Transformace sociálních služeb: Kvalitu života nelze vyčíslit penězi

zdroj: FreeDigitalPhotos.net; autor: nattavut.

I přesto, že v počáteční fázi mohou být náklady na transformaci sociálních služeb pro zdravotně postižené vyšší, investice se vyplatí. Kvalita lidského života se totiž nedá zaplatit, shodují se oslovení odborníci.

Jednou z největších obav, která doprovází tzv. transformaci sociálních služeb pro lidi se zdravotním postižením, tedy změnu velkokapacitní ústavní péče na bydlení a podporu v běžném prostředí, je finanční náročnost celého procesu (EurActiv 22.1.2013). 

Nepopírá to ani vedoucí Národního centra podpory transformace sociálních služeb Milan Šveřepa. „Nechci zpochybňovat fakt, že samotná změna s sebou nese určité náklady, s nimiž je nutné počítat,“ řekl redakci.  

Jelikož se Česká republika na cestu deinstitucionalizace vydala teprve nedávno, je nutné si pro lepší představu vypůjčit čísla ze zahraničí. Zahraniční zkušenost tedy hovoří o tom, že provoz nové sociální služby založené na životě v běžném prostředí, zvedne náklady o 10-15 %. Poskytovatelé sociálních služeb, kteří se rozhodnou podstoupit takovou změnu, musí totiž počítat s celou řadou výdajů. „Je potřeba například vzdělávat pracovníky, nebo samotné uživatele služeb. Musí se také připravit plány apod., a to opravdu něco stojí,“ vyjmenovává Šveřepa.  

Souhlasí s ním i Jaroslava Filipová, ředitelka Domova na rozcestí Svitavy, tedy zařízení, které transformací právě prochází. „Financování transformace je samozřejmě náročné. Se zvyšováním kvality jde ruku v ruce i větší finanční náročnost,“ řekla EurActivu. „Když pomineme materiální zabezpečení – klienti nepotřebují žít v luxusním prostředí, jedná se především o personální zajištění,“ dodala. Zdaleka nejvyšší nároky na personál jsou podle ní kladeny v momentě, kdy stávající velkokapacitní zařízení postupně zaniká a paralelně s ním se rodí nový systém sociální služby. „Podpora klientům musí být poskytnuta ve vysoké kvalitě a přísně individuálně,“ uvedla Filipová. 

Míra podpory 

Pokud celkové náklady nemají být příliš vysoké, je třeba se zaměřit především na to, aby se peníze, které na podporu plynou, utrácely efektivně. Jak upozorňuje již citovaný Milan Šveřepa, jedním z vůbec prvních kroků, které musí poskytovatel učinit, je vyhodnotit, kolik podpory klienti vlastně potřebují a jestli o ně systém nepečuje víc, než by ve skutečnosti musel. „Podle toho je pak nutné volit vhodná řešení,“ myslí si. 

Zjednodušeně řečeno, jde o to, aby se nestávalo běžnou praxí, že klient, který potřebuje péči třeba pouze dvě hodiny denně, nežil v zařízení, které mu ji poskytuje nonstop. V důsledku tohoto se pak nemusí potřebné péče dostávat klientovi, který ji naopak vyžaduje mnohem více. 

Z hlediska finančních prostředků jde pak o nastavení vhodné míry péče tak, aby se peníze zbytečně neutrácely. „V souvislosti s ústavy a komunitními službami je proto důležité sledovat, kam peníze v rámci sociální služby ve skutečnosti plynou,“ říká vedoucí centra, které je součástí projektu Ministerstva práce a sociálních věcí s názvem Podpora transformace sociálních služeb a které vzdělává a podporuje účastníky transformačního procesu. „V typickém ústavu ve skutečnosti 10-15% rozpočtu odchází na položky, které se sociální službou nemají nic společného,“ tvrdí.  

Z prostředků je tak podle něj mnohdy hrazena například i údržba zahrad, vytápění obrovských hal či udržování parků či oranžérií. „Existují dokonce zařízení, kde 40 až dokonce 50 % nákladů na personál odchází na mzdy technického personálu, tj. kuchařky, pradleny, zahradníky a údržbáře,“ poukazuje Šveřepa. „To není efektivní.“ 

Nepotřebujeme vás 

Důležité je také mít na paměti, že lidé, kteří svůj dosavadní život trávili za zdmi velkokapacitních ústavů, mají omezené možnosti a podle míry zdravotního postižení i schopnosti se o sebe postarat. „Jediná cesta, jak z toho pro něj neudělat noční můru, je cílená a individuální podpora ze strany pracovníků,“ uvedla v dnešním rozhovoru pro EurActiv Zuzana Thürlová, vedoucí sociálních služeb O.s. Jurta a Agentury Osmý den, o.s.. 

Podpora je logicky intenzivnější na začátku celého procesu, kdy se klienti chystají na přechod z ústavu do komunitní péče, a musí se proto naučit o sebe postarat, zorganizovat si čas a vůbec začít fungovat ve společnosti.  

„Obecně platí, že zhruba po šesti měsících si lidé zvyknou a naučí se novým dovednostem. Ukazuje se, že v tuto chvíli již péči potřebují mnohem méně,“ vysvětlil redakci Milan Šveřepa. „Je dost případů, kdy klienti po několika měsících od přechodu z ústavu v podstatě odmítají další pomoc od pracovníků, protože už ji tolik nepotřebují,“ dodal. 

V průběhu transformace tak musí dojít ke zhodnocení a následnému přeplánování, protože míra péče zjištěná na samém začátku odráží fakt, že člověk žije v ústavu a péči potřebuje, aby mohl přejít jinam. „V další fázi lidé již tuto pomoc tolik nepotřebují,“ uvedl Šveřepa. 

Kvalita života

Jak již bylo uvedeno, zkušenosti s přechodem ke komunitní péči v zahraničí ukazují, že náklady na transformaci jsou na počátku procesu vyšší. V další fázi už ale dochází k jejich poklesu, protože intenzita podpory se snižuje.

„Nehledě na to, že se ´kupuje´ úplně jiná kvalita. Srovnáváme vlastně naprosto kvalitativně rozdílné věci a 10% rozdíl v nákladech není v tomto ohledu tolik,“ myslí si Šveřepa. „Penězi kvalitu života nevyčíslíme,“ dodává. 

„Zkušenosti se změnou máme dlouhodobě velmi pozitivní a doložit je můžeme na osobních příbězích klientů,“ souhlasí ředitelka transformujícího se zařízení Jaroslava Filipová.