Petr Balla: Orbán někdy dělá ramena, ale vážně to nemyslí

Petr Balla, Katedra ruských a východoevropských studií FSV UK.

„Osoba Viktora Orbána je zajímavá v tom, že veškerá silácká prohlášení, která kdy pronesl i na evropské politické scéně, byla mířena především na domácí publikum,“ říká o stylu politiky maďarského premiéra Petr Balla z katedry ruských a východoevropských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. EurActiv si s ním povídal o kontroverzním mediálním zákoně, který začal v Maďarsku platit na začátku letošního roku – ve stejný den, kdy se Budapešť ujala předsednictví EU.

  • Tématem rozhovoru je maďarský mediální zákon, resp. série zákonů, které parlamentem protlačila vláda Viktora Orbána. V EU byl tento zákon vnímán jako útok na svobodu slova v zemi. Bylo tomu skutečně tak? 

Na tuto otázku je potřeba podívat se ze dvou úhlů, za prvé z pohledu veřejnoprávních médií a za druhé z hlediska soukromých médií. Soukromá média se nejvíce obávala pokut, které za porušení zákona hrozí a které v případě televizních společností dosahují až dvě stě milionů maďarských forintů, což v přepočtu představuje zhruba 19 milionů korun. Problém je v tom, že některé části zákona jsou definovány velice obecně až vágně. Pokud by některé médium, například menší televize, bylo skutečně takto pokutováno, mohlo by to pro něj být naprosto zničující. 

Já osobně jsem ale jako daleko větší hrozbu vnímal to, co se dělo okolo veřejnoprávních médií. Nový zákon totiž sloučil všechna čtyři maďarská veřejnoprávní média – televizi, rozhlas, tiskovou agenturu a televizi Duna TV, která ze zákona vysílá hlavně pro Maďary žijícími za hranicemi země, v jednu veřejnoprávní nadaci a zároveň zřídil radu, která na ně dohlíží. Tu má nyní pod kontrolou vláda.  

Maďarská společnost totiž je, a vždy byla, poměrně ostře rozdělená na dva zcela oddělené, můžeme říct levicově a pravicově orientované světy. První z nich lze charakterizovat jako křesťansko-konzervativní a je zosobněn stranou premiéra Orbána Fidesz a částečně i radikální pravicovou stranou Jobbik. Do druhého tábora se pak řadí lidé, kteří jsou kosmopolitní, necírkevně založení a mají liberální smýšlení. Rozhodně by sem patřila Socialistická strana a ekologicko-liberální sdružení Politika může být jiná, které je čtvrtou parlamentní stranu. Každý tento tábor má svá média a své čtenáře. 

Zároveň by mělo platit, že státní televize slouží „nadstranickému obecnému blahu“, a tudíž stojí nad nimi. V souvislosti s novou mediální legislativou se obávám, že se může toto uspořádání výrazně narušit.  

S tím také souvisí červencové masové propouštění zaměstnanců-novinářů ve veřejnoprávních médích, kdy existuje podezření, že výpovědi jim byly doručeny na základě jejich politických sympatií. 

  • Takže lze přijetí mediálního zákona chápat jako útok vládního Fideszu na levicově liberální média? 

Tomu osobně moc nevěřím. Kritika zákona ze strany liberálně orientované společnosti se totiž týkala spíše možného omezení svobodného podnikání zejména soukromých komerčních televizí. Málokdo totiž ví, že zákon také obsahuje nařízení, že zpravodajství nesmí tvořit více jak 20 % kriminálních zpráv, a předepisuje také to, že minimálně polovina veškeré produkce musí být evropského a alespoň třetina maďarského původu. Televize také nesmí příliš vysílat seriály, které jsou starší pěti let apod.   

  • Jak máme tedy na tento zákon pohlížet? Jako na ojedinělý výstřel nebo je to součást nějaké dlouhodobější vládní strategie?

Řekl bych, že to trochu souvisí s úmyslem současné maďarské vlády od základu a co nejrychleji změnit ústavní systém země. Vážný problém pak nastal v momentě, kdy se ukázalo, že parlament je tak zavalen vládními návrhy, že absolutně nestíhá. Situace byla natolik vyhrocená, že sám předseda parlamentu, který je nejbližším spolupracovníkem premiéra Orbána, prohlásil, že se musí trochu zvolnit. Některé návrhy jsou totiž schvalovány tak rychle, že o nich poslanci ani nestihnou jednat, natož zapracovávat připomínky opozice. Je to případ nové ústavy a částečně i mediálního zákona, resp. jeho úprav, ke kterým došlo v červnu letošního roku.  

Pozor ale, nepleťme si jej se zákonem o tištěných a internetových médiích, který začal platit na začátku července (EurActiv 13.7.2011) a který už v několika bodech stanovuje, co tato média smí a nesmí – například že nesmí pošlapávat lidskou důstojnost, sahat lidem do soukromí, zpochybňovat ústavní pořádek nebo ohrožovat mravní vývoj mládeže. 

  • Drtivá většina evropských médií ale úpravy v onom kontroverzním mediálním zákoně prezentovala trochu jako ústup premiéra Orbána kritice, které se mu dostalo od evropských politiků, novinářů, neziskových organizací apod. Co si o tom myslíte? 

To je strašně těžké říct. Abych mohl přesně zodpovědět Vaši otázku, musel bych mít možnost podívat se do hlavy samotného premiéra Orbána a také představitelů Fidesz a dalších zúčastněných hráčů. Je totiž nutné si uvědomit, že současná vládní většina není ve všem úplně homogenním táborem. 

Navíc osoba Viktora Orbána je zajímavá v tom, že veškerá silácká prohlášení, která kdy pronesl i na evropské politické scéně, byla mířena především na domácí publikum. Je také důležité zmínit, že Orbán, a stejně tak Fidesz, nikdy nevystupoval nějak protievropsky. Doma možná trochu dělají ramena, a nepřímo tak říkají: „ano, my to tomu Bruselu ukážeme,“ ale vážně to nemyslí. Pokud se třeba podíváme na europoslance Fideszu, tak jsou zcela jednoznačně proevropsky orientovaní.  

  • Jaký je na tom vlastně Maďarsko s opozicí – ať už parlamentní nebo mimoparlamentní?  

O mimoparlamentní opozici se v případě Maďarska nedá příliš mluvit, protože tu budeme těžko nějakou relevantní opoziční sílu hledat. Co se týče parlamentní opozice, v Maďarsku existují tři opoziční strany, které se ale navzájem příliš nemají v lásce.  

Jednou je antiglobalizační, protievropsky zaměřený, nacionalistický Jobbik, který v posledních parlamentních volbách získal 17 % hlasů, zejména mezi mladými voliči z oblastí postižených nezaměstnaností a vyšší mírou kriminality. Druhou stranou jsou socialisté, kteří dříve dosahovali volebního výsledku kolem 40 %, ale nyní se nacházejí v hluboké krizi, kdy je trápí řada korupčních afér, vnitřní rozpolcenost apod.. Strana má navíc problém najít ve svých řadách nějakého schopného lídra. Třetí opoziční stranou je Politika může být jiná, která představuje klasickou maďarskou levicově liberální stranu. Svou působnost ale omezuje pouze na hlavní město Budapešť, kde se zaměřuje na mladé, kosmopolitní občany s vyššími příjmy, kteří mají ekologické cítění.

I přesto, že se v poslední době spoustu skalních voličů od Viktora Orbána odvrací, a podpora Fideszu tak klesá, preference ostatních stran nerostou. Důvodem je fakt, že zklamaní voliči odcházejí do tábora nerozhodných, který je v současné době v Maďarsku poměrně velký.