Stále více evropských politiků chce přerušit vyjednávání o členství Turecka v Evropské unii

Recep Tayyip Erdogan © European Union, 2018

Po Manfredu Weberovi hovoří o ukončení rozhovorů i eurokomisař pro rozšiřování Johannes Hahn. Kritický je i europarlament. Jaká alternativa v Unii je pro Turecko ještě možná?

Těsně před svým zvolením za lídra evropských lidovců ve volbách do Evropského parlamentu se Manfred Weber nechal slyšet, že chce přiložit ruku k dílu a uzavřít kapitolu nekonečného vyjednávání a vstupu Turecka do Evropské unie.

V rozhovoru pro Die Welt (6. listopadu) označil turecké členství za nerealistický cíl i evropský komisař pro rozšiřování Johannes Hahn. „Přestup na novou cestu spolupráce a uzavření jednání o členství pro Turecko by bylo upřímnější,“ uvedl rakouský eurokomisař.

Europoslankyně Kati Piriová, která je v europarlamentu zpravodajkou právě pro Turecko, dnes (14. listopadu) v plénu prezentuje zprávu, v níž tvrdí, že vyjednávací proces „ztratil v současné situaci veškerou kredibilitu“. Poslanci by ji podle očekávání měli schválit a poslat Turecku další podněty na „přemýšlení“.

V nejnovějším videu pro Vocal Europe mluví o ukončení jednání i místopředseda Evropského parlamentu, český reprezentant domácí vládní strany ANO, Pavel Telička. „Čiňme více a dělejme to lépe! Zároveň se podívejme pravdě do očí: Turecko – podle mého názoru – již nesplňuje kritéria a v jednáních bychom neměli pokračovat, „řekl.

Weber, Hahn, Piriová, Telička či německý ministr zdravotnictví Jens Spahn nejsou posledními ze zástupu evropských politiků, kteří vidí turecký postup spíše skepticky. Země Unie nejsou ale v této otázce sjednoceny a podle pravidel se musí na zrušení přístupových jednání dohodnout jednomyslně.

Druhou možností rázného kroku by byla vlastní žádost Turecka o ukončení jednání, podobně jako to v roce 2015 udělal Island.

Jiné partnerství?

Alternativu k plnému členství v Unii v míře, jaké by si přálo Turecko, zatím Evropa nemá. Diskuse o jiných formách spolupráce probíhala už v devadesátých letech, kdy se mluvilo o strategickém partnerství. V roce 2000 otevřel koncept „privilegovaného partnerství“ tehdejší prezident Francie Valery Giscard d’Estaign. Německá kancléřka Angela Merkelová o podobném modelu začala mluvit v roce 2004.

Nenechme Evropany na holičkách, vyzvala dnes v europarlamentu členské státy kancléřka Merkelová

Tolerance, solidarita, zodpovědnost, jednota, konkurenceschopnost. Pilíře, na kterých by podle německé kancléřky Angely Merkelové měla stát EU. Řekla to dnes před europoslanci ve Štrasburku.

Jeden z posledních a nejdůležitějších kritických elementů vůči Turecku představil francouzský prezident.

„Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan má pan-islámský projekt, který je opakem evropského projektu,“ kritizoval v srpnu tohoto roku Turecko Emmanuel Macron. I on tvrdí, že budování strategického partnerství s Ankarou bude pro Evropu výhodnější.

Analytici však upozorňují, že po ukončení vyjednávání ztratí Unie i poslední zbytky kontroly nad procesem demokratizace v Turecku. Tento krok by navíc partnery neposunul k sobě blíž, ale naopak je ještě více odloučil. Model „strategického“ či „privilegovaného“ partnerství navíc blok nemá ještě ani rozpracovaný a Turci tvrdí, že se jim i tak nezamlouvá.

Vztahy EU a Turecka

Dohoda mezi EU a Tureckem o řešení migrační krize z března 2016 znovu rozdmýchala debaty o členství země v evropské osmadvacítce. Přístupové rozhovory mezi oběma stranami byly zahájeny v říjnu roku 2005. Jejich průběh však brzdí řada překážek. Patří mezi ně stav demokracie v Turecku, zacházení s kurdskou menšinou nebo otázka Kypru.

Ankara a Brusel spolu o tureckém členství v Unii jednají od roku 2005, přestože se muslimská země o participaci zajímala už v roce 1987. Největší překážkou se zpočátku zdály otázky rozděleného Kypru, ale i intenzivní opozice ze strany Německa a Francie.

Plnění 35 kapitol kodaňských kritérií, potřebných pro vstup do EU, obecně pokročilo pomalu. Do období před pokusem o převrat se podařilo splnit 16 z kritérii. Od prosince 2016 však země EU další kapitoly otevírat nechtěly.

V souvislosti s pokusem o převrat bylo totiž v Turecku propuštěno přes 152 tisíc zaměstnanců, zadrželo více než 150 tisíc osob a věznice s 50 tisíci novými vězni doslova praskají ve švech. A Unie na to nezapomněla.

Po více než dvouletých vnitrostátních „výzvách“, kterým podle vlády čelila země kvůli pokusu o převrat, se v létě ocitli Turci v hluboké finanční krizi. Propouštění, zatýkání, zavírání, vybudovaná nedůvěra ve společnosti a její obrovská polarizace nebo mikromanagement vládní strany v nejrůznějších oblastech správy podkopaly důvěru zahraničních investorů. Turecká měna devalvovala o více než 60 procent a deficit běžného účtu v létě zaznamenal 15letý rekord. Bez pomoci zahraničí turecká ekonomika neměla šanci.

Nově nalezená ochota

Turecká vláda se v posledních měsících snaží o normalizaci vztahů se Západem a důvod je jasný a strategický. Peníze a investice hledal prezident v Německu, kde mluvil o tom, že pro Turecko je partnerství s Unií klíčové.

Recep Tayyip Erdoğan prohlásil, že v srpnu zorganizoval novou reformní akční skupinu, kterou tvoří čtyři ministři jeho nové vlády, a Evropě chce vyslat signál, že po třech letech se ke kulatému stolu plánuje vrátit. Zbývající kritéria, které by měly Turkům zajistit liberalizaci víz, je stejně ochoten splnit.

Ačkoli v Berlíně říkal, že o vstupu do Unie dokonce doma zvažuje vypsat referendum, místní média prezentovala téma tureckého členství v Unii jako mrtvé. Situace se ale v posledních týdnech mění.

Evropská unie a členství Turecka v ní se najednou dostává na přední stránky novin a komentátoři analyzují turecké možnosti i ochotu jednat.

Podle některých se situace v diplomacii změnila celosvětově – při mezinárodních smlouvách a vztazích se země nedívají na to, kdo stojí v jejich čele, ale spíše na to, jak významná je spolupráce a dobré vztahy s nimi, uvedl pro kanál Tele1 bývalý velvyslanec Turecka při EU Selim Kuneralp.

Z pohledu Evropy je Turecko partnerem zejména v oblasti obchodu, bezpečnosti, ale i energetiky. Úloha země jako ochranného štítu Evropy před vlnou migrantů ze Sýrie však ustala. Meziročně poklesl počet Syřanů, kteří se přesídlili do Turecka až o 97 procent. Na základě dohody mezi Ankarou a Bruselem se z Turecka přesídlilo 12 tisíc osob. Z Řecka bylo po vylodění do Turecka vráceno přibližně dva tisíce osob.

Západní migrační trasa je nyní nejvytíženější. Počet příchozích do EU ale klesl o třetinu

Největší počet migrantů a uprchlíků nyní směřuje do Španělska. Východní trasou se letos vydává rovněž téměř o polovinu víc migrantů než loni. Přesto je nově příchozích méně a poklesl také počet těch, kteří na moři přišli o život.

Unie má ale stále zájem o spolehlivé partnery, kteří drží slovo a nemění zásadně své postoje z měsíce na měsíc. V době, kdy se ozývá více hlasů o zásadním přehodnocení postoje Unie vůči Turecku, bude prezident Erdoğan a jeho vláda pod drobnohledem z Bruselu. A zlepšení vztahů nepomůže mlžení či překrucování faktů.

Jeden příklad za všechny: Evropský účetní dvůr včera (13. listopadu) zveřejnil zprávu o kontrole využívání evropské finanční pomoci uprchlíkům v Turecku. Místní provládní média se soustředila na významnou pomoc, kterou země přes tři a půl milionu Syřanům poskytla, zapomněli ale citovat to podstatné. Ze tří miliard, které Unie od roku 2015 Turecku zaplatila, nebyli auditoři schopni vypátrat, jak přesně se použila až miliarda z těchto prostředků.

Evropští auditoři ocenili rychlou pomoc EU pro uprchlíky v Turecku. Ankara však neposkytla všechna data

Peníze, které poslala Evropská unie do Turecka, pomohly syrským uprchlíkům, kteří se nacházejí mimo tábory, řešit jejich základní potřeby. Jak efektivní ale taková pomoc byla, není jasné.

Tento text byl publikován v rámci projektu EU-Turkey Relations: New Times, New Leadership Type, New Challenges, který je realizován ve spolupráci s pražskou kanceláří Heinrich-Böll-Stiftung.