Hana Potměšilová: Systém pro zaměstnávání zdravotně postižených je správný, změnit se musí uvažování úředníků

Hana Potměšilová, ředitelka NFOZP

„Potrvá ještě tak pětadvacet let, než naše společnost dokáže lidi se zdravotním postižením brát jako svou běžnou součást,“ uvedla v rozhovoru pro EurActiv Hana Potměšilová, ředitelka Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. S redakcí hovořila o fungování chráněného trhu práce a státních příspěvcích pro zaměstnavatele handicapovaných, ale také o zneužívání institutu náhradního plnění a problematickém přístupu veřejné správy.

Hana Potměšilová dobrovolně působí jako ředitelka Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP). Je předsedkyní řídicího výboru ochranné známky „Práce postižených“ a zastupuje členské nadační fondy ve výkonném výboru Fóra dárců. Podílí se na legislativních změnách a problematice zaměstnávání zdravotně postižených se intenzivněji věnuje přes dvanáct let.

  • Pod pojmem zdravotně postižená osoba si často představujeme někoho po těžkém úrazu, a to ačkoliv se většinou jedná o méně viditelná postižení. Čelí osoby se zdravotním postižením při snaze získat práci nějakým překážkám, které jsou společné nehledě na druh postižení?

Na úvod je důležité zdůraznit, že typický zdravotně postižený člověk neexistuje. Lidí s opravdu viditelným tělesným, ale i třeba mentálním zdravotním postižním je přitom jen menšina: deset až patnáct procent.

Největší společná překážka tkví v postoji většinové populace. Když slyší termín „zdravotně postižený člověk“, tak si představuje chudáka, který potřebuje spíše podat pomocnou ruku. Má pocit, že osoba s handicapem může působit na pomocných pozicích, ale nedokáže vykonávat kvalitní konkurenceschopnou práci. Tyto předsudky majoritní společnosti pak bohužel postihují komunitu zdravotně postižených tím, že kvalitní a konkurenceschopnou práci ani nedostávají.

  • Ve své profesi se soustředíte na zaměstnávání zdravotně postižených. Zajímalo by mne, proč ne na něco jiného, proč je pro osoby s handicapem tak důležité zrovna mít práci?

Všichni se identifikujeme podle místa, odkud jsme, a podle toho, co děláme. Je to naše vizitka. Člověk se zdravotním postižením se cítí trapně, když přijde do společnosti a nezbývá mu než se představit: „Jmenuji se Jan Novák a pobírám invalidní důchod.“ Tím by nepřímo říkal, že ostatní zatěžuje různými sociálními dávkami a daněmi, neboli že na něj musíme vydělávat. Namísto toho ale chce říct: „Jmenuji se Jan Novák, mám vozík a pracuji jako…“

V souvislosti s tím je zajímavé sledovat, kam se za poslední roky posunula medicína. S mnoha diagnózami, které byly před patnácti lety skoro neléčitelné, teď mohou lidé pracovat. Mají možnost společnosti ukázat, že díky drahé léčbě jí dokážou přispívat, a to třeba i na vlastní léčbu. Je to důkaz, že nejsou méněcenní a že nechtějí být separování.

Ovšem mít práci znamená i mít šanci si nakoupit, co chceme. Takto získaných věcí si více vážíme, než když nám je pořídí stát. Z těchto důvodů vnímáme zaměstnávání jako prioritu, a to přestože jde o běh na dlouhou trať.

  • Ekonomicky vzato, zaměstnávání osob se zdravotním postižením je výhodné i pro stát – z role příjemce sociálních dávek se lidé s handicapem dostávají do pozice aktivních přispěvatelů. Dá se říct, že si to v České republice uvědomujeme a postoj státu tomu odpovídá?

Pokud jde o přístup úředníků, tak je pro mě tristní zjištění, že státní správa a samospráva mezi vzorné zaměstnavatele osob se zdravotním postižením nepatří. Setkala jsem se dokonce s názorem jedné personální ředitelky krajského úřadu, která říkala: „Zdravotně postižení u nás v životě pracovat nebudou. My je tu nechceme, nedokážou být stejně výkonní jako zdraví lidé.“

Dokud se tento přístup veřejné správy nezmění, tak se nemůžeme snažit měnit myšlení celé společnosti. Konkrétně Česká republika má tu nevýhodu, že se u nás na desítky let odřízli zdravotně postižení od většinové společnosti. V tom jsme se lišili například oproti Německu po druhé světové válce, které mělo štěstí v neštěstí. Kvůli repatriacím, které muselo splácet, se nedokázalo postarat o válečné veterány. Ti proto plnohodnotně pracovali, vytvářeli komodity a hodnoty, a německá společnost si všimla, že zdravotně postižený člověk je jako kdokoliv z nás.

My jsme naopak zdravotně postižené v době komunismu zavírali do družstev invalidů anebo do ústavů sociální péče, potažmo nechali rodinu, aby se o ně postarala. Nedávali jsme jim šanci proniknout na běžný pracovní trh, a proto s těmito lidmi často neumíme komunikovat. A některé  úřady nás svým chováním v takovémto uvažování utvrzují.

  • Posunula se česká společnost během posledních čtyřiadvaceti let dramaticky, pokud jde její vztah k osobám se zdravotním postižením?

Zásadní vývoj zaznamenávám hlavně v posledních čtyřech letech. Obrovský dopad na proměnu myšlení totiž měla hospodářská krize. Firmy a podniky prostě musely začít šetřit. Po dvou třech letech od vypuknutí krize, kdy řadu lidí s postižením propustily, si spočítaly, že místo placení odvodů do státního rozpočtu za nezaměstnávání osob se zdravotním postižením je výhodnější  je zaměstnat, pobírat na ně velmi zajímavé nárokové příspěvky nebo uplatnit různé daňové benefity. Najednou zjistily, že člověk s handicapem je pro ně finančně velmi výhodný. To vedlo k tomu, že kolegové zdravotně postižených museli také přehodnotit bariéry ve svých hlavách a začali přijímat handicapovaného zaměstnance jako sobě rovného.

Téma zaměstnávání lidí s handicapem se nejvíce daří dostávat mezi mladé. Čerstvý absolvent nemá problém se prodat v tom, v čem je dobrý, a s chutí ukáže, co během studií dokázal. Lépe prorazí, protože za sebou nenese glejt období před rokem 1989, kdy by na něj společnost nahlížela jako na méněcenného. Tito mladí lidé nám ideálně mění náhled společnosti na zdravotně postiženého člověka.

Myslím si však, že potrvá ještě tak pětadvacet let, než naše společnost dokáže lidi se zdravotním postižením brát jako svou běžnou součást a neškatulkovat je stranou. Budeme vědět, že handicapovaný  člověk potřebuje některé úlevy na trhu práce podobně jako maminky s malými dětmi, ale přestaneme ho vnímat jako zátěž.

  • Hovořila jste o úlevách a benefitech. Jak přesně je státní podpora realizována?

Máme dvě roviny, ta první se týká běžného trhu práce, druhá chráněného trhu práce. Na běžném trhu práce platí, že jakákoliv organizace, která má více než pětadvacet zaměstnanců, musí zaměstnávat 4 % osob se zdravotním postižením. Pokud tak nečiní, tak musí odebírat výrobky nebo služby z chráněného trhu práce, popřípadě platit odvody do státního rozpočtu. Ty dělají na jednoho nezaměstnaného zdravotně postiženého člověka zhruba 65.000 ročně.

Pokud člověka se zdravotním postižením zaměstnáte, tak můžete ušetřit v celkovém součtu až 275.000 korun. Zdá se to jako obrovské číslo? Vychází už jen z toho, že máte nárok na slevu na dani z příjmu (na člověka ve třetím stupni invalidity činí 60.000 korun) či třeba můžete pobírat nárokový příspěvek na vymezené chráněné pracovní místo pro osobu se zdravotním postižením… Ono stačí jen chtít, pročíst si pár papírů, správně je vyplnit a nemít vůči lidem s postižením spekulativní přístup. Pak nejen že získáte kvalitního zaměstnance, který si váží, že dostal příležitost, ale navíc od státu můžete obdržet statisíce prakticky naservírované na zlatém tácu.

  • Myslíte si ale, že je zapotřebí, aby stát prosazoval zaměstnávání osob se zdravotním postižením jako povinnost?

Bohužel ano. V českém prostředí se nedodržuje, co není povinné. Známe to ze silnice, kdy na osmdesátce mnoho lidí jede místo osmdesátikilometrové rychlosti devadesátkou s tím, že radar nebo tachometr určitě mají odchylku. Dokud se nenaučíme řídit nepsanými pravidly, tak pouze pravidla tvrdě daná nás naučí chovat se zodpovědně.

  • Na druhou stranu se o Češích také říká, že máme ve zvyku pravidla ohýbat k obrazu svému. Nemohou firmy a další organizace čtyřprocentní hranici obcházet?

To dost dobře nejde. Jakmile máte určité množství zaměstnanců, tak se už jednoduše spočítá, kolik osob se zdravotním postižením zaměstnávat musíte.

Co však Češi obcházejí, je náhradní plnění (tj. odebírání výrobků nebo služeb  z chráněného trhu práce namísto samotného zaměstnávání zdravotně postižených či odvodů do státního rozpočtu; pozn. red.). Mnohdy na něm vydělávaly firmy, které působily na hraně zákona a za náhradní plnění nabízely například nákladní auta vyrobená v Německu, a to jen kvůli tomu, že došlo k takzvané přefakturaci přes chráněnou dílnu. Ta přitom vyráběla hrnečky a neměla s opravami nákladních aut nic společeného.

Proto poslední novelizace zákona o zaměstnanosti, na níž jsem participovala, měla docílit toho, aby náhradní plnění nebylo zneužíváno. Bohužel se zákon stále obchází.

  • Co je přesně předmětem spekulací?

Zákon o zaměstnanosti v § 81 c) praví, že náhradní plnění lze poskytnout na vlastní výrobky nebo služby. Jenže se objevují názory, že mezi výrobky spadá i zboží (a to ačkoliv zákon o účetnictví tyto dva pojmy podle mě jasně vymezuje). Spekulanti pak nabízejí za komoditu náhradního plnění i zboží, které nemá se zaměstnavateli zdravotně postižených nic společného.

Je proto potřeba, aby došlo k prvním velkým kontrolám a abychom měli první judikát, který jasně řekne, že se jedná o obcházení zákona. Do té doby budou lidé, kteří režimu náhradního plnění zneužívají, argumentovat, že žádné soudní rozhodnutí jejich jednání neoznačilo za špatné.

  • Schyluje se k něčemu takovému? Je vůbec kontrolní systém účinný?

Bohužel kontroly využívání náhradního plnění nefungují. Namísto toho fungují kontroly zaměstnavatelů osob se zdravotním postižením, a to až v abnormální míře. Pokud zaměstnavatel dluží státu několik haléřů například na sociálním pojištění, protože jeho paní účetní omylem zaokrouhlila dolů, nikoliv nahoru, tak přichází čtvrtletně o příspěvky na zaměstnávání zdravotně postižených. To na jednoho zaměstnance činí 8.000 Kč měsíčně.

Pro poctivého zaměstnavatele na chráněném trhu práce, který vytváří podmínky lidem s postižením a věnuje se jim daleko více než běžný zaměstnavatel, to často znamená i ukončení provozu. Firmy na chráněném trhu práce totiž často nemají, jak si vytvářet velké zisky a udělat si záchranný polštář pro případ, že by přišly o dotace.

Čili mám pocit, že kontroly jsou u nás zaměřeny opačným způsobem. Namísto toho, aby se stát zaměřoval na běžný trh práce a jeho vztah k zaměstnávání osob se zdravotním postižením, tak až příliš tvrdě zasahuje do činnosti chráněného trhu práce.

  • Mluvíte o chráněném trhu práce, který vytvářejí firmy, jež se na zaměstnávání znevýhodněných osob soustředí. Má podle vás vůbec smysl jej odlišovat od běžného trhu práce? Nemůže toto rozdělení vést naopak k větší izolaci zdravotně postižených od běžných zaměstnanců?

Doplním, že vedle chráněného a běžného trhu práce existují ještě pracovní terapie. Při nich se zdravotně postižený člověk učí pracovním návykům, ale nevydělává si peníze.

Podobný model jako u nás funguje asi ve 40 % zemí Evropské unie. Vnímám jej jako správný, protože mnozí lidé mají takovou diagnózu, kvůli níž nikdy nebudou konkurenceschopní vůči zdravým lidem na běžném trhu práce. Chráněný trh práce se musí umět přizpůsobit každému typu postižení. Má každému člověku vyjít vstříc a nabídnout mu servis nejen pracovní, ale i sociální a částečně zdravotnický.

  • Kam byste Českou republiku v rámci Evropské unie zařadila, pokud jde o politiku zaměstnávání zdravotně postižených?

Mezi horních osm. Velmi se mi líbí rakouský vzor, ale na druhou stranu jsem relativně dobře poznala model v Belgii a Velké Británii a řekla bych, že se od nás  další členské země EU mají čemu učit. Máme paradoxně výhodu v tom, že jsme po roce 1989 v tématu zaměstnávání lidí se zdravotním postižením stáli na startovní čáře, a proto k nám proudily dotace z evropských sociálních fondů. Vznikly tak vynikající projekty, které byly obsazeny  kvalitními lidmi a odborníky a dosáhly i na dobré materiální vybavení.

Češi se naučili pracovat s evropskými sociálními fondy a jejich požadavky. Díky tomu vědí i v situaci, kdy dotace nečerpají, podle čeho mají řídit udržitelnost svých provozů, projektů. Ví, že bez toho by v další vlně nemohli z evropských dotací čerpat  stejně vysoké nebo dokonce vyšší finanční krytí svých projektů. Díky tomu přístupu, jsme u nás nastolili laťku, jak má zaměstnávání osob se zdravotním postižením vypadat, velmi vysoko.

  • Čili lze shrnout, že bychom se měli zaměřovat na změnu v uvažování, nikoliv modelu?

Přesně tak. Musíme společnost vychovávat osvětou, aby se nebála lidem se zdravotním postižením dávat šanci. Máme dobře nastavený systém a dokážeme čerpat příspěvky a dotace, ale neumíme s lidmi s postižením fungovat a pracovat v našich hlavách.

  • NFOZP je  mimo jiné členem platforem, které se zabývají společensky odpovědným podnikáním. Jakým způsobem do koncepce CSR zaměstnávání zdravotně postižených zapadá? Přesněji řečeno, je možné propojit zaměstnávání zdravotně postižených se ziskem?

Zaměstnávání má samozřejmě být o generování zisku, ať už to je zisk z podnikatelské činnosti nebo třeba příjem z poskytování sociálních služeb, které zajišťuje nezisková organizace. Nemá jít o hraní si na práci – od toho tady máme sociální a pracovní terapie.

Náš fond se mimo jiné podílí na osvětových kampaních v rámci CSR fóra či platformy Byznys pro společnost a myslím si, že to je ta správná cesta, jak předvést zaměstnavatelům, že nemají zaměstnávání lidí se zdravotním postižením vnímat jako svého druhu charitativní činnost. Ve skutečnosti jim to přinese nejen sociální benefity, ale především zisk.

  • Před chvílí jste však zmínila, že podniky na chráněném trhu práce nebývají schopny generovat tak vysoký zisk jako na běžném trhu práce….

Ano, to je logické. Taková firma totiž nikdy nenaroste do objemů tisíců zaměstnanců pod jedním IČO, protože by se pak nemohla přizpůsobovat individuálním potřebám zaměstnanců.

Na druhou stranu chráněný trh funguje jako mezičlánek, který může mnoha lidem se zdravotním postižením napomoci získat uplatnění i na běžném trhu práce. Na chráněném trhu najdou praxi. Naučí se tam si věřit a mnoho technik jak pracovních, manažerských, tak i návykových. Už jen to, že po deseti letech začnete chodit do práce a ráno se stihnete plnohodnotně obléknout a přijít včas, může i pro vysokoškoláka s určitou diagnózou, který dlouho nepracoval, představovat problém.

Proto chráněný trh práce potřebujeme – díky němu se člověk může po několika letech uplatnit jako konkurenceschopný zaměstnanec také na běžném trhu práce.

Rozhovor připravil Jiří Volák.