Lenka Škarková: Život člověka v instituci je nepřirozený

Lenka Škarková, ředitelka Barevné domy - Hajnice.

„Transformace sociálních služeb není správná, ona je nezbytná. Život člověka v instituci pohromadě s dalšími lidmi je v podstatě násilí,“ říká v rozhovoru pro EurActiv Lenka Škarková, dlouholetá ředitelka Barevných domků Hajnice, které poskytují sociální služby zdravotně postiženým spoluobčanům. Redakce si s ní povídala o smyslu transformace sociálních služeb a zkušenostech jejího týmu, který se do tohoto procesu rovněž zapojil.

  • Jaký vliv má podle Vás prostředí, v němž člověk žije, na kvalitu jeho života? Věříte, že může mít prostor i terapeutický účinek? 

Vliv prostředí na kvalitu života je dle mého velmi výrazný. Určitě je rozdíl, zda člověk žije ve starém omláceném a zničeném domě, který je sice funkční, ale ošklivý, nebo v novostavbě. Na kvalitu života mají vliv barvy, tvar, ale i celkový vzhled. 

Důkazem terapeutického vlivu prostředí může být například tzv. terapie Snoezelen, která především působí na smysly (slouží pro podporu vnímání, relaxace, rozvíjí představivost, navazuje a upevňuje sociální vztahy a komunikaci; pozn.red.). 

  • Transformace sociálních služeb je o přesouvání zdravotně postižených osob do vlastního bytu či domu, kde jsou jim tyto služby následně poskytovány. Je tato myšlenka podle Vás správná?

Transformace sociálních služeb není správná, ona je nezbytná. Život člověka v instituci pohromadě s dalšími lidmi, které by v komunitě ani nikdy nepotkal, je v podstatě násilí. A tuto nepřirozenost je třeba napravit a vrátit lidi s postižením tam, kde kdysi běžně žili, tedy do komunity. 

  • Jak by měl proces transformace sociálních služeb ideálně probíhat? 

Krátká a jednoduchá otázka, ale odpověď na ni by mohla zabrat pořádně dlouhou dobu. Pokusím se ji ale shrnout do jedné věty. Proces transformace sociálních služeb by se v ideálním stavu měl rozhodně začít rozjíždět plošně, s podporou všech zainteresovaných aktérů tak, aby plně respektoval potřeby a možnosti lidí s postižením. 

  • Dobře. Mají se tohoto procesu účastnit všichni klienti velkokapacitních ústavů, tj. i ti, co trpí obzvlášť těžkým nebo kombinovaným postižením, nebo jen některé skupiny, například s lehčím zdravotním handicapem? A co osoby s duševním onemocněním? 

Transformace sociálních služeb se musí týkat všech lidí, kteří dnes žijí ve velkých institucích. Vytvoření služeb v komunitě pro lidi s těžkým postižením je samozřejmě náročnější, nicméně to nesmí být důvod, proč tento proces pro ně nerealizovat. A to se týká i lidí s duševním onemocněním. 

  • Pracujete jako ředitelka Barevných domků Hajnice, v zařízení, které poskytuje pobytové sociální služby osobám se zdravotním postižením, jinými slovy máte zkušenosti s transformací. Povězte mi proto, co se stane, pokud se klient ze zařízení, které má projít transformací, odmítne navrátit do běžné společnosti a rozhodne se zůstat v ústavní péči?  

Pokud se nepodaří s klientem domluvit, ještě záleží na tom, zda dochází v této etapě k rušení celé instituce, nebo prozatím jen její části. Pokud se prozatímně ruší pouze část, asi nebude velký problém, aby klient nadále v instituci žil. Pokud však dochází k rušení celé instituce, má klient několik možností. Buď se pokusí zkusit žít v komunitě, nebo hledat instituci, která se netransformuje apod. 

  • V České republice probíhá proces transformace sociálních služeb pod vedením rezortu práce a sociálních věcí v rámci pilotního projektu Podpora transformace sociálních služeb. Je podle Vás tento projekt nastaven správně? 

Ano, v základním principu je projekt nastaven dobře. Proces transformace byl zahájen, a to nejen ojediněle, ale napříč celou republikou. S transformací se tak začalo na národní úrovni.  

Co ale není úplně šťastné, je, že projekt nevycházel z reálných analýz, ale nereálných odhadů. To samozřejmě v průběhu projektu přináší opakovaně komplikace.  

  • Můžete být konkrétnější? 

Chyběla například analýza klientů jednotlivých zařízení nebo úrovně vzdělání potřebné pro tento projekt mezi řídícími týmy jednotlivých organizací. Se vzděláváním managementu se mělo začít ještě před tvorbou transformačních plánů. Na druhou stranu se ale jedná o pilotní projekt, který má právě takovéto chyby či nedotaženosti odkrývat. Zařízení by se měla z chyb svých předchůdců co nejvíce poučit.

  • Zmiňovala jste komplikace. V čem spatřujete největší překážky transformace v českém prostředí? 

Velkou komplikací v současném stavu je strach společnosti z neznámého, tedy strach z lidí s mentálním postižením. Další velkou komplikací je, že v mnoha ohledech přebíráme modely z jiných zemí, a málo je přizpůsobujeme našim českým podmínkám. Projekty připravujeme často jen podle odhadů reality, nikoliv však relevantních informací.  

  • Máte na mysli něco konkrétního?

Ano, zmiňovaný projekt se podle mého příliš inspiroval Velkou Británií, což není úplně šťastné. Jsou známy případy, kdy zařízení ve Velké Británii nezacházela s klienty tak, jak by měla.

  • Jak už jsem zmiňovala, působíte jako ředitelka zařízení, které poskytuje sociální služby zdravotně postiženým, pojďme se proto bavit více o Vás. O čem je Váš projekt? 

V Barevných domcích Hajnice jsme bezmála před 17 lety dospěli k tomu, že poskytování sociálních služeb ústavní formou není správné. Tehdy jsme to ještě transformací nenazývali a neměli jsme k tomu evropské zdroje. Přesto jsme začali budovat postupně z dostupných zdrojů skupinové, vždy cca pro 5 obyvatel, nebo individuální domácnosti, a to jak v areálu organizace, tak v běžné komunitě. Naši obyvatelé i praxe nám poměrně rychle potvrzovala, že jsme se vydali správnou cestou.  

Ruku v ruce s vytvářením bydlení pro naše obyvatele jsme také začali řešit otázku zaměstnávání našich klientů. Legislativa ani stát tuto aktivitu nepodporují a najít zaměstnání pro naše obyvatele na běžném trhu práce se v maloměstě rovná zázraku. Rozhodli jsme se proto, že budeme zřizovat a provozovat podnikatelské aktivity, při nichž zaměstnáme naše obyvatele, sami. Kromě kavárny, výroby domácího sladkého pečiva a chlebíčků, stánku s občerstvením na fotbalových hřištích, prodáváme třeba i štípané palivové dřevo, udržujeme zahrady apod. 

  • Kdy přesně jste tedy začali s procesem transformace? 

První skupinovou domácnost jsme vybudovali v roce 1995 v červeném domku a od té doby počítáme zahájení celého procesu transformace. Uvědomme si ale, že transformace sociálních služeb nemá být pouze o změně bydlení a samotné sociální služby, transformace znamená změnu totální a úplnou. Takže kromě sociálních služeb jsme také přistoupili ke změně systému řízení organizace. Využíváme procesního řízení s maticovou organizační strukturou nebo systematicky řídíme kvalitu prostřednictvím norem ISO. V posledních letech jsem se také zaměřili na rozvoj komunikace s veřejností, fundrasingu a marketingu pro vedlejší hospodářské činnosti. 

  • V jaké fázi transformace se nyní nacházíte?  

Nyní se nacházíme ve 4. etapě celého procesu. K dnešnímu dni žije ve skupinových nebo individuálních domácnostech 70 obyvatel ze 113. 

  • Jaké jsou Vaše zkušenosti? Co byste na jejich základě poradila ostatním poskytovatelům? 

Zkušeností obojího druhu, tedy pozitivních i těch negativních, je strašně moc, těžko je shrnu do jedné věty. Vzkaz ostatním poskytovatelům by ale mohl znít takto: Rozhodně začněte, stojí to za to. Rozhlížejte se, raďte se, konzultujte, ale konečný názor si vytvořte sami. Není nutné na vše hledat návody, ale nové, originální přístupy.  

  • Barevné domky se nacházejí v Královehradeckém kraji nedaleko Trutnova. Jak na zařízení reaguje okolí? Setkáváte se s pochopením místních obyvatel, nebo máte spíše negativní zkušenosti?  

Naše zkušenosti a převážná část ohlasů je pozitivní. Ale myslím si, že je to způsobeno tím, že již několik let se poměrně intenzivně věnujeme komunikaci s veřejností. Veřejnost především pozitivně hodnotí skutečnost, že se nesnažíme jen natahovat ruku a prosit o milodary, ale sami svými aktivitami, a to i podnikatelskými, o nichž jsem mluvila, se snažíme získat si další finanční prostředky sami.  

Přispívá k tomu rovněž i skutečnost, že naše obyvatele zaměstnáváme, jsme velmi otevření při komunikaci, pořádáme běžné akce pro veřejnost. Jinými slovy: snažíme se být komunitě potřební, a to je hodnoceno velmi pozitivně. 

  • Má otázka směřovala trochu k tomu, že jsou známy příklady, kdy zejména vůči mentálně postiženým klientům vznikaly v místě jejich nového bydliště různé petice apod. Čím je to podle Vás způsobeno? 

Odpor vůči lidem s mentálním postižením je způsoben přirozeným strachem z neznámého, což musíme intenzivně a soustavně měnit.