádný ze soudců SDEU nezastupuje stát, ze kterého pochází. Nesmí z něj ani přijímat jakékoli pokyny. Vedle soudců však v rámci Soudního dvora působí i 11 tzv. generálních advokátů. I oni však jsou na svých zemích nezávislí.

Jejich úkolem je vypracovávání nestranných, nezávislých a odborných stanovisek k jednotlivým případům, u kterých je takových stanovisek třeba. Tento výstup je veřejný, nicméně samotní soudci jimi nejsou vázáni. Hlas generálních advokátů je tedy poradní. V 70 až 80 % případů však soudci odborný posudek advokátů následují. Pokud jde o národnostní zastoupení mezi advokáty, Británie, Francie, Německo, Itálie, Španělsko a Polsko mají své místo mezi generálními advokáty neustále. Zbylých 5 advokátů pak rotuje mezi ostatními členskými státy. Jedno z těchto pěti míst nyní náleží i České republice, přičemž generálním advokátem je od roku 2015 do roku 2021 Michal Bobek.

Pokud jde o funkční období, také soudci mají šestiletý mandát, který je obnovitelný, přičemž každé 3 roky se obnovuje polovina soudců. Tříletý mandát mají i předsedové obou soudů, které volí sami soudci. Jednotlivé soudce v první řadě navrhují samotné státy, k jednotlivým kandidátům pak dá nezávislé stanovisko mezistátní výbor odborníků podle čl. 255 SFEU. Tím se povětšinou následně řídí i Rada EU, která o jednotlivých kandidátech finálně rozhodne, a to jednomyslně.

V této souvislosti je dobré zmínit, že na první pohled Soudní dvůr i Tribunál rozhodují jednomyslně. Na veřejnost se vždy dostane pouze přijaté rozhodnutí. Některá z nich jsou však přijata jen těsnou většinou soudců, kteří o dané věci rozhodují v několikačlenném senátu. Soudci, kteří s daným rozhodnutím nesouhlasí, však nemají možnost zveřejnit své odlišné stanovisko. Tím se zajišťuje nezávislost a nestrannost při jejich případném znovuzvolení. Jejich názory na jednotlivé případy totiž nejsou známy, veřejné je pouze finální rozhodnutí daného soudního senátu jako celku. Tento proces jmenování a rozhodování je stejný jak v případě Soudního dvora, tak v případě Tribunálu.

Pokud jde o odlišnosti v rámci rozhodování, Soudní dvůr může o jednotlivých případech rozhodovat v různém složení, vždy však většinou hlasů. Opravdu výjimečné a důležité kauzy řeší plénum všech 28 soudců. Důležité otázky nejen právního, ale i politického významu či případy, ve kterých je třeba sjednotit judikaturu, má v kompetenci Velký senát složený z 15 soudců. Asi 70 % všech případů, kterými se Soudní dvůr zabývá, však řeší pětičlenné senáty, případy menší důležitosti pak připadnou k řešení tříčlenným senátům.

Pokud jde o Tribunál, jeho soudci rozhodují pravidelně v tříčlenných senátech, do budoucna se však počítá se vznikem spíše pětičlenných senátů. V této souvislosti je dobré zmínit i to, že v rámci případů spadajících do působnosti Tribunálu je možné se odvolat k Soudnímu dvoru, jakožto soudu druhé instance.

Martin Smolek: Uber už se nevyhne státní regulaci, právo EU mu nepomůže

Soudní dvůr EU před Vánoci ukončil více než rok trvající řízení o tom, jestli je společnost Uber pouhou internetovou platformou, nebo tradiční dopravní firmou. A výsledek není pro řidiče Uberu radostný. Soudci jej totiž zařadili pod klasické dopravní služby, které si mohou státy samy regulovat. Uber se tak už nebude moci vyhýbat vnitrostátní regulaci. Na druhou stranu rozhodnutí nemusí znamenat konec sdílené ekonomiky jako takové, říká v rozhovoru vládní zmocněnec pro zastupování ČR před Soudním dvorem EU Martin Smolek.

Působnost a jednotlivá řízení

V obecné rovině má SDEU trojí hlavní úlohu. V první řadě je jeho úkolem vykládat právo EU. Další pole působnosti pak zahrnuje rozhodování o platnosti aktů EU a v neposlední řadě zajištění toho, aby členské státy dodržovaly své závazky vyplývající z členství v EU.

Na paměti je třeba mít to, že SDEU právo EU netvoří, silou svých rozhodnutí a díky výkladu jednotlivých ustanovení však právo EU dotváří. Jeho judikáty (tedy nálezy SDEU) jsou součástí primárního práva EU a jsou závazné jak pro orgány EU a členské státy, tak i pro jednotlivé národní soudy a soudce. Z toho vyplývá jeho důležitost a nezastupitelná role v rámci celé evropské integrace a fungování EU.

V rámci třech zmíněných oblastí SDEU existují dva základní druhy řízení. Jednak jde o tzv. přímé žaloby, jednak o tzv. řízení o předběžné otázce, která by se dala přirovnat k nespornému řízení. V rámci přímých žalob (tedy v rámci sporných řízení) pak SDEU rozhoduje v těchto věcech:

  1. Žaloba pro porušení smluv
  2. Žaloba na neplatnost aktů EU
  3. Žaloba na nečinnost
  4. Námitka nepoužitelnosti
  5. Další žaloby a řízení (žaloba na náhradu škody proti EU, spory z rozhodčích doložek, kasační opravný prostředek proti rozhodnutí Tribunálu, posudek, žaloba na vydání bezdůvodného obohacení)

Tribunál rozhoduje o žalobách podaných jednotlivci, ať už fyzickými či právnickými osobami. Nejčastěji tak Tribunál projednává spory v oblasti hospodářské soutěže, státní pomoci, obchodu, ochranných známek či zemědělství. Typicky jde o případy, kdy Evropská komise udělí soukromé společnosti pokutu pro porušování pravidel hospodářské soutěže a tato společnost se proti tomuto rozhodnutí brání žalobou. Řízení o předběžné otázce a významnější spory, ve kterých figurují státy a orgány EU, pak spadají do působnosti Soudního dvora.

Ke každému podání, které do Lucemburku dojde, je přidělen jeden soudce zpravodaj, který má případ po celou dobu na starosti. Pokud je třeba odborné stanovisko, je přidělen i generální advokát. Každé řízení je možno rozdělit do pěti fází – písemná část (pouze zde je možné předkládat důkazy a rozhodné skutečnosti; tato část zahrnuje žalobu a další podání), přidělení věci senátu (zahrnuje určení soudce zpravodaje a jeho předběžnou zprávu; určení rozhodujícího senátu a generálního advokáta), ústní část, stanovisko generálního advokáta (vždy až po ústním jednání; odborné poradní stanovisko pro soudce) a následné rozhodnutí senátu.

Soudní dvůr EU, Lucemburk © Shutterstock

 

Žaloba pro porušení povinnosti

Každý členský stát je zavázán dodržovat právo EU, a to jak právo primární, tak právo sekundární (tedy nařízení, směrnice či rozhodnutí) a terciární (prováděcí akty Komise vydávané v přenesené působnosti). V případě, že stát své závazky porušuje, Komise (nebo i jiný členský stát, což se však z logiky věci prakticky neděje) jej může žalovat pro porušení povinností vyplývajících ze Smluv EU. Celý proces je však trošku složitější.

Až 90 % těchto řízení končí již v tzv. předsoudní fázi. K samotnému Soudnímu dvoru tak dospěje jen malá část takto zahájených sporů. Prvním stupněm předsoudní fáze je

  • a) tzv. EU pilot, což je zcela neformální a neoficiální dialog mezi Komisí a členským státem, který svou povinnost porušil. Pokud během těchto rozhovorů nedojde k nápravě (typickým porušením povinností je například pozdní transpozice směrnice do národního právního řádu, ale může se jednat i o vážnější porušení závazků), přejde se do druhé fáze nazvané
  • b) formální upozornění. V této chvíli již začíná samotné řízení, kdy Komise stát formálně a oficiální cestou upozorní na porušování povinností. V případě, že se členský stát ve stanovené lhůtě k tomuto upozornění nevyjádří (či se vyjádří nedostatečně), Komise přistoupí k
  • c) tzv. odůvodněnému stanovisku, což je třetí a poslední stupeň předsoudní fáze. V něm již Komise vytvoří a formuluje případnou žalobu včetně odůvodnění. Co v tomto stanovisku Komise neobsáhne, nemůže být součástí následné soudní žaloby. Danému státu se obvykle určí dvouměsíční lhůta na vyjádření a nápravu situace. V opačném případě následuje fáze soudní zahájená oficiální žalobou podanou k SDEU.

Soudní fáze se skládá ze dvou řízení. Na konci prvního SDEU rozhodne, zda členský stát svou povinnost skutečně porušil, nebo nikoli. Pokud dojde k „odsouzení“ a stát pochybení nenapraví, následuje druhé, vykonávací řízení. K jeho zahájení je třeba další žaloba Komise, přičemž na jeho konci již Soudní dvůr může státu udělit sankce (jednorázová částka) či penále (opakující se plnění za každý den, kdy povinnost porušuje).

Pozn.: Pokud stát poruší unijní právo jen vůči fyzické nebo právnické osobě (například v rámci soudního řízení na národní úrovni nesprávně aplikuje unijní právo a tím konkrétní osobu poškodí), taková osoba se obrátí přímo na národní soud s žalobou na náhradu škody vůči státu z důvodu porušení práva EU.

Žaloba na neplatnost aktů EU

Pro případy, kdy je akt vydaný orgánem EU (typicky nařízení, směrnice nebo rozhodnutí; neplatnost aktů primárního práva přezkoumávat nelze) neplatný pro rozpor s právem EU, může být napaden žalobou na neplatnost, která v případě úspěchu ve věci zapříčiní to, že SDEU (ať už Soudní dvůr nebo Tribunál) daný akt zneplatní, a to už od počátku (ex tunc) a vůči všem (erga omnes).

Jak bylo zmíněno výše, Tribunál má v působnosti žaloby podané jednotlivci (fyzické a právnické osoby při splnění poměrně přísných podmínek), Soudní dvůr pak povětšinou projednává žaloby podané Komisí, Evropským parlamentem, Radou EU, členským státem, popřípadě za jistých okolností Evropskou centrální bankou, Účetním dvorem nebo Výborem regionů. Žalovanou stranou je pak konkrétní orgán EU, který napadený právní akt vydal.

Nutno ale podotknout, že lhůta pro podání této žaloby je pouze 2 měsíce od vydání daného aktu (popřípadě od jeho doručení adresátovi, jde-li o rozhodnutí). Po uplynutí této lhůty již nelze žalobu proti danému aktu podat.

Soudní dvůr EU: Google musí každého na přání „zapomenout“

Soudní dvůr EU v Lucemburku dnes (13. května) rozhodl, že každý občan má právo „být zapomenut“. Jinými slovy, může se obracet na společnost Google a žádat po ní, aby ze svých výsledků ve vyhledávání na internetu smazala jejich soukromá data.

Žaloba na nečinnost

Velmi podobné je to s tzv. žalobou na nečinnost. V tomto případě však žalobce žaluje orgán EU z důvodu, že nějaký právní akt nevydal, ač jej vydat měl, nebo v nějaké věci nekonal, ač konat měl. Tuto žalobu může v závislosti na své důležitosti řešit opět jak Soudní dvůr, tak Tribunál. I v tomto případě je ovšem třeba dát si pozor na lhůty. V prvních dvou měsících od počátku nečinnosti je třeba orgán na tuto nečinnost upozornit. Pokud nedojde k nápravě, ve lhůtě dalších dvou měsíců je možné podat žalobu.

Námitka nepoužitelnosti

Poněkud složitější je to s námitkou nepoužitelnosti. Tou totiž lze „obejít“ případy, kdy již není možné daný akt napadnout žalobou na neplatnost (typicky již uběhla dvouměsíční lhůta). Trik spočívá v tom, že se v rámci jiného řízení (třeba v rámci řízení o žalobě na neplatnost aktu Komise s obecnou působností, kterou vydala v přenesené působnosti, kterou může podat jakákoli osoba bezprostředně dotčená takovým aktem) podá k SDEU námitka nepoužitelnosti aktu, v rámci kterého byla Komise zmocněna k vydání onoho jiného aktu s obecnou působností, který je primárně napadán. Pokud Soudní dvůr či Tribunál vyhoví, v rámci případu se tento akt (třeba směrnice) neuplatní a rovněž bude zrušen akt, k jehož vydání Komisi daná směrnice zmocnila.

Státy mají právo Uber kdykoli zakázat, míní generální advokát soudu EU

Společnost Uber vede řadu soudních sporů po celé EU. Jeden takový i s francouzskou vládou, která podle americké firmy svým zákazem aplikace UberPop porušila evropské právo. Jeden z generálních advokátů Soudního dvora však tvrdí, že jednotlivé státy mají právo Uber na svém území zakázat podle vlastního uvážení.

Řízení o předběžné otázce

Pro budování a fungování EU a pro výklad a aplikaci unijního práva je však zcela stěžejní tzv. řízení o předběžné otázce, což je řízení nesporné. V rámci tohoto řízení Soudní dvůr (Tribunál o předběžné otázce rozhodovat v určitých případech může, ale ještě se tak nestalo) vykládá právo EU či rozhoduje o platnosti aktů orgánů EU. Ať tak, či onak, návrh na zahájení tohoto řízení vždy podává soud na národní úrovni.

Každý soud v EU je totiž povinen během řízení aplikovat v první řadě právo EU, jenž má přednost před právem národním. V některých případech si však národní soudce není úplně jistý, jak má dané ustanovení práva EU vyložit, jak jej má aplikovat a zda vůbec jej má v daném případě použít. V takovém případě má možnost (a někdy i povinnost) řízení přerušit a podat k SDEU návrh na zahájení řízení o předběžné otázce. Až po jejím vyřešení pak řízení na národní úrovní opět obnoví a využije během něj rozhodnutí unijních soudců.

Právě tyto předběžné otázky unijní právo do velké míry dotvářejí a zacelují jeho mezery, nedostatky či sporná nebo příliš obecná ustanovení.

Stěžejní rozhodnutí SDEU

Důležitost Soudního dvora EU a rozhodnutí jeho soudců nejlépe ukazuje několik praktických a reálných příkladů z minulosti. V první řadě jde o případ Van Gend en Loos z roku 1962, dále pak o případy Costa vs. ENEL z roku 1964, Simmenthal z roku 1977 a Von Colson z roku 1983.

Rozhodnutí ve věci Van Gend en Loos přineslo v rámci evropské integrace pravidlo „přímého účinku unijního práva“. Unijní soudci tehdy rozhodli, že právo EU musí být aplikováno všemi národními soudy ve všech členských státech. Z toho důvodu musí být každý soudce každého soudu v EU schopen ve sporech, o kterých rozhoduje, aplikovat vedle národního práva i právo EU. Jakýkoli člověk stojící před národním soudem se totiž může odvolávat na znění práva EU a soudce nesmí toto jeho právo rozporovat. Sám tak musí unijní právo znát a umět jej použít.

O dva roky později pak soudci dali právu EU další rozměr. V případu Costa vs. ENEL totiž rozhodli, že právo EU má před národním právem bezpodmínečnou aplikační přednost. To v praxi znamená, že má-li se na spor aplikovat ustanovení práva EU i národního práva (jak plyne z judikátu Van Gend en Loos), přičemž tato ustanovení si jsou vzájemně v rozporu, národní soudce je povinen dát přednost znění práva EU. Jinými slovy tak unijní soudci stanovili, že jakékoli právo EU má bezprostřední přednost před jakýmkoli vnitrostátním právem.

Tento princip pak soudci potvrdili o 13 let později v kauze Simmenthal, kdy judikovali, že národní soudce musí vždy aplikovat unijní právo a v daném případě, kdy je národní právo v rozporu s unijním právem, neaplikovat právo národní, přičemž se nemusí obracet na jakýkoli jiný orgán. Jednoduše řečeno to znamená, že jakýkoli český okresní soud je povinen bez dalšího neaplikovat národní zákon a místo něho dát přednost předpisu EU. To samozřejmě jen v případech, kdy jsou daná ustanovení v rozporu.

V roce 1983 pak soudci rozhodli ve věci Von Colson, kterou uzavřeli tzv. první generaci judikátů, které postavily základ práva EU a jeho síly. V tomto rozhodnutí stanovili, že orgán, který právo vykládá (typicky národní soudy) má vždy zvolit takový výklad národního práva, který bude v souladu s právem EU. Typicky jde o případy, kdy jde národní předpis vyložit více způsoby. Soudce je v takovém případě povinen vybrat si výklad, který je tzv. eurokonformní, tedy v souladu s právem EU.

Další vývoj ve sporu Evropské unie s Polskem. Komise předává případ Soudnímu dvoru

Po důrazné kritice Maďarska ze strany Evropského parlamentu se vyostřuje také spor mezi EU a Polskem. Evropské komisi se stále nelíbí polská reforma, která podle ní oslabuje nezávislost tamního soudnictví. Případ tak předala Soudnímu dvoru EU.

Na tyto čtyři judikáty pak v dalších letech navázala mnohá další přelomová rozhodnutí, která právo EU a evropskou integraci jako takovou silně ovlivnila a dala jí nový rozměr. Můžeme mezi ně zařadit mimo jiné případy jako Constanzo (103/88), Johnston (222/84), Factortame (C-2013/89), Unibet (C-432/05), Kühne a Heitz (C-453/00), Francovich (C-9/90), Brasserie du Pecheur (C-48/93), Foster (C-188/89), Plauman (25/62), Nordsee (102/81), CILFIT (283/81), Köbler (C-224/01) a desítky, ba stovky dalších.

Stejně tak ale nesmíme zapomínat na stěžejní judikaturu ústavních soudů členských zemí, které se častokrát snaží rostoucí moc a působnost SDEU a práva EU korigovat. Mezi tyto ústavní nálezy pak můžeme zařadit například Solange I, Solange II, Maastricht, Gauweiler, Lisabon, tzv. Cukerné kvóty či Československé důchody.

Veškerá judikatura SDEU je k nalezení zde. Oficiální stránky SDEU je možné navštívit zde.

Reference

Oficiální stránky Soudního dvora EU

Oficiální databáze judikatury Soudního dvora EU

Tomášek, Michal, Týč, Vladimír a kol., Právo Evropské unie, 2. vydání, 2017, nakladatelství Leges, 496 s., ISBN: 978-80-7502-184-7

Stehlík Václav, Hamulák, Ondrej a kol., Unijní právo před českými soudy, 2014, nakladatelství Leges, 304 s., ISBN: 978-80-7502-040-6