Když Evropa váhá, Rusko sílí: Kdo těží z chyb EU na západním Balkáně

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Shutterstock

Tento článek je součástí Special reportu: Zahraniční vliv v zemích západního Balkánu

Historické nesnáze vztahu EU a západního Balkánu jsou dobře zdokumentovány. Je jasné, že stagnaci rozšiřování EU nelze připsat pouze balkánským státům nebo ruskému vlivu v regionu. Váhavý přístup EU k Balkánu narušil politickou vůli obou stran, co se procesu rozšiřování EU týče. Mimoděk se tak otevřely příležitosti i pro novou světovou mocnost – Čínu, jejíž vliv v regionu zásadně sílí.

Ruský vliv na západním Balkáně stojí dlouhodobě v popředí zájmu analytiků. Debata se v této oblasti zaměřuje zejména na rozsah, povahu a legitimitu ruského angažmá v regionu. Ačkoliv proces integrace západního Balkánu do Evropské unie byl zahájen již na počátku nultých let, na cestě k plnému zapojení do unijních struktur se region setkal s řadou překážek, mezi něž patří například hluboce zakořeněné etnické konflikty, vysoká míra korupce či potíže s demokratizací, nastolením vlády práva a sladěním ekonomiky s unijními standardy. Na počátku roku 2019 si Rumunsko vytyčilo upevnění vztahů se zeměmi západního Balkánu jako přednostní záměr svého předsednictví v Radě EU. Za cíl si klade mimo jiné oživení skomírajících diplomatických vazeb a obnovení procesu rozšiřování EU, zahrnutém v Junckerově zprávě o stavu Unie z roku 2017.

Kdy EU po dietě jménem brexit „ztloustne" o další členy? Realistický je rok 2030

S brexitem a očekávanými evropskými volbami stojí Evropská unie před nejasnou budoucností. Kam do toho všeho zapadá plánované rozšíření členské základny o země západního Balkánu?

Rozhodnutí EU přeorientovat svou zahraniční politiku směrem k západnímu Balkánu je jistě rozumné, ale snaha o oživení integračního procesu přichází příliš pozdě. 

Rozhodnutí EU přeorientovat svou zahraniční politiku směrem k západnímu Balkánu je jistě rozumné, ale snaha o oživení integračního procesu přichází příliš pozdě. V minulosti EU opakovaně selhala ve snaze sjednotit balkánskou politiku členských států, což bylo nejvíce patrné v jejím nerozhodném postoji ve vyjednávání mezi Srbskem a Kosovem. Brusel ve své politice nevzal v úvahu veškeré hluboké etnické, regionální i sociální rozdíly, které panují ve státech západního Balkánu a komplikují integraci těchto zemí do unijních struktur. Neobratná politika EU otevřela dveře cizím mocnostem – jmenovitě Rusku, které dlouhodobě pracuje na posílení svého vlivu v regionu.

Z krátkodobého pohledu Rusko Balkán nevnímá jako oblast výsostného strategického významu. Balkánské státy – zejména ty na západě poloostrova – Rusku slouží spíše jako nástroj, skrze nějž může nepřímo zpomalovat růst NATO a kompromitovat evropské snahy o vytvoření soudržné bezpečnostní sféry vlivu. Politika Kremlu na Balkáně nabírá významu v kontextu širší ruské strategie, jejímž ústředním cílem je oslabení evropské bezpečnosti a podkopání snah o rozšiřování NATO. Toto je zřetelné zejména z ruského postoje ke sporům mezi Kosovem a Srbskem. Rusko podpořilo Srbsko ve věci humanitární intervence v Kosovu a tuto intervenci v následujících letech využilo k legitimizaci svých invazí do Abcházie a Jižní Osetie. To podporuje předpoklady, že ruská politika na Balkáně je motivovaná spíše širšími strategickými prioritami než konkrétními zájmy v regionu. V tomto kontextu Rusko může vidět Balkán jako poslední region, který bude integrován do EU a NATO předtím, než se obě aliance ve své zahraniční politice přeorientují na Ukrajinu a Gruzii, bývalé části sovětského impéria. Z tohoto pohledu lze ruskou snahu o sabotáž integračního úsilí EU na Balkáně vnímat jako formu obrany před expanzí Unie do postsovětského prostoru.

Ruská politika na Balkáně je motivovaná spíše širšími strategickými prioritami než konkrétními zájmy v regionu.

Úspěšnost ruské politiky na Balkáně je úzce provázána s kroky EU. V minulosti Rusko oportunisticky těžilo z nedůslednosti a neobratnosti evropské politiky v regionu. Pokud by však EU zaujala silnou a sjednocenou pozici k dění na západním Balkáně, například skrze nabídku členství Albánii a Severní Makedonii, mohlo by to atraktivitu užších vztahů s Ruskem pro tyto státy povážlivě oslabit. Rusko by se v této situaci muselo rozhodnout, zda se mu z politického a geostrategického hlediska vyplatí investovat zdroje do maření snah EU. Pokud by EU byla schopna Albánii a Severní Makedonii učinit dostatečně atraktivní nabídku, Rusko by tím bylo v rámci regionu vytlačeno na diplomatickou periferii, jelikož kvůli svým omezeným zdrojům a relativně vzdálené geografické pozici jednoduše nedokáže státům západního Balkánu poskytnout srovnatelně výhodnou alternativu k evropské integraci.

Cesta Makedonie do EU a NATO teď leží v rukou opozice, říkají experti

V Makedonii se v referendu hlasovalo o tom, zda má země přistoupit na dohodu s Řeckem a změnit své jméno. Přes devadesát procent lidí hlasovalo pro, účast ale byla příliš nízká. Co bude dál? EURACTIV.cz se zeptal dvou expertů.

EU již začíná brát v úvahu ruský vliv, zároveň si však začíná uvědomovat, že její nerozhodnost a četná diplomatická klopýtnutí otevřela dveře další mocnosti – Číně.

Podobné spekulace počítají s velkou mírou politické vůle a jednoty na straně EU, ta však zatím zůstává jen zbožným přáním. S blížícím se summitem EU a zemí západního Balkánu v Polsku v červenci 2019 vychází najevo zjevný posun v rovnováze sil v regionu. EU sice již začíná brát v úvahu ruský vliv, zároveň si však začíná uvědomovat, že její nerozhodnost a četná diplomatická klopýtnutí otevřela dveře další mocnosti – Číně. Johannes Hahn, eurokomisař pro Evropskou politiku sousedství a rozšiřování Unie, v březnovém rozhovoru prohlásil, že ,,se dá říci, že [Evropská unie] Čínu podcenila“. Hahn poukázal například na čínské půjčky na infrastrukturu a místní rozvoj, které v posledních letech putují do mnoha zemí napříč balkánským poloostrovem. Některé tyto půjčky přitom kvůli jejich velikosti není realistické splatit v krátkém časovém horizontu a posilují tedy závazky balkánských zemí vůči asijskému hegemonovi. Hahn jako hrozbu rovněž zmiňuje čínské investice do států západního Balkánu v rámci tzv. 16+1 programu. Deník Financial Times na počátku roku 2019 odhalil, že čínské investice v regionu jsou přinejmenším srovnatelné s investicemi evropských zemí. Deník rovněž usoudil, že Čína tímto způsobem získala povážlivý politický vliv.

Neobratná politika Evropské unie vůči západnímu Balkánu otevřela region vlivu dvou cizích mocností. Oblast již nelze vnímat pouze jako místo střetu mezi Ruskem a EU – čínský vliv na západě poloostrova roste a pro evropské politiky se stává tvrdou politickou realitou. Zda lze současný růst vlivu cizích mocností na Balkáně zvrátit či omezit zůstává otázkou. Budoucnost vztahů mezi EU a západním Balkánem bude rozhodnuta na blížícím se summitu v červenci, a pokud EU nenabídne regionu jednotnou a silnou politickou vizi, mohlo by se to ukázat jako klíčová – a možná rozhodující – chyba, která poznamená vztah mezi EU a západním Balkánem i do budoucna.

Článek byl vydán ve spolupráci s pražskou kanceláří Heinrich-Böll-Stiftung. Heinrich-Böll-Stiftung nenese odpovědnost za názory autora.

V4 je v podpoře vstupu zemí západního Balkánu do EU jednotná. To ale nestačí

Země Visegrádské čtyřky jsou jednotné v otázce rozšíření Unie i NATO o západní Balkán, ačkoliv se celkový konsensus rozpadá v případě Kosova. Deklarace, které se zavazují k politice otevřených dveří, však nejsou následovány konkrétními a rozhodnými kroky.