Transformace sociálních služeb: ČR jde ve stopách západních kolegů

zdroj: FreeDigitalPhotos.net; autor: sakhorn38.

Zatímco před revolučním rokem 1989 dožívali tělesně postižení za zdmi velkokapacitních ústavů, nyní se situace pozvolna mění. Tělesně handicapovaným se díky aktivní politice státu otevírají nové možnosti v podobě bydlení v běžném prostředí. Tedy možnosti, které již několik desetiletí fungují v zemích západní Evropy nebo USA.

„Transformaci sociálních služeb, a to nejen těch pobytových, považuji v kontextu České republiky za velmi potřebnou, protože stávající podoba stále ještě v mnoha ohledech neodpovídá evropskému standardu,“ vysvětlila EurActivu Radka Michelová z Katedry sociální práce na Fakultě sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně.  

„Pobytové služby, které jsou, podle mého názoru stále ještě zatíženy dědictvím předlistopadového modelu sociální péče, jsou zvláště exemplárním příkladem zastaralého, v mnoha ohledech nevyhovujícího systému,“ dodala. 

Na rozdíl od západní Evropy, kde proces transformace sociálních služeb pro lidi s postižením, jinými slovy přeměna velkokapacitní ústavní péče na bydlení a podporu v běžnějším prostředí, úspěšně probíhá již několik desetiletí, v České republice se ledy začaly pomalu hýbat až po roce 1989. 

Zatímco před sametovou revolucí bývalo běžnou praxí, že tělesně handicapovaní lidé trávili celý svůj život za zdmi ústavního zařízení, dnes, tedy více jak dvacet let po pádu komunistického režimu, je situace již trochu jiná. 

Změny nastaly až po revoluci 

I přesto, že se o nutné změně celého systému v tehdejším Československu mezi odborníky šuškalo již od osmdesátých let, komunistický režim tehdejší snahy úspěšné potlačoval. Po sametové revoluci se iniciativy chopily neziskové organizace, které v mnoha případech zakládali příbuzní handicapovaných. 

Stěžejním krokem bylo v tomto ohledu až přijetí Koncepce podpory transformace, kterou česká vláda schválila v roce 2007. Její součástí je i projekt Podpora transformace sociálních služeb Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV). Projekt, jehož cílem je právě ona deinstitucionalizace, je financován z evropských prostředků prostřednictvím operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost v kombinaci s veřejnými zdroji. 

„Lidé s postižením žijí v běžném prostředí zcela přirozeně a není na tom nic neobvyklého,“ říká Milan Šveřepa, vedoucí Národního centra podpory transformace sociálních služeb, které připravuje a vzdělává účastníky transformačního procesu. „Transformace směřuje k tomu, aby v běžném prostředí mohli žit i lidé, kteří nyní žijí v ústavních zařízeních. Pobyt v ústavu pro ně přitom představuje handicap ve smyslu omezených možností začlenění do života společnosti, nutnosti podřídit se pravidlům instituce či omezených možností pro uskutečnění vlastní volby a práva na soukromí.“

Do projektu je v současné době zapojeno 32 ústavních zařízení ze všech krajů, které se starají o téměř 4 tisíce postižených osob. 

Zaměřme se na individuální potřeby 

„Není to tom, že lidé s handicapem se vyvezou z ústavu a nechají se víceméně napospas osudu,“ navazuje na Šveřepu psychiatr Jan Pfeiffer, který se transformaci sociálních služeb dlouhodobě profesionálně věnuje.  

Lidé s postižením velkokapacitní ústavní zařízení sice opouštějí a stěhují se do samostatných bytů nebo rodinných domů, avšak péče o ně zůstává. Mění se pouze způsob a podmínky, za jakých je poskytována. 

Jak upozorňuje psychiatr Pfeiffer, služby musí být flexibilní a přizpůsobeny individuálním potřebám klienta. „Mají pomáhat tak, aby jeho život mohl být co nejnormálnější,“ shrnuje. 

Není to jednoduché 

Na to, že proces transformace může skýtat různá úskalí, upozorňuje například Ministerstvo zdravotnictví, a to i přesto, že rezort považuje ústavní péči pro lidi s handicapem až za tu poslední možnost. 

„Péče by měla být individualizována podle zdravotního a sociálního stavu klienta na základě jeho preferencí a možností,“ upřesňuje Vlastimil Sršeň z tiskového oddělení. 

Podle Jiřího Horeckého, prezidenta Asociace poskytovatelů sociálních služeb, by se k transformaci mělo přistupovat co nejvíce racionálně. „Podporujeme takovou transformaci, kde respektování potřeb, vůle a dopadů na uživatele služby je upřednostňována před záměrem uzavření pobytového zařízení za každou cenu,“ uvedl Horecký. V neposlední řadě je tedy nutné, aby k transformaci docházelo tam, kde je jisté, že bude dispozici dostatečná síť a kapacita navazujících či zastupujících služeb, tj. například chráněné bydlení, denní stacionář, terénní služby, terapeutické dílny apod. 

Velmi záleží také na výběru osob, které mohou takový proces podstoupit. Jak upozorňuje Horecký, je nutné počítat s tím, že u jistého procenta z nich se to nemusí povést. Přechod u ústavní péče do přirozeného prostředí je totiž náročný proces, a to nejen z časového hlediska. 

Nutná je příprava 

Tělesně postižený, který se transformace účastní, si musí zvykat na změnu lokality, v níž žije, na jiný program dne, ale především na novou dávku zodpovědnosti, kterou s sebou přináší možnost přijímat samostatná rozhodnutí (alespoň částečně). 

Změnu zažívají i pracovníci zařízení a samozřejmě i veřejnost, která si na každodenní přítomnost handicapovaého musí zvyknout. 

„Lidé, kteří přecházejí z pobytového zařízení do jiných alternativních sociálních služeb, se však na přechod do běžné společnosti připravují dlouhodobě, a to ještě za svého pobytu v zařízení. Musí se totiž učit mnoha činnostem, která nám připadají zcela běžné – například chodit na nákup, umět si vybrat potřebné zboží, hospodařit s penězi, využívat smysluplně svůj volný čas, navazovat přátelství se svými vrstevníky apod.,“ vysvětlil redakci Miloslav Čermák, předseda Komise Rady Asociace krajů ČR pro sociální záležitosti. 

Zlatou střední cestu podporují i české odbory. Podle nich v procesu transformace hraje velkou roli řada proměnných a jedním z nejdůležitějších faktorů je míra postižení. 

„Každému člověku, který je schopen aspoň malé míry integrace, je příjemné, pokud může žít svým životem,“ řekl Ladislav Kucharský, místopředseda Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR. „Mluvíme-li o postižených či handicapovaných lidech, kteří jsou dnes umístěni v ústavech, nemůžeme tento problém posuzovat pouze černobíle. V ústavní péči je spoustu jedinců, kteří se bez pomoci společnosti neobejdou a kterým je potřebné vytvořit takové prostředí, jež jim poskytne ochranu a zároveň i maximální možnou míru svobody,“ dodal. 

Více o transformaci sociálních služeb v Links Dossier na toto téma.