Jan Stejskal: Ve vztahu k Romům tu funguje podivná morální alchymie

Jan Stejskal, člen sdružení Zvůle práva.

Situace Romů v ČR se dále zhoršuje a největším problémem jsou předsudky většinové společnosti vůči Romům. K výraznému pokroku by přitom mohlo přispět „prosté dodržování práva a ukončení nezákonných segregačních praktik,“ řekl v rozhovoru pro EurActivJan Stejskal z nevládní organizace Zvůle práva.

  • V poslední době zveřejnilo několik mezinárodních institucí (např. Rada Evropy, agentura FRA EU, Social Watch) výsledky zpráv o diskriminaci a situaci Romů, které pro ČR nejsou zrovna lichotivé. Nakolik vážná tato situace ve skutečnosti je?

Podívejme se například na sociální vyloučení, které je definováno jako postavení, v kterém je jedincům nebo celým skupinám omezen či zcela zahrazen přístup ke zdrojům a příležitostem, dostupným ostatním členům společnosti.

Fakta jsou následující: zhruba od poloviny 90. let vznikají v ČR tzv. sociálně vyloučené lokality, v roce 2006 jich bylo podle oficiálních údajů MPSV 300, žilo zde na 80 tisíc lidí, většinou Romů. V roce 2010 je sociálně vyloučených enkláv 400, a třebaže neexistuje aktuální součet zde žijících osob, kvalifikovaný odhad se bude pohybovat mezi 100-150 tisíci lidmi. Téměř výhradně jde dnes o občany z romské menšiny.

Specifická na sociálním vyloučení v českých podmínkách je tak jeho výrazná etnická profilace – analýza MPSV přiznává, že dotyčné lokality vznikají ve většině případů v důsledku záměrné segregační politiky samospráv, v menšině případů pak tzv. spontánně, což neznamená nic jiného, než s jejich tichým souhlasem. Tedy: modelová strukturální diskriminace, která z právního hlediska splňuje charakteristiky diskriminace rasové.

Je situace vážná? Je a lze předpokládat, že se dále zdramatizuje.

  • V roce 2008 proběhl první romský summit EU. Přinesl něco? Stalo se něco od té doby? Jakou roli by podle Vás měla EU v romské problematice hrát?

Je asi dobře, přinejmenším na symbolické úrovni, že se podobné události konají. Na druhou stranu vím, že o většině citlivých a bolestných témat – jako jsou nucené sterilizace romských žen – se i v Evropském parlamentu zpravidla cudně mlčí.

Snad i trošku v dané souvislosti vyhlásila EU rok 2010 rokem boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení, uvidíme ale, jaké budou konkrétní přínosy. V době ekonomické stagnace je zřejmě na místě určitá skepse.

  • Je vůbec jasné, co je cílem ČR ve vztahu k Romům – integrovat, nebo etnicky obrodit? A co doporučuje EU?

Dlouhodobější vize schází, o nějaké koordinované implementaci nelze vůbec hovořit. Chybí skutečné ministerstvo s vlastní rozpočtovou kapitolou, které by nějakou vizi definovalo – nejlépe v otevřené diskusi s romskou menšinou, která má ústavně garantovaný a soustavně opomíjený nárok „podílet se na řešení věcí jí se týkajících“.

„Integrace“ a „etnická obroda“ navíc nejsou v rozporu: etnický ohled je podmínkou integrace, obzvlášť ve společnosti, která Romy za plnohodnotné občany v praxi nepovažuje, čemuž ostatně konvenuje i etnická definice českého národa. Tedy: státní a společenské uznání a respekt ke kulturně-skupinové příslušnosti Romů nejsou nějakou vnější překážkou, ale naopak základní podmínkou rovného přístupu a začleňování. Podobně zní většina doporučení EU.

V dané chvíli jsou to ale teorie. Stále totiž platí, že být Romem v této společnosti znamená nést stigma – přibližně 8 z 10 etnických Čechů deklaruje k Romům odmítavý vztah nebo odpor – a být častým objektem diskriminace. Velkým pokrokem ve vztahu k romské menšině by bylo prosté dodržování práva a ukončení nezákonných segregačních praktik.

  • Vloni parlament přijal antidiskriminační zákon, který vychází z evropské diskriminační směrnice. Jaký tento zákon má nebo může mít dopad na situaci Romů a dalších menšin.

Výraznější pozitivní efekt zaznamenán nebyl. Přestože mediální obraz vypadá někdy jinak, pro vyloučené Romy jsou kvalitní právní služby zpravidla nedostupné, navíc čelí existenčním obtížím, které ztěžují nebo znemožňují dlouhotrvající soudní procesy. Mimoto, soudy jsou sice nezávislé, nikoliv však na smýšlení referenční společnosti a jejím postojovém klimatu. I soudní výklad práva je těmito kognitivními premisami – většinovým pohledem na to, kdo jsou Romové – často poznamenán.

  • Vaše organizace Zvůle práva se angažuje v boji za ukončení segregace ve školách. Jaké jsou vedle segregačního a diskriminačního vzdělávání hlavní problémy sociálního začleňování Romů do většinové společnosti?

V rámci projektu „Společně do školy“ usilujeme spolu s dalšími nevládními organizacemi o naplňování verdiktu Evropského soudu pro lidská práva. Ten v kauze „D.H. a ostatní proti ČR“ v roce 2007 odsoudil stát za diskriminaci romských žáků v přístupu ke vzdělání a zavázal jej k realizaci efektivních nápravných opatření.

Hlavním problémem začlenění romských občanů, v této i jiných oblastech, je ale smýšlení většinové společnosti – protiromské předsudky produkující diskriminační praxi.

Konkrétním projevem předsudků v oblasti školství je přímá diskriminace, kterou jako „etnickou hypotézu“ testoval výzkum ústecké univerzity. Výzkum prokázal, že učitelé navrhují Romovi přeřazení na praktickou školu – v totožné situaci – 3krát častěji než Neromovi. Jiným konkrétním projevem je to, že rozhodující autority, zejména školské poradny, odmítají přiznat romským žákům „sociální znevýhodnění“, což je integrační kategorie, kterou zná a předpokládá u dětí z menšin školský zákon.

Ve vzdělání i v jiných oblastech zkrátka funguje podivná morální alchymie: Češi jsou „nezaměstnaní“, zatímco Romové „nechtějí pracovat“. Tristní je, že tahle alchymie funguje i u velké části vysokoškolsky vzdělaných psychologů. Eurobarometer z roku 2008, který prokázal, že vztah majority k romské menšině je v ČR nejhorší v EU, se zřejmě nemýlí.

  • Když skončí praktické školy, vyřeší se tím něco? Nebude i přesto i nadále na neoficiální rovině fungovat rozdělení škol na „romské“ a „bílé“?

Smutný vtip je v tom, že „praktické“ školy se dodnes nezákonně profilují jako školy zvláštní, ačkoliv ty účinný školský zákon od 1.1.2005 výslovně zrušil – to byla, mimochodem, i součást obhajoby ČR ve Štrasburku. Všechno, co se změnilo, jsou ale cedule – z doby procesu dokonce trvá i míra pravděpodobnosti, že se romský žák dostane do školy pro děti s mentálním postižením – podle oficiálních údajů je stále 27krát vyšší, než u žáka neromského. Z právního hlediska jde tudíž o poměrně jednoduchou otázku dodržování školského zákona a zrušení diskriminačního prostředí.

Vzniku „ghetto“ škol se tím ovšem nezabrání, už kvůli institutu spádové školy a existenci sociálně vyloučených lokalit – ty vyžadují komplexnější řešení. Rozdíl by ovšem spočíval v tom, že by romští žáci nebyli neodůvodněně nálepkováni jako „mentálně postižení“ a dosáhli by konečně na motivující, neredukované vzdělání uplatnitelné na trhu práce.

  • Jsou podle Vás větším problémem praktické školy, nebo „romské“ školy?

Hlavním problémem jsou diskriminační praktiky, které vedou k segregaci romských dětí do škol pro žáky se zdravotním postižením – vždyť nejméně v desetině těchto škol jsou podle výzkumů výhradně romské děti. Oba fenomény jsou přitom příznakem téže společenské diagnózy: většinová společnost nechce s romskou menšinou sdílet životní prostor. To je ten problém.

  • Jak si představujete systém bez praktických škol? Nebude pro děti z praktických škol nezvládnutelné tempo výuky na „normálních“ školách? Jak zajistit, aby příliš nezpomalovaly výuku?

Uvědomme si, že fakticky jsou děti s lehkým mentálním postižením asi dvě z každé stovky. Tedy, přibližně v každé druhé třídě by mohlo být jedno dítě s tímto typem diagnózy. Účinný školský zákon zná přitom využitelné instrumenty jakými jsou například asistent pedagoga nebo individuální vzdělávací plán. Tentýž zákon zná mezi zásadami, které mají sloužit jako interpretační vodítka pro výklad všech ustanovení, „zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce“. Chce to zkrátka především překonat zamrzlá přesvědčení, že věci musí být stále stejně.

  • V lednu měl být vládě předložen Národní akční plán inkluzívního vzdělávání. Co je v něm nového a přínosného? Kdy se to projeví v praxi?

„Inkluze“ je možným řešením ve vztahu k naplňování verdiktu ESLP a nového je hlavně to, že nějaký plán konečně je. Věřme, že mu vláda požehná.

Ceníme si toho, že nás MŠMT vtáhlo jako koalici Společně do školy do připomínkového řízení a větší část našich připomínek reflektovalo. Součástí plánu je tak i mediální kampaň MŠMT, zaměřená na odbourávání předsudků majoritní veřejnosti nebo analýza proveditelnosti zrušení vzdělávacího programu pro žáky s lehkou mentální retardací. Taky předškolní péče, která, jak věřím, půjde hlavně cestou zvýšení kapacit mateřských škol. A další…

Na druhou stranu bychom vítali, kdyby byl akční plán do větší míry závaznou „cestovní mapou“ s jasně stanovenými cíli a prokazatelnými efekty. V tomto ohledu má určité rezervy. Kdy se projeví v praxi, je otázka. Rychlejší, jednoznačnější postup MŠMT by byl na místě – dětem zkrátka běží čas. Paní ministryně Kopicová se k tématu rovného přístupu ke vzdělání přihlásila jako k jedné z resortních priorit a já věřím, že její slovo platí.

  • Je vůbec možné, aby něco vyřešila desegregace ve školách, když Romové budou stále bydlet v ghettech, kde vládne kultura chudoby (navíc v situaci, kdy stěhování Romů do ghett obecní úřady často podporují)?

Není to jen možné, je to jediná účinná cesta. Vzdělání zvyšuje sociální kapitál, vzdělání podmiňuje vstup na pracovní trh. Je podmínkou toho, aby jedinec mohl aktivně rýsovat vlastní biografii, což je dobový imperativ.

Rovný přístup ke vzdělání navíc zvýší možnost romské menšiny adekvátně participovat na všech vlastních záležitostech, zatím jsou totiž Romové častěji objektem různých politických experimentů.

Vzdělávací procesy přitom samozřejmě fungují i jako nástroje individuálního a kolektivního sebeutváření a sebeuvědomování, jsou to institucionalizované socializační mechanismy – kde jinde se vychovat k vzájemné úctě a respektu? Odtud musí začít každé komplexnější řešení.


Jan Stejskal absolvoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, později zde obhájil disertační práci a externě vyučoval. Má zkušenosti s vedením politické kampaně, aktuálně působí jako lektor na soukromé vysoké škole. V publikovaných textech se zabývá zejména vztahem státu a práva, společnosti a médií, pro organizaci Z§vůle práva zpracoval několik analýz a výzkumů v oblasti diskriminace a lidských práv. Vede program Společně do školy a koordinuje participující nevládní organizace, různou měrou se podílí i na ostatních aktivitách organizace Z§vůle práva. (zdroj: Zvůle práva)

Z§vůle práva je nevládní organizace, která se zaměřuje na právní ochranu romských občanů před diskriminací, obtěžováním a šikanováním. Jejím cílem je dostupnost práva a standardní míra svobod pro romskou menšinu, která je dlouhodobě diskriminována, trpí nedostatkem příležitostí a často i skrytou nebo otevřenou perzekucí. (zdroj: Zvůle práva)