V4 rok za rokem: Kterak si Máňa dala udělat nové zuby

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

Opona, o.p.s., http://oponaops.eu/.

EurActiv přináší třetí ze série esejů, které se zaměřují na poslední dvě dekády společné historie zemí Visegrádské čtyřky. Autory textů jsou významné osobnosti veřejného života visegrádských zemí. Eseje vznikly v rámci projektu obecně prospěšné společnosti Opona nazvaného „V4 rok za rokem“. Tentokrát si můžete přečíst esej polského novináře a spisovatele Mariusze Szczygieła.

Autorem eseje je Mariusz Szczygieł, polský novinář a spisovatel, který se mimo jiné zabývá českou kulturou, historií i současností. Působí v deníku Gazeta Wyborcza a je považován za jednoho z nejvýznamnějších polských novinářů.

Našel jsem svůj deník z doby před dvaceti lety. Končilo staré Polsko, začínalo nové. Objevují se v něm:

Jméno premiéra Mazowieckého. Byl to první nekomunistický premiér ve Střední Evropě. V Polsku padl komunismus nejrychleji ze všech zemí našeho tábora a 4. června 1989 byl zvolen nekomunistický parlament.

Název „Gazeta Wyborcza“. Nezávislé bezpartijní noviny, první v naší části Evropy, vznikly měsíc před prvními svobodnými volbami v květnu 1989, kdy v Československu byl Václav Havel ještě ve vězení. Začal jsem pracovat v „Gazetě Wyborczé“ v době, kdy jsem ještě pracoval v jiném časopise – mládežnickém státním týdeníku „Na przełaj“, který s komunismem padl.

Název „lístky na maso“. Od roku 1981 jsme v Polsku měli bony na minimální příděl potravin, především na maso. V různých obdobích osmdesátých let se bez lístků nedal koupit ani toaletní papír, čokoláda, vodka, zápalky nebo cigarety. Toto zboží bylo pouze „na lístky“.

Tohle je příběh chlapce, který přecházel ze světa, v němž nebylo nic, do světa, v němž bude všechno. Odstavce mého deníku se týkají prvních tří let po komunismu, ale jsem přesvědčen, že během četby si uvědomíte, drazí čtenáři střední Evropy, jak už jsme od tamtěch let daleko.

14. 8. 89

Tenhle den si zapíšu. Vyšel jsem z redakce „Na przełaj“ a na rohu ulic Wiejské a Prusovy jsem zažil šok. Uzená vepřová panenka!

Takové dlouhé kusy, a skoro nikdo v krámě. Koupil jsem si jednu, aniž bych se o ni rval s jinými lidmi! Bez křiku! Bez ponížení! Kilo sedmdesát, dlouhá, voňavá, růžová. Je mi 23 let a tohle je moje první opravdová vlastní vepřová panenka!

Lístků na maso jsem nikdy nevyužíval, posílal jsem je mamince do Zlotoryje. Už čtrnáct dní nemáme lístky!!! Myslel jsem si, že toho se nikdy nedožiju.

Jedu autobusem 193 z náměstí Tří Křížů na Sadybu, v autobuse se dotýkám toho masíčka pod šedivým papírem a potom zvedám prsty k nosu. Očichávám je. Úžasné! Ovšem tvářím se, jako bych si rukou podpíral bradu.

Doma jsem si svou trofej přitiskl ke tváři. Jako by to bylo lidské tělo, jenže chladnější. Paní Nella, u níž mám pronajatý pokoj, říká: „Zabalte si to, položte to v ledničce až dolů a napište na to Mariusz, jinak by si dcera, až přijde, mohla pomyslet, že je ta šunčička naše.“ „Ne, paní Nello, já si ji nejdřív vezmu do pokoje.“

15. 8. 89

„Paní Nello, nemáte nějaké žaludeční kapky?“

„Mám. Nesnědla vám včera Danuška tu vaši šunku, proboha? Nějak ji v lednici nevidím.“

„Ne, určitě ji nesnědla. Nejlepší by bylo, kdybyste měla nějaký hořký bylinkový likér.“

22. 10. 89

V rozhlase říkají, že nějaký člověk z Poznaně, 33 let, spáchal sebevraždu, protože přišel o práci. Nechal tu manželku a dvouleté dítě. Úřednice říká: nezaměstnaní se stydí i za to slovo, píší radši „nepracující“. Volal jsem domů, tatínek říká, že je to hotová Katyň. Že kvůli těm změnám v Polsku přijdou o život ti nejlepší. Ale soused tady ve Varšavě říká, že ti nejhorší. Kdo je slabý, ten odpadne. Jako v přírodě. „Zůstanou ti nejsilnější a společnost bude zdravější.“

12. 3. 90

Včera vyhlásila Litva nezávislost. Odešla ze SSSR jako první. (Ruská ústava samozřejmě vždycky dovolovala odejít ze SSSR. Teoreticky.) A dnes (!!!) v 5 hodin ráno přijel kolega Litevec, Aurius. Píšeme si už dva roky, posíláme si desky, díky němu znám celý sovětský rock. Naservíroval jsem mu snídani na černém talíři. Říká: „No ne! Černé talíře!“ Vůbec ho nenapadlo, že někdo mohl vymyslet černé talíře. Že talíře mají takovou možnost. „Já myslel, že talíře jsou vždycky jen kvítkované.“

Mně se taky líbí. Koupil jsem je na ulici. Jedna stará paní je prodávala před obchoďákem Centrum, dcera prý je přivezla z Hamburku. Každý něčím obchoduje. Aurius říká, že v Polsku je jako v nebi. Kora prý byla s Maanamem v Litvě a před koncertem řekla: „Přijela jsem vám ukázat život.“

Má to znamenat, že u nás je už opravdový život?

14. 3. 90

Soused se ptá, jestli ten Rus, co přijel, nemá vrtačku. (!!!) „Proč by měl vozit vrtačku? Přivezl mi nádherné album o umění.“ „Ale vrtačku taky mohl přivézt,“ říká ten soused. „Kdyby ji měl, dobře bych mu ji zaplatil.“

15. 3. 90

Volám do Zlotoryje, maminka říká, že tatínek se ptá, jestli má ten Rus z Litvy s sebou vrtačku… „Ale mami, on je Litevec,“ říkám. „No dobře, ale jestli má vrtačku, tak ji nikomu jinému neprodávej.“ „Ale mami, my se bavíme o filmech, protože dnes je zrovna filmový festival Konfrontace a my máme lístky do kina, jdeme už na třetí film…“

„No dobře, ale tatínek chce vrtačku…“

„Rainman…“

„Jurku, slyšíš? Nějaká vrtačka Ejmen… Ale ne, tatínek říká, že by měla být sovětská.“

Odcházíme do kina a pan Stefan se ptá: „A bormašina u vas jesť?“

13. 3. 90

Jsem zase v „Gazetě Wyborczé“. V redakci vzrušení: Rusové dnes přiznali Katyň. Tedy – Gorbačov to v Moskvě přiznal Jaruzelskému.

Hanna Krallová, která řídí naše oddělení reportáže, říká, že má námět. Nahrál jí ho režisér Titkov. Ředitel psychiatrické kliniky musel propustit 25 lidí najednou a sám se zbláznil.

Toto je pouze část eseje, jeho zbytek si můžete přečíst na stránkách projektu „V4 rok za rokem“ pod tímto odkazem 


Projekt „V4 rok za rokem“ představuje koláž politických, společenských a kulturních událostí zemí Visegrádské čtyřky, tj. České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska, od konce druhé světové války do současnosti. Realizuje jej obecně prospěšná společnost Opona u příležitosti 20. výročí zrušení Varšavské smlouvy a odchodu cizích vojsk z území těchto států. Projekt vznikl za podpory Mezinárodního visegrádského fondu.