Tomáš Gawron: V implementaci zbraňové směrnice je ČR premiantem

© Archiv redakce

Tento článek je součástí Special reportu: Směrnice EU o zbraních

Ať se lidé, kteří hovoří o regulaci zbraní, vžijí do kůže šéfredaktora Charlie Hebdo. Byl to sportovní střelec a dostával každý týden výhrůžky smrtí. V této situaci si podal žádost, aby u sebe mohl nosit nabitou zbraň pro sebeobranu. Žádosti nebylo vyhověno.

O civilním držení střelných zbraní jsme hovořili s Tomášem Gawronem, advokátem a odborníkem na zbraňovou legislativu a civilní držení zbraní, který je také autorem webu zbrojnice.com.

Zbraňová směrnice zakazuje civilistům nabývat určitou kategorii zbraní. Můžete jednoduše přiblížit, o jaké zbraně se vlastně jedná?

To je skvělá úvodní otázka, která jde přímo k nejkontroverznější části směrnice, byť jsou to jen čtyři ustanovení. Kontroverze spočívá mimo jiné v tom, že víme, co je napsáno v těchto ustanoveních, ale není jasné, co přesně v technické rovině pod tato čtyři ustanovení spadá. Držitelé zbraní tedy v současnosti nevědí, zda a jak na jejich konkrétní zbraň směrnice dopadá.

Směrnice obsahuje zákaz tří kategorií zbraní. Zaprvé se jedná o samonabíjecí zbraně, které vznikly přeměnou ze samočinných. V současnosti ale není jasné, kde je hranice mezi přeměnou, tedy pouhou úpravou takové zbraně, což se zakazuje, a výrobou nové zbraně při použití některých součástek původní zbraně, což se nezakazuje. V praktické rovině jde o zbraně, které stát vyřazoval ze svých zásob, protože už jsou zastaralé a neodpovídají jeho potřebám. V rámci vyřazení dovolil, aby si je civilisté mohli koupit za předpokladu, že ztratí vlastnosti vojenské zbraně, což je plně automatická střelba. Jde jednak o starší, například prvorepublikové zbraně, které lidé vlastní především proto, že mají zájem o jejich historickou hodnotu, tedy do sbírky. Pak jde o zbraně z 60. či 70. let, které držitelé mají pro sebeobranu, sport či lov. U těch z 60. či 70. let existuje i novovýroba úplně stejných zbraní, protože již na ně vypršely patenty, a na které zákaz zcela jistě nedopadne. Jediný rozdíl pro koncového uživatele u těch nových je v tom, že stojí dvakrát až třikrát více peněz. Co se týče těch nepocházejících z novovýroby, tak do chvíle, dokud nerozhodne český zákonodárce, dokud to nebude ve Sbírce zákonů, držitel zbraní neví, jestli zákaz na jeho zbraně dopadne, nebo ne.

Dále je zde druhá skupina zbraní, která je opět v technické rovině velmi problematická, protože směrnice dlouhodobě už ve svých verzích před rokem 2017 rozlišuje zbraně krátké a dlouhé. Zde jsou přesně stanovena pravidla, co je dlouhé a krátké. A do toho se nově přijal zákaz, který hovoří o zbrani, která v důsledku toho, že má sklopnou pažbu, by měla změnit kategorii. Taková zbraň se čistě technicky nedá zařadit ani pod jednu ze dvou skupin, které jsou ve směrnici zmíněny. My opět nevíme, co přesně by stát měl zakázat a kde je hranice toho, co je dovoleno a co už je zakázáno mezi těmito zbraněmi. Můžeme se domnívat, že jde o typ zbraní, které jsou vhodné primárně k sebeobraně při násilném vloupání do obydlí.

Třetí kategorií jsou zásobníky. Směrnice vytváří novou kategorii zásobníků, které jsou eurokonformní a které nejsou. Pokud odhlédneme od legitimity nového zákazu, tak v technické rovině je opět litera směrnice velmi obtížně uveditelná v praxi. Zbraně by totiž měly měnit kategorii podle toho, jaký je do nich v danou chvíli zasunut zásobník. Směrnice na rozdíl od předchozích kategorií říká přesně, jaký je či není povolený počet nábojů, ale realita zásobníků je taková, že náboje uvnitř vymezuje pružina. Pokud si dnes pořídíte eurokonformní zásobník tak za nějakých 5 let v roce 2023 pružina už může ztratit svoji pevnost a vy najednou zjistíte, že už nemáte 10 nábojů, ale máte jich 11. Což už není eurokonformní a vy jste zločinec, kterému by policie měla zabavit jeho legální zbraně. Další problém je v tom, že v současnosti civilisté v ČR drží pravděpodobně miliony standardních zásobníků. Většina států v zahraniční, které zaváděly podobné zákazy, umožnila upravení existujících zásobníků přiděláním nýtu k vymezení nižšího počtu nábojů. V důsledku by pak 300 tisíc legálních držitelů zbraní mělo takto hloupě omezené zásobníky, zatímco zločinci nic nebrání v tom, aby si takový zásobník pořídil a asi během 20 vteřin práce s vrtačkou se dostal zpět na původní kapacitu.

Podporovat držení zbraní, aby se lidé mohli bránit, je nesmysl. Zakazování je ale také chyba, říkají odborníci

Evropská směrnice o nabývání a držení střelných zbraní budí v ČR vášně. Češi totiž mají ke zbraním sentimentální vztah, říkají odborníci z Ministerstva vnitra ČR.

Tím se dostávám k té nejabsurdnější části směrnice. Směrnice totiž řeší dopady držení zakázaných standardních zásobníků pouze ve vztahu k legálním držitelům. Policisté někdy dělají třeba kontroly na střelnicích, a pokud by policista přišel na střelnici a viděl, že já mám zásobník, který by měl být dle směrnice zakázaný, měl by mi zabavit všechny legálně držené zbraně kategorie B. Mně jako legálnímu držiteli, který je ověřený, prošel procesem získání zbrojního průkazu a pravidelně chodí na prohlídky k lékaři a plní všechny ostatní povinnosti. Pokud by stejný policista jel ze střelnice zpět na stanici a na zákazu předjíždění jej předjelo auto a on by ho zastavil a zjistil, že řidič je například na watch listu, tedy že je potenciálním teroristou, a provedl prohlídku auta a zjistil, že má plný kufr těchto stejných zásobníků, tak kdyby se směrnice měla implementovat čistě doslovně, směrnice ne-eurokonformní zásobníky ve vztahu k osobám nedržícím legálně zbraně vůbec neřeší. Pokud takový člověk neporušil něco dalšího, nemá u sebe zbraň, ale pouze kufr plný zakázaných zásobníků, může takový člověk jet i se zásobníky dál. Stejně technicky nesmyslně jsou napsány také výjimky ze zákazů.

To už se pak logicky legální držitelé zbraní chytají za hlavu a říkají si: považuje EU za nepřítele mne, nebo teroristy?

Abych to shrnul, základní odpověď je ta, že držitelé zbraní v současnosti nevědí, zdali se směrnice vztahuje na jejich konkrétní zbraně, nebo ne. A nebude to vědět do chvíle, dokud to nebude napsané černé na bílém v české Sbírce zákonů a dokud  na Sbírku nenaváže autoritativní výklad ministerstva. V tomto právním limbu jsou lidé v podstatě od roku 2015.

Když se zbraňová směrnice objevila v českých médiích, kolovaly fámy, že Evropská unie chce lidem vzít zbraně včetně těch používaných zejména k sebeobraně. Dopadá legislativa nějakým způsobem třeba i na revolvery?

Při vzniku směrnice se objevilo několik návrhů a například návrh nizozemského předsednictví směřoval k zákazu všech zbraní s vyměnitelným zásobníkem. Od té chvíle se nese panika, že legálním držitelům seberou všechny zbraně, kromě některých loveckých pušek. Tento návrh byl úplně z jiného světa a existoval dva týdny – pak Nizozemí přišlo zase s jiným návrhem, který zavedl současné zmatečné znění týkající se zásobníků.

Dostatek paniky ale již vyvolal samotný původní návrh Evropské komise. Ten totiž vycházel z mylného předpokladu, že sběratelé zbraní jsou původci zbraní držených teroristy. Směrnice historicky znala jen dva druhy držitelů zbraní, a to lovce a sportovce, nikoho jiného. Navržené řešení bylo takové, že se zakáží a zničí všechny zbraně, které odpovídají určitým kritériím, včetně těch v muzeích.

Jednalo se o typickou vyjednávací taktiku, kdy Komise chtěla udělat vlnu a následně asi předpokládala, že ze své pozice o něco ustoupí. Místo vlny ale vytvořila tsunami, které všechny držitele zbraní zcela oprávněně vyvedlo z míry. Ani výsledek směrnice ale nikoho zvlášť neuklidnil.

Spousta lidí, kteří vývoj verzí návrhů směrnice nesledovali krok za krokem, stále žijí v domnění návrhů z konce roku 2015 a z dubna 2016. A zrovna revolvery by v něm byly vedle archaických loveckých pušek asi jedinými zbraněmi, které by směrnicí nebyly dotčeny. Tedy pokud by se do jejich válce nevešlo více jak 6 nábojů, což některé revolvery mají.

Český systém pro civilní držení zbraní je unikátní

Proč je podle Vás civilní držení zbraní tak důležité pro naši společnost?

Význam správného nastavení legislativy pro civilní držení zbraní můžeme sledovat primárně v jiných státech světa. Základním ponaučením je, že nejhorší možností je populismus, ať už směřující k extrémní liberalizaci, nebo extrémní restrikci. Kromě celospolečenské roviny je pak nutné civilní držení zbraní vnímat také v rovině obecných a individuálních svobod člověka a občana.

Zákazy civilního držení zbraní jsou vlastní totalitárním státům, jako je Severní Korea, Venezuela a Kuba. Když se podíváme na demokracie, můžeme se dívat na zkušenosti, které má Británie, Mexiko, Brazílie, kde je legální civilní držení zbraní pro všechny praktické účely – primárně sebeobranu – znemožněno. Míra násilné kriminality v těchto státech se zcela vymyká tomu, co my zde v ČR známe. Na druhé straně spektra jsou státy, které civilní držení zbraní neregulují vůbec, což je jen Jemen a Somálsko. U nich bychom se asi taky inspirovat nechtěli.

Co se populismu týče, ten většinou u zbraní směřuje na snahu rychle voličům nabídnout líbivá řešení. Většinou taková, která se dají konkretizovat v rovině nějakého objektu – zbraně nebo příslušenství, kdy politik slibuje „to je to zlo, které já teď vyřeším zákazem“. To ale většinou nepřináší řešení, jen další problémy, které vyžadují další zákony. Pak se co dva roky něco zakazuje, zatímco problém stále přetrvává nebo se zhoršuje. Proto je důležité, abychom se v oblasti civilního držení zbraní drželi toho, co se za posledních téměř třicet let ukázalo jako výjimečně dobře nastavené. Český systém je v řadě ohledů unikátní jak v Evropě, tak i ve světě.

To nesouvisí jen se střenými zbraněmi, ale obecně s přístupem společnosti k otázkám osobní bezpečnosti. Můžeme se podívat například na pepřové spreje. Pro většinu žen u nás je naprosto samozřejmé, že mají možnost se svobodně rozhodnout, zda mít v kabelce pepřový sprej. Je pro ně nepředstavitelné, že v Dánsku v roce 2015 se 17letá dívka, kterou se někdo pokusil znásilnit, ubránila pepřovým sprejem a byla stíhána za to, že má nelegální pepřový sprej. Podobné to je ve většině Evropy. V Anglii se dokonce držení pepřového spreje stíhá stejně jako držení nelegálních zbraní. Samonabíjecí pušky v Anglii zcela zakázali před třiceti lety, pistole a revolvery zcela zakázali před dvaceti, a zločinnost s nelegálními zbraněmi je dnes v Anglii osmkrát vyšší než v ČR.

Evropa loni zažila víc než stovku teroristických útoků nebo pokusů o ně

Evropa loni zažila víc než stovku teroristických útoků nebo pokusů o ně. Přestože se nejvíc mluví o islámském terorismu, muslimové mají na svědomí jen menšinu teroristických akcí.

U nás je jen málo lidí, kteří by z principiálních důvodů v případě ohrožení života svého či svých blízkých odmítli možnost se účinně bránit, ať už střelnou zbraní, nebo čímkoliv jiným po ruce. To ale není jinde v Evropě samozřejmostí. Ať se lidé, kteří hovoří o omezování zbraní, vžijí do kůže šéfredaktora Charlie Hebdo. Byl to sportovní střelec, držel legálně dvě pistole a v souladu s francouzskými zákony je směl nosit nenabité v zamčeném kufříku na střelnici a zpět. Zároveň jej Al Kájda vedla na veřejném seznamu osob určených k zavraždění a dostával každý týden výhrůžky smrtí. V této situaci si podal žádost, aby u sebe mohl nosit nabitou zbraň pro sebeobranu. Žádosti nebylo vyhověno. A teď si to srovnejme s tím, že člověk, který jej zavraždil, už byl dříve ve vězení za terorismus, byl „v hledáčku“ bezpečnostních složek a neměl vůbec žádný problém pořídit si nelegální zbraň původem z Balkánu, a s ní jej zavraždil.

Máte přehled, jak je legislativa vnímána střeleckou komunitou napříč Evropou? Je to podobné jako u nás v ČR, nebo jsme výjimkou? Například i kvůli tomu, že naše legislativa funguje dobře a nepotřebuje změny.

Nedávno jsem hovořil s německým držitelem zbraní, který je také instruktorem sebeobrany. V Německu se podle něj pocit bezpečnosti na ulicích zásadně změnil. Problém je v tom, že ve chvíli, kdy celou generaci občanů učíte či „cvičíte“, že jim nepřísluší se bránit, či dokonce mít zbraň nebo pepřový sprej pro sebeobranu, přijmou to jako vlastní.

Pokud se pak bezpečnost zhorší, dojde skokově k posunu názoru do opačného extrému, jako se to stalo v Brazílii. Tam legální držení a nošení zbraní v praktické rovině zakázali v roce 2003 a politici přitom lidem slibovali: „je tady strašná zločinnost, zakážeme zbraně, a tím se problém vyřeší“. Nyní, o patnáct let a půl milionu zavražděných lidí později, vyhrál v prezidentských volbách kandidát, jehož heslem je „zbraň do každé domácnosti“.

S opravdu rigidními zákazy civilního držení zbraní je to podobné, jako se vším ostatním. Stejně jako je policie úspěšnější při vybírání pokut za jízdu v pruhu pro autobusy než při potírání drogových gangů, je stát účinnější při konfiskaci zbraní od lidí, kteří problém nikdy nepředstavovali, než při jejich zabavování zločincům, jako to nyní vidíme u teroristů v Evropě.

Když se Česko rozhodlo proti směrnici vystoupit a podalo žalobu, tak zároveň s tím vznikl návrh na změnu Ústavy ČR s tím, že by se do ní mělo zakotvit právo na nošení zbraně. Pomohlo by to něčemu?

V první řadě je třeba vysvětlit, že návrh na změnu Ústavy nemá vůbec nic společného s druhým dodatkem ústavy v USA. To se často plete a český návrh přitom s Amerikou neměl nic společného.

ČR požaduje zrušení směrnice o zbraních. Žalobu podala na poslední chvíli

Unie neměla pravomoc přijmout směrnici o zbraních. Tak zní hlavní argument žaloby, kterou Česká republika na poslední chvíli podala k Soudnímu dvoru EU.

Pokud odhlédneme od evropské roviny, je dobré se pozastavit nad tím, co je účelem ústavy. Je zde proto, aby představovala pevný základ v otázkách, které jsou důležité jak pro stát, tak i pro společnost jako celek a pro svobody občana a člověka. My jsme nyní v situaci, kdy zde za 30 let vykrystalizoval opravdu unikátní systém civilního držení zbraní, který jinde v této podobě nenajdeme, a máme zkušenost s tím, že pro nás funguje skvěle. Při pohledu do zahraničí zároveň víme, že pokud dojde k nějaké politicky motivované změně v oblasti civilního držení zbraní, většinou to nemá dobré následky.

Je tedy na místě zajistit stabilitu systému, který máme. Nyní pro úplný obrat o 180 stupňů stačí 101 hlasů v Poslanecké sněmovně, nic jiného. Může nastat situace, kdy volby vyhraje někdo, komu se líbí zbraně, nebo je vyhrají jiní, kteří by je zase raději zakazovali, a dobře fungující systém civilního držení zbraní od základů změní.

Zakotvení civilního držení zbraní v Ústavě by mělo zajistit stabilitu osvědčeného, téměř 30 let existujícího systému. Ve chvíli, kdyby ho chtěl někdo od základů měnit, podléhalo by to jednak přezkumu Ústavního soudu, a také by bylo potřeba získat větší celospolečenský a politický konsenzus než je pouhých 101 hlasů a výhra v posledních volbách. Pokud se bavíme o ústavní změně, která by představovala silnější zakotvení současného pořádku v civilním držení zbraní, myslím si, že je to určitě potřeba.

Jaký je vlastně rozdíl mezi českou a evropskou úpravou civilního držení zbraní?

Evropský přístup v současnosti symbolizují právě zásobníky a zbraně, které jsou zlé, a přesvědčení, že každý držitel zbraně je potencionální vrah. Český přístup se nezaměřuje tolik na neživé objekty, ale především na vymezení lidí, kteří by vůbec neměli mít přístup k legálním zbraním. To je vlastně důvod, proč Česká republika je premiantem, co se týče implementace. My jsme implementovali naprostou většinu směrnice dříve, než byla napsána, tedy mimo ona čtyři kontroverzní ustanovení. V částech, které jsou významné pro zajištění toho, aby se lidé představující hrozbu vůbec ke zbraním legálně nedostali, jsme výrazně napřed. Legislativu máme výrazně přísnější.

Když se to vztáhne na zcela jednoduchou úroveň, tak evropský legislativec říká, že pokud má být někdo nebezpečný, ať si pořídí tři zásobníky po deseti nábojích, ne jeden po třiceti. Česká legislativa se soustředí na to, aby se člověk, který představuje riziko, vůbec ke  zbraním legálně nedostal. Pokud ale někdo splní jasně dané a přísné podmínky, tak český stát říká: „jsi svobodný občan, prošel jsi procesem, který ukazuje, že jsi spolehlivý a bezúhonný, tedy, pokud to není naprosto nezbytné, už ti nebudeme dál mluvit do toho, co můžeš nebo nesmíš.“

Předchozí vláda proti směrnici hlasitě bojovala. Jak se k ní staví ta současná?

Na hodnocení je brzy, nemůžeme v polovině šachové partie řešit, kdo je lepší hráč. Tahy, které dělali hráči na naší straně, zatím držitelé zbraní vnímají velmi nadějně. Dokud ale neuvidíme výsledky černé na bílém ve Sbírce zákonů, nikdo neví, co přesně z toho vypadne. Tím se vracím ke své první odpovědi, tedy že 300 tisíc držitelů zbraní žije nadále v nejistotě.

A „nejasnost, nejistota a obavy“ jistě nejsou slova, která by kdokoliv mohl považovat za pozitivní v souvislosti s civilním držením zbraní.