Milan Šveřepa: ČR může být v transformaci sociálních služeb inspirací pro další země

Milan Šveřepa.

„I přesto, že jsme vůči západní Evropě pořád na začátku, tak ve srovnání se zbytkem postsovětského bloku jsme udělali obrovský krok. Český projekt by proto mohl představovat zdroj inspirace a zkušeností pro další země, které zatím před problémem stojí,“ uvedl v rozhovoru pro EurActiv Milan Šveřepa, který po dobu trvání pilotního projektu Podpora transformace sociálních služeb pro zdravotně postižené vedl Národní centrum podpory transformace sociálních služeb.

Transformace sociálních služeb pro lidi se zdravotním postižením představuje změnu velkokapacitní ústavní péče na bydlení a podporu v běžném prostředí. V České republice je od roku 2009 cílem projektu Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) s názvem Podpora transformace sociálních služeb. Projekt skončil letos na jaře a navazuje na něj nový projekt nesoucí název Transformace sociálních služeb. Součástí projektu bylo i Národní centrum pro podporu transformace sociálních služeb, které vzdělávalo a podporovalo účastníky transformačního procesu. Milan Šveřepa pracoval jako jeho vedoucí. 

  • Pilotní projekt Podpora transformace sociálních služeb, který je spolufinancován z fondů EU, letos na jaře skončil. Můžete čtenářům připomenout, co bylo jeho podstatou a jeho hlavním cílem? 

Smysl projektu Podpora transformace sociálních služeb, což je projekt MPSV, bylo z úrovně státu zahájit transformaci sociálních služeb v České republice. Projekt navazoval na vládou schválenou koncepci podpory transformace pobytových sociálních služeb a byl zahájen v roce 2009. Jeho hlavním smyslem bylo ve spolupráci s dvaatřiceti organizacemi, které se ho účastnily, pomoct odejít lidem žijícím v ústavu do běžného života. 

  • Myslíte, že se podařilo tento cíl naplnit? 

Ano, už jen v tom, že se do projektu zapojilo oněch 32 organizací. Pracovníci měli možnost se s myšlenkou transformace sociálních služeb hlouběji seznámit, následně si osvojit postupy a pomalu na tom začít pracovat. Z ústavu do běžného života mělo díky tomuto projektu odejít zhruba 1.100 lidí, ke konci letošního března to bylo nějakých 550, tedy přesná polovina, a další stěhování ještě přijde. Já to považuji za velký úspěch. 

Účel to splnilo i v tom, že se o transformaci sociálních služeb konečně začalo mluvit a stalo se to viditelným tématem. Navíc se jeho nositelem stalo ministerstvo, což v minulosti neplatilo. To bylo velmi významné a pro chod projektu důležité.  

Nesmím také zapomenout zdůraznit, že tímto projektem došlo vlastně k jakési inventuře ústavních služeb v České republice. Poprvé se v této zemi spočítaly ústavní služby, a to na základě ministerstvem odsouhlasené metodiky. Je jich nyní v Česku kolem 450 a žije v nich více než 16 tisíc osob, z toho přes tisíc dětí. Tím, že tato čísla vyslovuje nahlas materiál objednaný ministerstvem, je podle mne ze symbolického hlediska velmi důležité pro další práci.  

  • Hovořil jste o tom, že jedním z velkých úspěchů projektu byl počet osob, které odešly z ústavního zařízení do běžného života. Přesto jste ale zmínil, že se to zatím týkalo pouze poloviny původně plánovaného počtu. I tak se jedná o úspěch? 

Zařízení mohou využívat investiční podporu a většina z nich s její pomocí začíná teprve nyní stavět. Stěhování tedy začne někdy v roce 2015. Proto ta polovina plánovaného počtu. 

  • Kam lidé z ústavních zařízení odcházejí? 

Dvě třetiny lidí odešly do jiných, již existujících komunitních služeb a třetina pak úplně mimo sociální služby, tedy do rodiny, nebo si zařídila vlastní bydlení apod. Vypovídá to jednoznačně o tom, že změna je skutečně možná.  

  • Říkáte, že se díky projektu téma transformace sociálních služeb pro zdravotně postižené stalo viditelným a že se o něm konečně začalo více mluvit. Máte na mysli debatu mezi odborníky, nebo se to stalo tématem i pro veřejnou diskusi? Máte dojem, že i veřejnost má teď trochu větší povědomí o tom, co to transformace vlastně je? 

Ano, změny, které projekt akceleroval nebo vyvolal, jednoznačně přispěly k tomu, že se to stalo velkým tématem minimálně pro odbornou veřejnost. Pozitivní je také fakt, že je to téma i pro laickou veřejnost, avšak především v místech, kterých se sociální služby dotýkají. Je to přirozené, lidé nemají potřebu si běžně v hospodě povídat o transformaci. 

Změna se postarala i o to, že tu vznikl prostor bavit se o něčem konkrétním. Nejedná se o žádnou abstrakci, konečně se řeší konkrétní situace a zatahují se do toho konkrétní lidé. Myslím si, že na celém projektu odvedli obrovský kus práce pracovníci jednotlivých zařízení i krajů, které na tom spolupracují. Pomáhají to totiž vysvětlovat. 

  • Mluvíme tu o úspěších projektu. Dokázal byste vyjmenovat i něco, co se nepodařilo? 

Zmínil bych určitě rychlost stěhování, resp. především přípravy staveb. Mohou za to podle mého názoru administrativní průtahy, územní řízení, stavební zákon, pravidla jednotlivých krajů, podmínky financování z evropských fondů. 

Průtahy se samozřejmě podepisují na lidech, kteří na tom pracují. Je to zdrojem jejich frustrace, protože tito lidé pak mají pocit, že změna, kvůli které se snaží, je stále v daleké budoucnosti a je obtížné na ni dosáhnout. 

  • Proces transformace sociálních služeb pro zdravotně postižené probíhal v České republice ve srovnání se zeměmi západní Evropy se značným zpožděním. Jak moc podle Vás tento projekt přispěl ke smazání rozdílu? 

Budu se asi opakovat, ale já skutečně tu největší změnu spatřuji v tom, že se konečně začalo něco dít. Ještě před pár lety to byla záležitost pár jednotlivců. Poté se toho chopil Moravskoslezský kraj, který si zpracoval vlastní strategii, a až pak přišel stát. Je to obrovský posun, ale samozřejmě v kontextu vývoje v západoevropských zemích, je to pouhý začátek.  

Rád bych ale dodal, že vůči západní Evropě jsme sice pořád na začátku, ale ve srovnání se zbytkem postsovětského bloku jsme udělali obrovský krok. Český projekt by proto mohl představovat zdroj inspirace a zkušeností pro další země, které zatím před problémem stojí.  

Nejdůležitější ze všeho nyní bude nepolevit a pokračovat. Navíc k tomu můžeme využívat toho, že EU jako celek chce podporovat komunitní služby a nikoliv ústavní. Musíme se proto chopit příležitosti i v příštím programovacím období. 

  • Jednou z překážek, která se v souvislosti s realizací transformace zmiňuje, je smýšlení společnosti vůči lidem žijícím v ústavech. Máte pocit, že se za těch několik let fungování projektu i v tomto ohledu něco změnilo? 

Myslím si, že se u velké řady osob podařilo předsudky a určitě i počáteční obavy překonat. Souvisí to do velké míry s tím, že se tyto záležitosti dají řešit pouze na individuální úrovni, a to se dělo. Otazník ale samozřejmě stále zůstává nad tím, zda to ovlivnilo celkové společenské klima, což se neodvažuji hodnotit. 

Narážíme tu totiž podle mého názoru na jednu věc, lidé žijící v ústavech bohužel společnost příliš nezajímají. Obecně se předpokládá, že je o ně v ústavech postaráno a dále to není potřeba řešit. Je to škoda, protože diskuse o tom, zda je správné segregovat jakékoliv lidi do podobných zařízení a vystavovat je leckdy velmi špatným podmínkám, tu chybí. Diskutovat by se mělo i o sociálních službách jako takových. 

Mezi laickou, a překvapivě i mezi odbornou veřejností, totiž existuje představa, sebeklam, že špatné ústavy v Česku již neexistují. V tomto tvrzení se vychází z toho, že se do sociálních služeb investovalo již velké množství peněz, a proto jsou ústavy vybavené, vymalované, personál je vyškolený, příjemný a snaží se zajišťovat dobrou péči. To je sice nepochybně v mnoha případech pravda, ale i přesto tu stále existuje celá řada míst, kde by úroveň péče, nebo spíše podmínky k životu, veřejnost poměrně šokovaly. Ještě nedávno bylo běžnou praxí, že klienti ústavů se dělí o zubní kartáčky. Ráno je použijí, pak se vyperou, vydezinfikují a večer se zase rozdají. A to je jen drobná ukázka. 

  • S tím trochu souvisí i to, že ústavní zařízení, kde žijí zdravotně postižení spoluobčané, se často vyskytují na kraji obce, izolované od společnosti. Lidé tak nemají o životě těchto osob ani ponětí. Zabýval se tím nějak projekt? 

Ano, součástí byly i aktivity ke zlepšení informovanosti veřejnosti, ať už odborné, nebo laické. Konaly se semináře a kulaté stoly, kde se mohlo diskutovat, a probíhaly i akce pro veřejnost, které si organizovala samotná zařízení. Přispělo to k tomu, že se lidé začali bavit o konkrétních zkušenostech, o což podle mě jde.  

  • Pomohlo to tedy překonat určité bariéry? 

Bariéry v uvažování lidí jsou bohužel pořád velké, ale lepší se to. Pomohlo, že Česká republika už přece jen nějakou zkušenost se soužitím s lidmi s postižením má. Od roku 1989 se přestaly plánovitě umísťovat děti do ústavů, kdykoliv měly nějaké postižení. Dnes už tedy není výjimečné potkat na ulici někoho na vozíku nebo s mentálním postižením.

S lidmi žijícími v ústavech je to ale trochu jiné. Společnost má asi zakořeněno, že pokud někdo žije v ústavu, tak k tomu existuje vážný důvod – že je asi nějak nebezpečný okolí nebo sobě a že jen ústav ho ochrání. Což je nesmysl. Bariéra, vzdálenost, zeď ústavu je pořád hrozně silná především ve vnímání. 

  • Jakou roli v tom hrají média?  

Na média je zvykem si stěžovat prakticky v každé situaci. Je ale pravda, že lidé si z nich informace přebírají a pokud se náhodou stane případ, že se člověk s duševní poruchou dopustí nějakého zločinu, tak si to média užívají. Mezi lidmi se to šíří dál a jediná možnost, jak to zastavit, je vysvětlovat to tváří v tvář. 

Je totiž nutné vysvětlovat třeba i to, že duševní nemoc a mentální postižení jsou dvě odlišné věci, které nejde ztotožňovat. Jde tu o klasické předsudky, média mají potřebu rozdávat nálepky a lidé mají chuť se jich chytat. 

  • V jakých zařízeních je změna nejviditelnější? 

Nejdále v transformaci jsou zařízení, která začala dříve, tedy ještě před projektem. Největší pokrok lze jednoznačně vidět v Moravskoslezském kraji, který se do toho pustil již v roce 2004. Pak se jedná o zařízení, jako je třeba dnešní Domov bez zámku, které transformaci zahájilo tím, že mu zámek jednoduše spadl na hlavu. Ze dne na den se museli všichni uživatelé služeb vystěhovat a začali žít mezi lidmi. Ukázalo se, že to funguje. Přes všechny obtíže, které takový krok s sebou nese, to šlo. Nyní se pracuje na tom, aby tito lidé měli kde bydlet trvale.  

Spatřit skutečně viditelné výsledky ale může být někdy opravdu těžké, protože opakuji, jsme pořád na začátku. Je tu řada příkladů připravených transformačních plánů, na nichž se začalo pracovat i před tímto projektem. V této souvislosti mě napadá třeba Vyšší Hrádek v Brandýse nad Labem nebo Barevné domky Hajnice v Královehradeckém kraji atd.  

  • Stalo se, že by zařízení, které se do projektu zapojilo, si to najednou rozmyslelo a nakonec vystoupilo? Co se v takovém případě děje? 

Ano, stalo se to minimálně v jednom případě už na začátku projektu. Vyřešilo se to tím, že toto zařízení bylo nahrazeno jiným. V průběhu projektu se pak objevil případ zařízení ve Skřivanech, jehož účast v projektu byla ukončena z rozhodnutí Královehradeckého kraje. Situace se řešila obdobně jako v prvním případě. 

  • Co na myšlenku transformace sociálních služeb pro zdravotně postižené říkají zaměstnanci ústavů? Souhlasíte s tím, že přesvědčit je o její potřebnosti může být někdy oříšek? 

S tím se nedá nesouhlasit. Nicméně projekt je v tomto ohledu velmi podpořil a bylo zajímavé  a zároveň příjemné sledovat probíhající změnu. Byl jim dán prostor seznámit se myšlenkou transformace, dopředu si to osahat a hlavně diskutovat a ventilovat své počáteční obavy. Mohli na rovinu říct, tohle se mi nelíbí a tohohle se bojím. Na oplátku se jim dostalo odpovědi a také ujištění, že je přece normální, že někdo může mít z transformace obavu nebo cítit nejistotu. 

Je to jedna z hlavních věcí, které se nyní na straně péče odehrávají. Jedná se o přeměnu kvality vztahu mezi pracovníkem a uživatelem služby. Ústav je jasně vymezený pojem, který naprosto přesně říká, kdo péči dává a kdo ji přijímá. Nyní se z toho stává asistentská, podpůrná, spíše na partnerské bázi postavená podpora. I pracovníci si to potom více užívají a přináší jim to větší uspokojení z práce. A to nehledě na skutečně dojemné příběhy, které se stávají a pracovníky velmi motivují. Jako příklad mohu uvést příběh paní, která žila v ústavní péči a dlouho nemluvila. Personál si o ní myslel, že je němá. Jakmile ale přešla do chráněného bydlení, začala si se svými sousedy povídat. Ukázalo se, že mlčení byl jen její způsob, jak se vyrovnat s životem v ústavním prostředí. 

  • Ano, ale pořád se to týká jen malého zlomku zařízení… 

To nepochybně, avšak počet takových případů naštěstí roste. Byla vyhlášena výzva v OP Lidské zdroje a zaměstnanost, kde si mohou zařízení sama podat projekt a zažádat o podporu na svou transformaci. A také tu vznikl další projekt MPSV na podporu transformace, do kterého se začleňují i další zařízení. Má to myslím poměrně úspěch.

Zájem o účast navíc roste z vlastní iniciativy a vůle a není třeba zařízení k tomu složitě přesvědčovat či přemlouvat. Je tu mnohem více organizací i pracovníků, kteří se do toho chtějí pustit a umožnit uživatelům služeb, aby přešli do běžnějšího života. 

  • Předpokládám, že nový projekt MPSV bude na pilotní projekt, o kterém si tu povídáme, navazovat… 

Ano, určitě. Jednak se tu vytvořila řada ověřených a ozkoušených postupů a metodických materiálů, které jsou využitelné, a také se tu zformovala skupina lidí, kteří získali zkušenosti a chtějí je sdílet. Bylo by myslím dobré tyto lidi co nejlépe využít, protože projekt spočívá ve velké míře ve vzdělávání apod. Tito lidé mohou významně poradit, jak v transformaci pokračovat. 

  • Co od nového projektu očekáváte? 

Mezi lidmi, co se transformaci věnovali a věnují, panuje velké očekávání, jak s novým projektem ministerstvo naloží. Je totiž potřeba udělat další kroky v tom, aby se ústavní péče v České republice transformovala ještě v mnohem větší míře než dosud. Týká se to i právní úpravy toho, za jakých podmínek je možné poskytovat sociální službu, aby zůstalo zachováno právo a kvalita života pro její uživatele. Jsem zvědavý, jak se to povede a jak se to celé bude vyvíjet dál.

Rozhovor připravila Lucie Bednárová.