Šance střední Evropy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

Aspen Review.

Rozšíření Evropské unie na východ je událost, která nemá historický precedens. V Evropě dosud nikdy – doslovně nikdy! – neexistovala žádná stabilní politická struktura, zahrnující Východ i Západ kontinentu.

Autorem komentáře je Jan Sowa, sociolog, esejista, pracovník Institutu kultury Jagellonské univerzity, účastník světového antiglobalistického hnutí. 

Letmý pohled na různé statistiky a sociálně-ekonomické údaje může vyvolávat domněnku, že posledních patnáct let bylo obdobím dobrým pro všechny státy středovýchodní Evropy. HDP rostlo, přicházely zahraniční investice a unijní dotace, rozvíjela se infrastruktura, prodlužoval se věk obyvatel atd. Některé země regionu, například Polsko, vstoupily do takové fáze rozvoje a stability, jakou ve svých dějinách ještě nezažily.

Na takto načrtnutém obraze je hodně pravdy. Podrobnější analýza však ukáže mnoho slabin. Z údajů OECD vyplývá, že Polsko, lokální šampion rozvoje, je místem, kde nerovnosti rostou tempem daleko převyšujícím průměr na této planetě (která jako celek také nespěje k všeobecné rovnosti).

Člověk nemusí být zarytým ideologem, aby nárůst nerovnosti sledoval s nepokojem. Četné průzkumy a metaanalýzy, provedené nedávno ekonomy zajímajícími se o tzv. Kuzněcovu křivku, ukazují, že rovnost je příznivá pro hospodářský růst, kdežto nerovnost škodlivá. Sociální rozvrstvení s sebou také nese růst trestné činnosti a celkové zhoršení kvality života pro všechny lidi, i pro bohaté. Cožpak by milionáři chtěli žít ve světě po vzoru Jižní Afriky v době nejhoršího apartheidu, kdy se bohatí museli od chudých mas oddělovat ostnatým drátem pod vysokým napětím a jejich děti nemohly vyjít na ulici bez ozbrojené ochranky?

Za povšimnutí stojí i jiná skutečnost, viditelná v širším historickém smyslu: poměrně dobrá situace středovýchodní Evropy je rozhodně novum. Po většinu novověku, který začíná na přelomu 15. a 16. století, byl tento region poznamenán různými formami bídy a zaostalosti: nedostatečně vyvinutou ekonomikou, úpadkem politických struktur a různými formami sociálního zotročení. Apologeti někdejšího lesku, svobody a „multikulturalismu“ avant la lettre se nechávají svést idealizovaným obrazem minulosti, který – jak nás přesvědčují historici jako Daniel Beauvois nebo Perry Anderson – neměl mnoho společného se sociálně-politickými reáliemi panujícími v této části Evropy. Historická analýza zaměřená na dlouhodobou perspektivu ukazuje, že zde máme co dělat s neobvykle urputným trváním zaostalosti, kterou se teprve ve druhé polovině 20. století daří částečně prolomit.

Osud otroků

V mnoha evropských jazycích existuje silný, z latiny pocházející etymologický svazek mezi výrazy „otrok“ a „Slovan“. Je slyšet v dnešní francouzštině, angličtině a španělštině, v nichž slovu „otrok“ odpovídá slovo esclave, slave a eslavo.

Podíváme-li se na dějiny středovýchodní Evropy, kde žili většinou Slované (je to nota bene největší etnická skupina v Evropě), ukáže se tato souvislost významnější, než by se mohlo zdát z čistě náhodné etymologie. Navzdory prvnímu zdání nás nevrací do starověku, kdy se ze skupiny Slovanů rekrutovala část římských otroků, nýbrž do středověku, kdy byli slovanští váleční zajatci prodáváni jako otroci (takovou etymologii anglického slave uvádí například anglický Merriam Webster).

Pozdější dějiny regionu středovýchodní Evropy ukazují, že se podřízenost a zotročení trvale do kondice této části evropského kontinentu a jejích obyvatel. Vstup do novověku, počínajícího na Západě od přelomu 15. a 16. století, znamenal uvolnění pout osobní závislosti a jejich postupnou proměnu v abstraktnější svazky, zprostředkovávané především trhem. Neznamenal však nutnost nápravu kondice nejchudší části populace, často ji naopak ještě zhoršil, protože nový systém neměl žádné zabezpečení ani záruky starého feudalismu. Otvíral však současně možnost mobility a pokroku, jichž využívaly nejprve jednotlivci bystří a odvážní, a později všichni ostatní. Hromadná migrace chudiny na druhou stranu Atlantiku je toho nejlepším příkladem.

V tutéž dobu, kdy Západ směřoval k novým způsobům organizace sociálně-politického života, propadal se Východ do nevolnictví. Spočívalo v krutějším vykořisťování sedláků a značném omezování jejich svobody. V mnohém ohledu připomínal tento systém otroctví, i když se od něj také lišil – například prodej jednotlivých lidí, který vedl k destrukci rodin, nebyl sice elementem nevolnického režimu, ale prodej sedláků spolu s vesnicemi, k nimž byli připsáni, se praktikoval všeobecně, stejně tak rozhodování pána o uzavírání manželství sedláků, o novém provdání vdovy nebo o osudu selských dětí (např. kdo může vesnici opustit a vyučit se řemeslníkem). Takové poměry panovaly ve většině evropských oblastí na východ od Labe, prakticky právě na tom území, jemuž dnes říkáme středovýchodní Evropa. Osud Slovanů byl tedy osudem otroků a nevolníků.

Důsledky takového života byly pro region různorodé a vedly k vytvoření dlouhodobých struktur (v tom smyslu, jaký připisuje tomuto termínu Fernand Bradel a jiní historici ze školy Annales), jež na dlouhá staletí rozhodovaly o středoevropských a východoevropských osudech. Jak ukázali badatelé z tzv. polské ekonomicko-historické školy, hlavně Witold Kula a Marian Małowist (dnes v jejich díle pokračují historici Jacek Kochanowicz, Krzysztof Brzeszczyn a Anna Sosnowska), došlo v 16. století k tomu, že se vývojové cesty Východu a Západu Evropy rozešly. V 16. století to ještě zřetelně patrné nebylo, ale později se rozdílný vývoj rýsoval stále výrazněji. Pro charakteristiku tohoto procesu zde není prostor, zájemce a zájemkyně odkazuji na svou poslední knihu Přízračné tělo krále. Periferní zápasy s novověkou formou, kde věnuji tomuto jevu několik set stran detailních analýz. Obecně se dá říci, že hranice mezi Západem a Východem, probíhající přibližně na Labi, byla hranicí rozvoje a zaostalosti, které byly patrné v mnoha sférách života: v hospodářství, sociálních poměrech, politice a kultuře. I když zde hovoříme o událostech starých stovky let, jejich důsledky pociťujeme dodnes a teprve ve 20. století došlo k revizi této situace, tak nešťastné pro středovýchodní Evropu. O tom více za chvíli.

Periferní integrace

K takto načrtnutému obrazu je nutno dodat dva prvky. Především to, že proměny západního a východního kontinentu spolu byly těsně provázány. Východ netvořil autonomní sociálně-hospodářskou oblast, ale byl úzce integrován s rodícím se kapitalistickým hospodářstvím-světem (užívám tento termín ve smyslu, jaký mu dali Fernand Braudel a Emmanuel Wallerstein). Polští sedláci v okovech roboty nevyráběli především pro vnitřní trh svých států, ale hlavně pro export na Západ. Zmíněný Marian Małowist poukázal ve své vynikající knize Východ a Západ Evropy v 13.–16. století, jak se v podstatě všechny země východní Evropy v tu dobu specializovaly na export zemědělských a přírodních polotovarů a surovin (obilí, dobytek, pryskyřice, dřevo atd.). Jejich integrace s kapitalistickým hospodářstvím – konstitutivní pro utváření sociálních poměrů v regionu středovýchodní Evropy – byla tedy od samého začátku periferní integrací. Podobnou tezi ve vztahu k Rusku formuloval Boris Kagarlickij v nedávno vydané knize Impérium periferie. Rusko ve světovém systému.

Za peníze z prodeje toho, co venkované vyrobili na robotě, kupovala si šlechta luxusní produkty – nábytek, drahocennosti, oblečení, tkaniny, potřeby pro domácnost, koření atd. Znemožňovalo to místní kumulaci kapitálu, protože všechen přebytek putoval do ciziny. To také v strukturálně systémové perspektivě odlišovalo osud sedláků, kteří na Východě chodili na robotu, od městského proletariátu na Západě. Obě skupiny byly vykořisťované, obě třely bídu, ale zatímco vyvlastněný produkt práce nájemních (proto)průmyslových dělníků se akumuloval v dosahu jejich vlastního společenství a příznivě ovlivňoval vývoj výrobních prostředků, čímž vytvářel podmínky pro spravedlivou a rovnou distribuci bohatství, efekt selské práce za roboty se měnil pouze ve spotřební prostředky pro jejich pány, což znemožňovalo jinou redistribuci než tu, k níž došlo např. na Ukrajině v letech 1917–1921 a která nebyla ničím jiným než loupeží a neproduktivním ničením (skvěle to líčí Zofia Kossak-Szczucka v románu Požár).

Druhý důležitý problém, o němž je třeba se zmínit, je úloha místních, východoevropských elit v devalvaci regionu do role těžebních pánví a levné, otrocké výrobní síly. Středovýchodní Evropa neztratila svou cenu ve srovnání se Západem a nestala se na něm závislá v důsledku záměrných, nepřátelských piklů západních kapitalistů. Samozřejmě že využívali toho, co se dělo, a bez nich by se dějiny určitě ubíraly jinou cestou, ale klíčovým politickým činitelem bylo chování tehdejších aristokratických elit, které měly zájem na prohloubení zaostalosti a závislosti jejich států.

Toho nejlepším příkladem je polská šlechta, o níž se Juliusz Słowacki vyjádřil v gamemnonovově hrobě jako o „hořící košili Dejaniry“. Tato skupina či třída prokázala neobyčejný důvtip a odhodlání v takové organizaci svého světa, na níž mohla co nejvíc zbohatnout. Dosáhla drtivého vítězství jak v konfrontaci se selským lidem, když mu uložila robotu, tak s měšťanstvem, které úspěšně vyloučila na okraj společnosti a vyšachovala z politické hry. Důsledky byly jasné: za první republiky se v Polsku nemohl rozvíjet kapitalismus, protože v zemi neexistovalo silné měšťanstvo, z něhož by se mohla rekrutovat buržoazie, ani svobodní sedláci, kteří by byli rezervou levné nájemní a migrující pracovní síly, jež je nezbytnou líhní proletariátu. Nakonec nedošlo ani k industrializaci, ani k urbanizaci – což jsou dva prvky, které se postupem času stávají základem hospodářské prosperity Západu.

Je rozdělení Evropy trvalé? 

Může se zdát, že je to všechno „dávná píseň“, která nemá význam v dnešním globalizovaném a radikálně odlišném světě. Osobně s takovou vizí dějin nesouhlasím. Minulost není nikdy zavřenou knihou a vlastně neexistuje nic takového jako současnost nebo přítomnost do základů nepoznamenaná tím, co se zdá mrtvé, ukončené a vyhozené do propadliště dějin. V polských dějinách nás o tom přesvědčovali četní autoři  autorky. Zmíním se jen o dvou: Maria Kamionová v knihách Projekt bláhové kritiky a Neuvěřitelná slovanština, a dále Przemysław Czapliński ve skvělých Zbytcích modernosti, ukazujících neuvěřitelné přežívání vzorů  sarmatské kultury a jejich přítomnost ve zdánlivě zcela nepříznivém kontextu, jako byla například populární kultura komunistického Polska.  

Je třeba také mít na paměti, že postupné vymaňování se ze zaostalosti je v středovýchodní Evropě – s výjimkou českých zemí, které se vyvíjely po trajektorii mnohem bližší Západu – poměrně novým jevem. Teprve dvacáté století přináší podstatnou změnu situace. Při všech pochybnostech a výhradách týkajících se sovětské hegemonie v oblasti – a jsem poslední, kdo by se podepsal pod předpoklady a metody činnosti bolševického komunismu – je však nutno přiznat, že tzv. lidové demokracie byly vývojovým projektem a umožnily mnoha zemím tohoto regionu díky urbanizaci, industrializaci a materiální modernizaci poprvé prolomit periferní zaostalost, v níž vězely po staletí. Není správné, že se na celé toto období díváme prizmatem krize na sklonku osmdesátých let 20. století, na nějž měly silný vliv vnější činitele jako na příklad světová krize zadlužení. 

Experiment přelomu 20. a 21. století, jímž je rozšiřování Evropské unie na východ, je v této souvislosti událostí historicky bezprecedentní. V Evropě nikdy – doslova nikdy – neexistovala žádná stabilní politická struktura zahrnující Východ i Západ kontinentu. Hranice mezi nimi vždycky oddělovala zcela rozdílné sociálně-politické režimy. Na této hranici se ve starověku zastavovaly vlivy římského impéria, ve středověku karolinské renesance a spolu s ní  takzvaného klasického feudalismu, jenž se radikálně lišil od systému knížecích zákonů platících na území Polska. Jak se rozešly cesty vývoje Východu a Západu, o tom píši výše. O tom, jak toto rozdělení bylo stabilní, svědčí i fakt, že se západní hranice Polského království a později první republiky prakticky neměnila od 15. až do konce 18. století. Ve 20. století se sovětský vliv zastavuje přibližně na Labi. A proto je Evropská unie, soustřeďující státy obou těchto bloků a vyjadřující úsilí vytvořit spojitý sociálně-kulturně-politický systém klenoucí se nad tradičním a trvalým rozdělením na Východ a Západ Evropy, aktem bezprecedentním. 

Dějiny ukazují, že rozdíl mezi východní a západní částí evropského kontinentu nikdy neprospíval Východu, z čehož musíme usoudit, že udržení a vývoj Evropské unie je v našem zájmu. To neznamená, že považuji dnešní stav Unie za ideální a směr jejího vývoje nediskutabilní. Evropská unie má mnoho nedostatků, z nichž tím největším je převaha ekonomické integrace nad integrací sociální a kulturní, a také fundamentální deficity demokratičnosti, jež působí, že nevolené orgány mají v Unii příliš významné slovo. Vcelku je však její existence pro její středoevropské členy prospěšná. 

První třetí svět 

Nakonec poznámka důležitá především pro můj rodný, polský kulturní kontext: mé vyprávění o periferním osudu středovýchodní Evropy, a tedy i její největší země čili Polské republiky, není ani v nejmenším pokusem o jedno z dalších vyprávění o jejím trpitelství a martyrologii. Historicky vzato, byl tento region na počátku novověku tím prvním třetím světem. Je ovšem nutno mít na paměti, že s rozvojem kapitalismu rostly i jeho periferie v podobě dalších kolonií, držav, protektorátů a závislých teritorií, která na vrcholu koloniálního projektu zaujímala – jak odhadl Edward Said – osmdesát procent planety. 

Tento fakt umožňuje podívat se novým, univerzálním způsobem na naše partikulární osudy:  velmi brzy jsme zakusili periferní integraci s kapitalistickou ekonomikou-světem se všemi jeho špatnými důsledky. Znamená to, že naše dějiny jsou zrovna tak součástí univerzálních a globálních dějin kapitalismu jako dějiny Velké Británie, Francie nebo Německa, jenže jsme je zakusili jiným, mnohem negativnějším způsobem. Není pravda, že kapitalismus vznikl někde na Západě a bez naší účasti. Od samého začátku jsme byli součástí tohoto procesu, a to součástí konstitutivní, což dobře ilustruje skutečnost, že Nizozemci nazývali obchod s Východem na Baltu moedernegotie, matkou všeho obchodování. Z této periferní účasti v kapitalismu bychom však měli vyvodit jeden důležitý a velmi aktuální závěr: systém fungující podle rozdělení centrum–periferie je výhodný pro centrum, ale zničující pro periferie. 

Tato zkušenost, nevypůjčená z nějakého antiglobalismu importovaného ze Západu, ale představující konstitutivní prvek našich vlastních dějin a identity, by se možná měla dnes stát základem definice – politické i etické – umístění Polska v současném světě. Ambice pouhého povýšení v rámci existující centro-periferní struktury (něco, co je vrcholem ambice většiny polských politiků i některých intelektuálů) se v této perspektivě nejeví jako vrcholný nebo hodnotný cíl. Můžeme a měli bychom usilovat o víc – o zpochybnění a přehodnocení tohoto rámce, a hledat pro to spojence nikoli na Východě a nikoli na Západě, ale na Jihu – v Latinské Americe, Africe, Asii a jiných regionech, které stejně jako my zažily porobu a periferizaci. V tom bych viděl šanci a možnost pozitivního vybití mesianistických snah a sklonů, které dodnes trápí naši polskou duši.

Další zajímavé texty můžete najít ve čtvrtletníku Aspen Review Central Europe, který vydávává nevládní a neideologická společnost Aspen Institute Prague. Hlavním úkolem čtvrtletníku je nabídnout čtenářům (nejen) ze střední Evropy široké spektrum aktuálních názorů a myšlenek z oblasti politiky, ekonomiky a kultury. Každé číslo obsahuje hlavní téma, odborné komentáře, články, recenze a rozhovory s prominentními osobnostmi světového formátu. Vychází v češtině, angličtině a polštině. Aspen Review je zdarma zasílán členům, partnerům a podporovatelům Aspen Institute Prague. Máte-li zájem o samostatné vydání nebo předplatné bez další podpory pro Aspen Institute Prague, pošlete svou objednávku na adresu: review@aspeninstitute.cz.