Zuzana Thürlová: Ze žádné instituce domov neuděláte

Zuzana Thürlová.

„Pokud nepochopíme, že z instituce nikdy neuděláme domov, že není normální v ní žít a že naši klienti jsou lidé, kteří dokážou velmi mnoho věcí s naší podporu zvládnout, tak výsledkem transformace budou jen vyhozené peníze,“ myslí si Zuzana Thürlová, vedoucí sociálních služeb O.s. Jurta a Agentury Osmý den, o.s.. EurActiv si s ní povídal o přístupech k transformaci, jejím průběhu a dopadu na klienty velkokapacitních ústavů.

  • Pracujete jako vedoucí sociálních služeb ve dvou občanských sdruženích. Můžete Vaši činnost čtenářům trochu přiblížit? 

Jsme nezisková organizace, poskytovatel terénních a ambulantních forem služby. Nejsme tedy zařízení, které by bylo zapojeno do transformace, ale dovolím si říct, že jsme příkladem toho, jak by měly vypadat sociální služby pro klienty ústavů po ukončení transformace. 

  • A jak tedy? Jaké jsou Vaše zkušenosti s transformací sociálních služeb?

V našich organizacích poskytujeme sociální služby ambulantní formou a terénní formou již dlouhou dobu a cílem na sebe navazujících služeb je právě podpora lidí s různým zdravotním postižením, v našem případě převážně lidí s mentálním postižením, při přechodu do běžného života. „Žít běžný život“ v našem překladu znamená něco umět, pracovat v běžné firmě, případně smysluplně trávit svůj volný čas, samostatně bydlet, převzít odpovědnost za svůj život, mít práva, ale také povinnosti. Úroveň zapojení do běžného života se odvíjí od míry dovedností a schopností daného člověka. Kvalitu a smysl námi poskytovaných služeb ocenila i inspekce standardů kvality sociálních služeb, ale také Nadace Erste, kdy jsme s popisem našich služeb výstižně pojmenovaných Z ústavu do práce a do bydlení uspěli mezi téměř 3.000 projekty z 12 zemí střední a východní Evropy a stali se jedním ze 3 vítězů v rámci České republiky.  

  • Kolik lidí již využilo Vašich služeb?

Našimi službami prošlo velmi mnoho lidí. Službou Podpora samostatného bydlení prošlo 50 lidí, našlo si zaměstnání cca 180 lidí a službou pracovního tréninku cca 300 lidí. Našimi klienty jsou lidé žijící v pobytových službách – dříve ústavech, ale i z rodin.  

  • Co je potřeba proto, aby lidé z velkokapacitních ústavů mohli žit „běžným“ životem?

Na základě naší praxe víme, že klienti z ústavů (dnes Domovů pro osoby se zdravotním postižením; DOZP) dokážou zvládat velmi mnoho věcí: například samostatně  cestovat, nakupovat, komunikovat, řešit mimořádné situace, pracovat, dodržovat povinnosti, chovat se zodpovědně a i bydlet v běžném bytě samostatně či s minimální podporou. Není potřeba, aby žili v „ústavu“. Potřebují k tomu ale funkční síť na sebe navazujících terénních a ambulantních forem sociálních služeb a často dlouhodobější podporu trvající i několik let. Nejzásadnější roli ale hraje to, jak je dané  dovednosti učíme. Pokud budeme dělat věci za ně, lámat nad klienty hůl a říkat, to se nenaučí, aniž bychom to zkusili, nedáme jim prostor učit se z chyb – nikdy je neposuneme dál a oni budou stále závislí na nás a sociálních službách typu DOZP. 

  • Jak tedy vnímáte transformaci sociálních služeb a co by měl být podle Vás její cíl?

Hlavní myšlenka, ke které transformace směřuje, je mi hodně blízká – i našim organizacím, jelikož námi poskytované sociální služby usilují o to samé. Je to v poslání naší organizace i služeb samotných. Jsem jedině ráda, že se Česká republika vydala tímto směrem. Bohužel existuje ale ještě velmi mnoho lidí, laiků i odborné veřejnosti, kteří si neuvědomují, že žít v instituci, není normální a běžné. Do instituce se chodíme léčit a jen na přechodnou dobu a pak rychle domu, ale ne v ní žít!

Znám „moderní“ pobytové služby, tj. ústavy, kde má klient veškerý „komfort a pohodlí“. Pod jednou střechou bydlí, má zde zdravotní péči, možnost volnočasových aktivit, často i zaměstnání, pracovní a sociální rehabilitaci, obchod s potravinami a plno dalších věcí a není tedy potřeba, aby chodil ven, do toho běžného a nebezpečného světa. To ale přeci není normální a běžné! Kdo z nás, kteří žijeme ve většinové společnosti a v tom normálním světě, to tak má? Odpověď je jednoduchá: nikdo. Ze žádné instituce, i když se rozkrájíte, domov neuděláte. Stále zde musí být jasný řád, pravidla, není zde prostor pro individualitu, aktivity (jak pracovní, tak i věci běžné, jako je vstávání,  oblékání, jídlo atd.) probíhají hlavně skupinově – není možné mluvit o soukromí a intimitě. Kdo z nás by tak chtěl žít? Myslím si, že nikdo. A proč nám tedy přijde normální a v pořádku to, že tak žijí lidé se zdravotním postižením?

Transformace a její cíl není žádná věda a novinka. Spíše je to návrat ke starým, osvědčeným a běžným způsobům zajištění podpory a péče o lidi s určitým handicapem. Před tím, než vznikly všechny ty moderní ústavy sociální péče, kojenecké ústavy, dětské domovy, domovy pro seniory – kdo se o tyto lidi staral? Přeci rodiny a komunita, kde ti lidé žili, a také to fungovalo. Je mi jasné, že se nyní klienti těchto zařízení nemohou vrátit do svých rodin, brání jim v tom mnoho důvodů: nejsou tu funkční rodiny, které by zvládly péči, chybí komplexní podpora ze strany státu včetně provázanosti sociálních služeb apod..  

Cílem transformace by měla být komplexní změna v poskytování sociálních služeb pro lidi žijících v těchto zařízení. Změna, jak v místě poskytování, tak ve způsobu práce s klienty. Což znamená upustit od života ve velkých institucích, které jsou často velmi špatně dopravně dostupné – nacházejí se „na samotě u lesa“, a neposkytovat služby založené jen na pomoci a mnohdy i na přepečovávání klientů. Měly by vzniknout služby poskytované v běžném prostředí a provázané na komunitu. Práce s klienty by měla probíhat individuálně, případně v malých skupinkách, a měl by zde být prostor převážně pro podporu a ne pomoc. 

  • Transformaci sociálních služeb tedy chápete jako velkou celospolečenskou změnu…

Ano, vždy říkám, že transformace není o tom, že se lidé z velkých budov a vícelůžkových pokojů přestěhují do malých domků a bytů ve městě. Transformace je v první řadě hlavně o změně v myšlení lidí, kteří danou službu zajišťují – pracovníků v přímé péči, sociálních pracovníků i managementu a v neposlední řadě i zřizovatele. Pokud my nepochopíme, že z instituce nikdy neuděláme domov, že není normální v ní žít a že naši klienti jsou lidé, kteří dokážou velmi mnoho věcí s naší podporu zvládnout, tak výsledkem transformace budou jen vyhozené peníze. Vzniknou tu „krásné malé ústavy“, i když uprostřed města, kam si pracovníci přenesou ústavní způsob poskytování služby.

  • Daří se české společnosti tuto změnu podstupovat? 

Pro mnoho lidí, tedy veřejnost i zaměstnance pobytových zařízení (i těch zapojených v transformaci), je způsob poskytování služeb, založený na podpoře, samostatnosti a poskytování služeb v komunitě a využívání zdrojů z komunity, návazných sociálních služeb terénních a ambulantních, bohužel stále sci-fi. Pevně ale věřím, že to chce jen čas, trpělivost a příklady z praxe a my to jednou pochopíme. Musíme si uvědomit, že je to zcela nový způsob myšlení a přístupu k lidem se zdravotním postižením, na který jsme dlouhé roky nebyli zvyklí. Vše nové potřebuje čas, abychom se s tím sžili. 

  • Jak jste k tomuto názoru dospěla? 

Možná by se mohlo zdát, že má tvrzení jsou troufalá vzhledem k tomu, že v ústavu nepracuji, ale v rámci transformace jsem měla možnost objet 28 zařízení (i opakovaně) ze 32 zapojených v transformaci, kdy jsem školila pracovníky v přímé péči na praktické věci – na téma Zapojení klientů v procesu transformace. Z odpovědí účastníků školení, rozhovorů s pracovníky Národního centra, managementu organizace a z prohlídky zařízení jsem si udělala určitý obrázek o procesu transformace v konkrétní organizaci – jak v tom, co se jim daří, a na čem je ještě potřeba pracovat, a to se odráží i v mých odpovědích.  

  • Říkáte, že pro celou řadu lidí je transformace sociálních služeb ještě nepředstavitelná. Co této změně v české společnosti podle Vás brání?

Těžko říct, jsme stále na začátku. Domky a byty na chráněné bydlení rostou, ale myslím si, že transformace v našich hlavách a ve všech zařízeních ještě neproběhla a bude to ještě nějakou chvíli trvat.  

Znám ale příklady již úspěšně „transformovaných“ zařízení, které tímto přerodem prošly již dříve. V jejich případě se dá hovořit o tom, že služby, které poskytují stojí na podpoře, na respektu k individualitě klienta. Život lidí, kteří v těchto zařízeních žijí, se podobá běžnému způsobu života se všemi radostmi, strastmi a hlavně povinnostmi. Stejně tak najdeme i příklady u poskytovatelů z řad neziskových organizací poskytujících chráněné bydlení a podporu samostatného bydlení či jiný typ služby. Takových příkladů je ale pořád velmi málo, řekla bych jako šafránu.

Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že transformace skutečně běží, a to hlavně kvůli projektu Ministerstva práce a sociálních věcí. Bohužel je do něj ale zapojeno jen 32 zařízení, což je pořád velmi málo. Transformace pobytových služeb tak není řešena koncepčně a celoplošně. 

  • Proč se do projektu podle Vás nezapojilo více organizací? 

V první řadě se jedná o projekt, který má své limity – hlavně finanční a od toho se také odvíjí počet organizací, které se do něj mohou zapojit. Transformace je vnímána jen jako jeden velký projekt financovaný z EU, ale ne jako nutnost přerodu i dalších organizací a institucí. Já sama jsem velmi zvědavá, jaká bude situace za dalších pět let. Zda tu budeme mít 32 transformovaných zařízení a nic dále se dít nebude, nebude existovat žádná další vize, snaha. Zda bude docházet ke snižování kapacity, celoplošné podpory klientů v přechodu do komunitních typů služeb atd.

  • Projekt transformace, jehož pilotní fáze pomalu spěje do svého konce, tedy hodnotíte pozitivně?

Vnímám, že náš stát jistou podporu dává a někam to směřuje. Myslím, že kdyby naše vláda nepřijala koncepci: „Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti“, nebyly by k dispozici finanční prostředky z EU, neexistovaly standardy sociálních služeb, nebyly dotace na terénní a ambulantní formy služeb, nebyly zde různé iniciativy, neratifikovali jsme úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, aj., tak nejsme tam, kde jsme nyní. Ale určitě je pořád co zlepšovat. 

  • Dají se podle Vás výsledky transformace nějak měřit? Podle čeho poznáme, že je transformace úspěšná? 

To je velmi zapeklitá otázka. Pro zřizovatele, poskytovatele finančních prostředků na transformaci by mohl být ukazatelem počet opuštěných velkých ústavů, počet nově vybudovaných chráněných bydlení – jejich kapacita, počet jednolůžkových pokojů, dostupnost a lokalita, kde dané domky a byty jsou. Dle toho by se dalo říct, že to dopadlo dobře, lidé bydlí po menších skupinách a v komunitě. Ale zdání může klamat. Jak já vždycky říkám, můžete klidně žít uprostřed velkoměsta a být stejně izolován a stejně vám může být poskytována služba dle starých zajetých ústavních kolejí, jako když jste bydlel ve velké instituci na samotě u lesa. Podle toho by se rozhodně úspěšnost transformace neměla zjišťovat. 

Jelikož je transformace o lidech: o pracovnících, jak službu poskytují, o klientech, jak jsou spokojeni, jak se jim žije, zda se zapojují do komunity, jaké služby využívají, co doma dělají, jak přijímají povinnosti, jak si plní své cíle a sny, tak se tyto věci nedají moc dobře kvantifikovat. Je to velmi individuální. Pokud to ale chci zjistit, musím do každé organizace zajít a provést „kontrolu“ v praxi a hlavně promluvit s klienty. Sledovat by se mělo to, o čem jsem mluvila před chvilkou, a vždy to porovnávat s tím, co je běžné a normální pro většinovou společnost a zda je to normální a běžné i pro lidi žijící v novém typu služby. Je možné vycházet i ze standardů kvality sociálních služeb. Pak je zase potřeba ale na tu „kontrolu“ poslat nezávislé osoby, které mají např. zkušenost s poskytováním služeb komunitního typu a s klienty. 

Posun uživatele by měl potvrdit hlavně on sám, pak jeho klíčový pracovník. Dalo by se vycházet i z jeho individuálních plánů, popisů nácviků dovedností, porovnání stavu dovedností na začátku se současným stavem. 

  • Jak se mění situace člověka, který prochází transformací?  

Situace člověka, jeho způsob života se mění radikálně a často od základů. Je třeba si uvědomit, že je to pro něj něco nového, má z toho strach, jelikož daný ústav byl jeho „domovem“ řadu desítek let i celý jeho život. Jediná cesta, jak z toho pro něj neudělat noční můru, je cílená a individuální podpora ze strany pracovníků: cílená příprava na přechod, informovanost, ukázání nového způsobu života. Na příkladech poukázat na to, že to jde a není se čeho bát, zároveň je třeba jim ukázat, že bude potřeba i jejich větší aktivita a budou mít více povinností. A to vše je úkolem nás – pracovníků.  

  • V čem se jeho situace zlepší? V čem je život ve velkokapacitním ústavu jiný, než život v transformovaném zařízení?

Je to to samé, jako bych se ptala sebe, Vás či jiného „normálního a zdravého“ člověka na to, v čem je lepší náš život, který žijeme v běžném prostředí, v našich domácnostech, ve společnosti. Dostala bych ode všech určitě stejnou odpověď.

Každému člověku z venku bych proto doporučila, aby si vzpomněl na jeho případný pobyt v instituci, například nemocnici, nebo na zkušenosti jeho blízkého třeba se životem v domově seniorů. Zeptala bych se ho, co mu tam vadilo, chybělo a zda si myslí, že by se mu tam žilo lépe. 

Jde tedy především o soukromí, tedy například o banální možnost zamykat se na WC, ve sprše, ve svém pokoji. Když hovořím o pokoji, tak mám samozřejmě na mysli vlastní pokoj, který nebude sdílen s nikým jiným, nebo maximálně se svým partnerem. Člověk má tak, kam jít, když chce být sám. Jedná se také o respekt mé osoby, mé individuality: nebýt jen jednou z mnoha osob, která má označené veškeré své osobní věci i oblečení monogramy, barevnou stužkou, někde ještě i číslem. Jde i o možnost rozhodovat o svých věcech a o tom, co chci a můžu dělat: například co a kdy jíst, kam a kdy chodit, jaké aktivity dělat, s kým sdílet prostor apod. Získám tak sebevědomí, mohu rozvíjet své dovednosti, posouvat se dále. Když mám povinnosti, něco se naučím, starám se o své věci a podílím se třeba na chodu domácnosti, tak mohu zažít úspěch, což je motivací pro další cestu. Jednoduše řečeno, žiji tak jako většinová společnost, včetně všech výhod a nástrah, které to má. 

  • Ve službě Podpora samostatného bydlení prošlo u Vás již 50 lidí. Službu poskytujete již sedmým rokem a můžete tedy hodnotit, co to Vašim klientům přineslo a zda to pro ně byl krok správným směrem…

Ano, obecně se dá říct, že se jejich situace rozhodně zlepšila. Svědčí o tom i fakt, že nikdo z těch 50 lidí se nevrátil do ústavu či zpět k pohodlnějšímu způsobu života v pečující a ochranitelské rodině.  I když život mimo ústav či rodinu vyžaduje velmi mnoho samostatnosti, zodpovědnosti, povinností a nasazení. Klienti zažívají i neúspěchy, od maličkostí typu připálená omáčka, neuvážené nákupy a utrácení peněz, po náročnější překážky, jako je posměch, zneužití, dluhy nebo okradení. Kvalita života s spokojenost ale přeci není určena tím, jaký komfort mám a jak mám zařízen byt či pokoj.  

  • Čeho je třeba se podle Vás při transformaci vyvarovat? 

Překážek a možných rizik je velmi mnoho, jak na úrovni managementu a zřizovatele, tak na úrovni pracovníků a klientů služeb. Všude se dá udělat mnoho chyb, které pak mohou mít velmi špatný až katastrofální dopad na průběh a výsledek transformace daného zařízení.

  • Můžete být  konkrétní?

Jelikož vnímám transformaci jako proces změny hlavně v lidech poskytujících službu a u klientů, tak je třeba počítat právě s lidským kapitálem a jeho chybami, možnostmi a riziky. Velký a zásadní problém vidím v komunikaci samotné, a to všemi směry: k veřejnosti, tedy lidem v obcích, kam se klienti stěhují, ke klientům, opatrovníkům, zaměstnancům zařízení, jiným poskytovatelům sociálních služeb atd. Pokud se dobře nekomunikuje a něco se opomene nebo zanedbá, pak se nám to vrací v podobě petic občanů z měst, kam se chceme s klienty přestěhovat, nevolí a bojkotem pracovníků a i klientů.

  • Co může být další překážkou nebo překážkami? Jinými slovy, co je potřeba udělat, aby byla transformace úspěšná?

Neměli bychom k transformaci přistupovat s tím, že to nepůjde, když jsme to ještě nezkusili. Měli bychom naopak opustit zajeté stereotypy a poskytnout klientům podporu a nikoliv pomoc, čímž je efektivně učíme a posouváme dále. Je nutné reagovat na dotazy pracovníků a také je efektivně a cíleně vzdělávat, abychom podpořili i jejich vlastní transformaci v myšlení a přístupu k novému způsobu poskytování služeb. Za další navrhuji vyvarovat se hurá akcím. Je důležité proces spíše řádně plánovat, průběžně vyhodnocovat, do plánování zapojit všechny zúčastněné a o všem opět informovat.

Nesmíme také podcenit cílenou a správnou přípravu klientů při procesu změny a musíme se snažit vyvarovat nejednotného přístupu pracovníků, kteří s klienty pracují.

Rozhovor připravila Lucie Bednárová.