Podporovat držení zbraní, aby se lidé mohli bránit, je nesmysl. Zakazování je ale také chyba, říkají odborníci

© Shutterstock

Evropská směrnice o nabývání a držení střelných zbraní budí v ČR vášně. Češi totiž mají ke zbraním sentimentální vztah, říkají odborníci z Ministerstva vnitra ČR.

O zbraňové směrnici jsme hovořili s Milenou Bačkovskou a Janem Bartoškem z odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra ČR.

EURACTIV.cz: ČR zatím směrnici neimplementovala, vláda ale tvrdí, že ji do českého právního řádu převede tak, aby měla co nejmenší negativní dopad na majitele zbraní. Umožňují jí to výjimky, které směrnice obsahuje. Jedna z nich například uvádí, že členské státy by měly mít možnost povolit jednotlivcům nabývat a držet jinak zakázané palné zbraně za účelem národní obrany. Znamená to, že třeba členové domobran budou moci nově zakázané zbraně nadále vlastnit?

M. Bačkovská: Pokud tady vznikají nějaké podivné domobrany, tak rozhodně nemají výjimku ze směrnice. V současné době navíc ani ozbrojené nejsou. Vadí nám, že vůbec něco takového vzniká, domobrany mohou být reálným bezpečnostním rizikem, i když v České republice jsou to zatím spíše bandy komiků. Aby mohlo něco jako domobrana v tom smyslu, jak to předpokládá směrnice, vzniknout, muselo by to mít nějaký právní rámec, ale nic takového neexistuje. A existující skupiny, které samy o sobě prohlašují, že jsou domobranami, jsou z tohoto pohledu irelevantní. Stát jim nikdy žádný přístup ke skutečným zbraním neumožní. Velmi často jsou to facebookové skupiny lidí, kteří dramaticky debatují a možná se někde sešli v lese, kde trénovali s hračkami nebo s atrapami zbraní, s paintbalkami či airsoftkami, které si může koupit každý, komu je osmnáct.

Ti, na koho se vztahuje výjimka ze směrnice, jsou státem organizované systémy využívající zbraně – třeba rezervistický systém ve Švýcarsku nebo ve Finsku.

Kritici směrnice argumentují mimo jiné tím, že legálně ozbrojení lidé posilují bezpečnost, a právo na držení zbraně chtějí dokonce prosadit do Ústavy ČR. Pokud by se totiž v davu objevil nebezpečný člověk, mohou ho ozbrojení civilisté zneškodnit. Je tento argument relevantní?

J. Bartošek: Debaty o tom, že potřebujeme zbraně, protože dochází k teroristickým útokům, a protože tady jsou nějací migranti, kteří tady vlastně ani nejsou, tak to je prostě balast. Na druhou stranu, když se podíváme na útok v Uherském Brodě, kde střílel psychicky nemocný člověk, tak té události byl přítomen kluk, který první vlnu střílení přežil, protože se schoval. Ten kluk v jeden moment, kdy útočník byl v transu, vyskočil, vzal židli, hodil ji na útočníka a utekl. A teď tu máme takovou „co by kdyby“ debatu. Kdyby měl pistoli, útok by možná zastavil. Existují ale i protiargumenty, že ozbrojený civilista by způsobil chaos a policie by při zásahu nevěděla, na koho střílet, empiricky se tyto protiargumenty ale příliš nepotvrzují. Naopak právní řád s možností odvracení útoku či jiného nebezpečí i za použití zbraně explicitně počítá v podobě institutů nutné obrany a krajní nouze.

Odpůrci směrnice o zbraních v ČR se chtějí regulaci vyhnout

Směrnice o zbraních v Česku stále budí odpor. Vznikla petice, která žádá novelu ústavního zákona o bezpečnosti, zakotvující právo na legální vlastnictví zbraní. Zároveň petice vyzývá zástupce ČR, aby evropskou směrnici odmítli.

M. Bačkovská: Ani jedno z toho ale rozhodně není argument pro ani proti držení zbraní civilisty. Zakazovat zbraně, protože se lidé neumí bránit, je nesmysl. Stejně tak jako podporovat držení zbraní s argumentem, aby se lidé sami bránili. Tohle by nikdy neměly být argumenty, které by měly ovlivňovat právní regulaci držení zbraní.

Profesionální kriminálníci volí nelegální zbraně

Páchají se v ČR trestné činy střelnými zbraněmi?

J. Bartošek: Dochází k trestným činům jak s legálně drženými zbraněmi, tak s nelegálně drženými zbraněmi, typově to ale jsou většinou odlišné situace. S nelegálními zbraněmi většinou zachází organizovaný zločin, profesionální kriminálnici. Oni prostě chtějí získat nějaký ten svůj prospěch a zbraně jsou pro ně jen nářadí, které k tomu používají. Ve finále páchají trestnou činnost majetkovou, násilnou, někoho vydírají a podobně.

Tito lidé velmi často používají nelegální zbraně, protože je jednodušší přivézt zbraně z Balkánu nebo Ukrajiny, než si vyřizovat zbrojní průkaz.  Navíc to velmi často bývají různí recidivisti nebo lidé, kteří tady nemají dostatečné zázemí, aby si byli schopni opatřit zbrojní průkaz a legální zbraně.

M. Bačkovská: Kolega říká velmi často, ale jsou to řádově jednotky až desítky případů ročně. Co se týče kriminality se zbraní, tak tady navíc nastává zásadní nedorozumění, protože trestní zákoník považuje za zbraň předmět, který činí útok důraznější. Pokud tedy vezmu do ruky diktafon a začnu tady kolegu bít po hlavě, tak na něj útočím se zbraní. A samozřejmě to bude legálně držená zbraň, takže drtivá většina trestné činnosti se zbraní je právě páchána jinými předměty – auty, kameny, noži, baseballovými pálkami, svazky klíčů, ale ne střelnými zbraněmi.

Statistiky týkající se kriminality tedy zkreslují reálný stav?

J. Bartošek: Takhle nám to vyskočilo od jedné německé europoslankyně v průběhu projednávání směrnice. V rámci debaty někdo říkal, že kriminalita se zbraněmi v EU je nízká, tak co se tady vyšiluje. Ona jako zemi s vysokou kriminalitou páchanou se zbraněmi uvedla Českou republiku, kde se podle ní za deset let odehrálo deset nebo dvacet tisíc trestných činů se zbraní. Samozřejmě to vzniklo tak, že Komise se na údaje o trestné činnosti ptala členských států a odpovídal zřejmě někdo za Policii ČR, kdo vzal všechny trestné činy spáchané se zbraní včetně cihel, kladiv, seker, aut a poslal to tam jako jedno číslo. My jsme pak psali vysvětlující dopis…

M. Bačkovská: …ale to už nevyvrátíte. Proto jsme ze zjednodušování statistik nervózní. Třeba v roce 2017 bylo 1800 trestných činů spáchaných se zbraní, ale jen desetina z toho byla střelná zbraň. Ještě se to dělilo na legálně a nelegálně držené střelné zbraně, přičemž řada těch legálně držených střelných zbraní použitých k trestné činnosti jsou ty, které jsou volně dostupné, třeba plynovky, poplašňáky… Jenže když přepadnete banku poplašňákem, který nemůže člověku ublížit, tak stále je to přepadení se zbraní. Přepadený člověk neví, jestli ho ta zbraň zastřelí, nebo ne.

J. Bartošek: Dále existují nelegálně vyrobené zbraně, které ani nejdou do těch kategorií podle zákona o zbraních zařadit. S legálně drženými zbraněmi se také páchají trestné činy, jsou ale typově odlišné. Jedná se o takové ty „domácí zabijačky“, situace, kdy myslivce čtyřicet let štve manželka, jemu „rupne v hlavě“ a zastřelí jí a potom sebe.

Schovávat zbraně je v ČR tradice

Zakazování střelných zbraní tedy bezpečnosti nijak nepřispěje?

M. Bačkovská: Kdybychom teď chtěli stoprocentně zakázat všechny legálně držené zbraně, tak by to v žádném případě nepomohlo. Hypoteticky bychom zabránili deseti, možná patnácti případům ročně.

J. Bartošek: Pokud bychom zakázali zbraně, vyrobili bychom si velký problém, protože spousta lidí by své zbraně nevrátila. Považovali by to za extrémně nespravedlivou věc. V našem koutu Evropy je schovávání zbraní v podstatě tradice. Zbraně se schovávaly před nacisty, před komunisty, potom se zbraně schovávaly, protože se nevědělo, jestli se ti komunisti ještě nevrátí a tak dále. Takové sentimenty jsou tady strašně silné a zbraně s sebou nesou symbolickou hodnotu…

M. Bačkovská: …ony jsou to často rodinné legendy, že „můj dědeček měl za odboje zbraně schované“. Nebo „my máme doma zbraně z Pražského povstání a schovávali jsme je celou dobu, i za komunistů“.

ČR už od pádu komunismu opakovaně vyhlašovala amnestie na nelegálně držené zbraně. Takže lidé mohli nelegálně držené zbraně odevzdat a nechat si je zaregistrovat. Amnestie byly rok od roku úspěšnější. Jinými slovy se tady postupně vybudovala důvěra občanů ve stát. Lidé zjistili, že zbraně můžou bezpečně vrátit, nic se jim nestane, můžou si je zaregistrovat, a když splní zákonem stanovené podmínky, tak si je můžou nechat. Podařilo se nám zbraně stáhnout z nelegální sféry. Pokud bychom teď lidem řekli, že musí vše odevzdat státu, tak by zbraně neodevzdali, radši by je „ztratili“. Mají k nim často sentimentální vztah.

Jak tuto důvěru lidí poškodila směrnice, která určitou kategorii zbraní zakazuje?

J. Bartošek: Lidé třeba na různých sociálních sítích začali přemýšlet o tom, jak předstírat ztracení zbraně. Objevovaly se tam docela inteligentní způsoby, jak zavedená a fungující pravidla obcházet. Míra rozhořčení, kterou směrnice vyvolala, byla velmi vysoká.

M. Bačkovská: Bylo to hodně dané tím, že rozhořčení se cítili lidé, kteří tady léta drží zbraně a splňují všechny podmínky. Hlídají si, aby jim nepropadla doba platnosti zbrojního průkazu, v hospodě si nedají ani pivo, když jdou z honu, protože vědí, že nesmějí. Chodí pravidelně k lékaři. A teď jim najednou někdo začal říkat, že jsou nebezpeční a bylo by potřeba, aby ty zbraně neměli. A oni říkají „Jak nebezpeční? Jací teroristi? Copak moje zbraň někoho ohrožuje?“

Termín vypršel. ČR nezvládla převzít směrnici EU o zbraních

Česká republika měla do 14. září převzít odmítanou směrnici EU, která zpřísňuje podmínky pro držení a nabývání střelných zbraní. To se však nestalo, ČR proto hrozí sankce.

J. Bartošek: Je to hodně dané tím, že máme trochu odlišný přístup ke zbraňové politice a popravdě řečeno si myslím, že ten náš je lepší. Na západ od nás se zbraňová regulace zaměřuje na zbraně, stanovuje se tam maximální počet nábojů v zásobníku, délky hlavní a další technické věci, které se vždycky dají nějak obejít.

Získat zbrojní průkaz není jednoduché

V čem ten odlišný český přístup ke zbraňové politice spočívá?

Bačkovská: Náš systém je primárně zaměřený na lidi, a to díky našemu způsobu vydávání zbrojních průkazů. Člověk, který vůbec uvažuje o tom, že by chtěl mít zbraně podléhající registraci, musí splnit požadavky pro vydání zbrojního průkazu, které nejsou úplně banální. Tyto podmínky potom musí splňovat celou dobu, a jakmile přestane jednu z nich splňovat, stát mu odebere zbrojní průkaz a zadrží zbraně.

Podmínkou je bezúhonnost a spolehlivost. Jakýkoli úmyslný trestný čin, včetně neplacení alimentů, má na bezúhonnost vliv. Člověk se také nesmí dopustit dvou přestupků. Tohle držitelé zbraní vědí a dávají si na to pozor. Další věc je zdravotní způsobilost, což se ještě upravilo po událostech v Uherském Brodě. Když jakýkoli lékař včetně jeho praktika nebo třeba zubaře nabude pochybnosti, že člověk by neměl být zdravotně způsobilý, tak ten lékař má povinnost informovat jeho praktika, který musí vydat nový posudek o zdravotní způsobilosti.

Další podmínkou je zkouška odborné způsobilosti, což znamená, že člověk musí napsat písemné testy a znát zákon o zbraních. Potom skládá i praktickou zkoušku, kdy musí před zkušebním komisařem předvést bezpečnou manipulaci se zbraní a dokázat, že se zbraní umí bezpečně nakládat.

Jak se nám zatím daří implementovat směrnici navzdory všem českým odlišnostem?

J. Bartošek: Pokud vezmeme v potaz jednotlivá ustanovení, tak máme plně nebo alespoň částečně implementováno asi 82 % směrnice.

M. Bačkovská: Implementované nejsou problematické pasáže, které ČR napadla žalobou u Evropského soudního dvora.

Můžete ve stručnosti uvést, co problematické pasáže obsahují?

J. Bartošek: Primárně je to přeřazení nebo přesunutí některých samonabíjecích zbraní mezi zbraně kategorie A, což jsou zakázané zbraně. U nás představují zhruba 50 tisíc kusů. Potenciálně tam ale může spadnout až 300 tisíc. První skupina zahrnuje zbraně upravené ze zbraní plně automatických. Směrnice ale byla psána se zřetelem k tomu, jak se tyto zbraně upravují např. ve Švýcarsku, jakmile si záložák odkupuje svou vojenskou služební zbraň. To se ale z hlediska míry a důslednosti technických úprav nedá s českými standardy, které kontroluje Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva, vůbec srovnat.

Druhá skupina zbraní přesouvaných do kategorie A se odvozuje to od toho, jaký mají zásobník, o tom ale nikdo nemá přehled. Pak je v kategorii A nově i skupina zbraní, které mají příliš velký zásobník, to znamená více jak deset nábojů u dlouhé zbraně a více jak dvacet nábojů u pistole. Když se tyto zákazy zaváděly třeba ve Spojených státech, tak tam se zakázaly přímo zásobníky. Bohužel tady v té směrnici se to udělalo asi nejhorším způsobem, jak se mohlo. A sice, že zakázaná je zbraň, když je do ní zásobník vložený. Což nedává příliš smysl, protože vyndat zásobník trvá půl vteřiny.

Třetí skupinou zakázaných samonabíjecích zbraní jsou ty, které mají sklopnou nebo zasouvací ramenní opěru nebo pažbu, přičemž když se opěra zasune či sklopí, tak mají celkovou délku kratší než 60 cm a zároveň jsou pořád funkční. Přitom, když se podíváte do směrnice, tak o dvě ustanovení dále je napsáno definiční ustanovení, podle kterého zbraň, která je kratší než 60 cm, tak z definice není dlouhá, ale je krátká.

A pak je tam ustanovení, které se zaměřuje na postih držení zásobníků samotných, to je pro nás takové bolestivé místo. Pokud u sebe člověk s povolením na zbraň kategorie B bude mít dlouhý zásobník a nebude mít povolení na kategorii A, může mu být odebráno i to povolení na zbraň kategorie B. Právě na tomto ustanovení jde vidět spoustu problémů směrnice, jeden z nich je, že tam byla jednoznačná snaha obejít právní základ. Původní směrnice o zbraních je opatření v oblasti vnitřního trhu pro volný pohyb zboží, ale revize byla prezentována jako opatření v boji proti terorismu. Což nejde. Nesouvisí to s volným pohybem zboží, kvůli kterému byla směrnice napsaná. Když jsme my, ale třeba i Němci a Finové, upozorňovali, že to je úplně mimo právní základ směrnice, tak tehdy francouzští delegáti reagovali vysloveně vztekle. Nakonec z toho vzniknul takovýto hybrid.

Bačkovská: Uvidíme, jak se k tomu postaví Evropský soudní dvůr, tam čekáme rozhodnutí v první polovině roku 2019.