Volný pohyb pracovníků v rozšířené EU

(Neaktualizováno)

Krátce:

Volný pohyb osob je jednou ze čtyř základních svobod, kterou využívají občané v rámci vnitřního trhu. Garantuje jej článek 39 Smlouvy o Evropských společenstvích. Občané tak mohou volně cestovat za účelem práce, podnikání, studia či turistiky. Tato zásada platí v EU a zároveň i v zemích Evropského hospodářského prostoru (členské země EU a Norsko, Island a Lichtenštejnsko) a ve Švýcarsku, které má s EU bilaterální dohodu. 

Souvislosti:

Volný pohyb pracovníků obecně:

Dlouhodobým cílem EU je zajistit volný pohyb pracovních sil v rámci EU a zamezit jakékoli diskriminaci založené na státní příslušnosti zaměstanance. Jedná se zejména o disproporce v odměnách za vykonávané zaměstnání a v pracovních podmínkách. Státní příslušník členského státu EU je oprávněn získat zaměstnání na území jiného členského státu a požívá stejných práv jako ostatní státní příslušníci tohoto státu. 

Žadateli o práci z jiného členského státu musí členský stát, ve kterém se o práci uchází, vydat povolení k pobytu na základě jeho občanského průkazu nebo pasu.  

Síť EURES (European Employment and Job Mobility Network, Evropská síť zaměstnání a pracovní mobility) pomáhá usnadňovat mobilitu pracovních sil v rámci EU, Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska. 

Volný pohyb pracovníků po rozšíření:  

Členské státy EU (15) vyjádřily během rozšiřovacího procesu obavy z možného masivního přílivu žadatelů o práci na svůj pracovní trh. V odpovědi na tyto obavy jim bylo umožněno v rámci rozšířené EU zavést přechodná omezení v oblasti pracovní mobility. Tuto alternativu nabízí příloha č. V Aktu o podmínkách přistoupení. Volný pohyb pracovníků může být omezen maximálně na sedm let od vstupu (1. květen 2004) nových členských států do EU. Přechodné období je rozděleno na krátší časové úseky dle schématu 2+3+2 a před uplynutím každého z nich mají členské státy původní EU 15 povinnost informovat Komisi, zda hodlají i nadále uplatňovat omezení či nikoli.  

Státy původní EU 15 nemohou zavádět žádná další zpřísňující opatření vůči občanům nových členských států, než jaká byla dohodnuta před podepsáním přístupové smlouvy, k čemuž došlo 16. dubna 2003.

Zavedení přechodného období je vnitřní záležitostí každého členského státu. Občané nových členských států, pro které platí dočasné omezení, smí pracovat na území státu, jenž omezení uplatňuje, pouze na základě pracovního povolení. Přechodné období se nevztahuje na Kypr a Maltu. Nové členské státy zaujaly společné stanovisko a po dohodě si vzájemně otevřely pracovní trhy.

Přechodná omezení se nevztahují na oblasti podnikání a studia. 

Členské státy EU 15 lze rozdělit dle jejich přístupu k volnému pohybu pracovních sil do tří skupin. Finsko, Řecko, Irsko, Itálie, Portugalsko, Španělsko, Švédsko, Velká Británie již otevřely své pracovní trhy novým členským státům. Belgie, Dánsko, Lucembursko a Francie se rozhodly pro postupné odstranění omezení. Pouze Německo a Rakousko se rozhodly pokračovat v přechodném období minimálně do roku 2009.

Mobilita pracovníků a Česká republika: 

Jak již bylo řečeno, základním právem občana EU je možnost volného pohybu na pracovních trzích ostatních členských států a právo na práci v jednotlivých členských státech za stejných podmínek, jaké mají jeho vlastní občané. Po vstupu nových deseti států v květnu 2004 bylo zavedeno již zmíněné přechodné období podle principu 2+3+2, kdy mají členské státy právo omezit přístup na svůj pracovní trh. Toto přechodné období se však netýká občanů Malty a Kypru.

Vláda České republiky se usnesením č. 13 ze 7. ledna 2004 rozhodla zříci se práva zavést recipročně podobná omezení pro vstup na pracovní trh ČR. Ve vztahu ke státům, které omezily přístup českých občanů na svůj pracovní trh zavedla Česká republika takové opatření, které nezaručuje žadatelům o práci z těchto zemí jisté přijetí. Ano či ne v tomto případě záleží na výsledku pravidelné studie, kterou ČR zjišťuje, zda občané těchto zemí neblokují místa českým zájemcům.  

Již od května 2004 Irsko, Velká Británie a Švédsko otevřely své pracovní trhy novým členským státům EU. Ve Velké Británii však stále platí pravidlo, podle kterého se musí každý zájemce nejprve registrovat. Součástí této procedury je platba určitého administrativního poplatku. První přechodné dvouleté období skončilo 1. května roku 2006. K tomuto datu upustily od dalšího uplatňování omezení čtyři země, a to Finsko, Portugalsko, Řecko a Španělsko a další dva státy částečně otevřely své trhy některým profesím (Francie a Belgie). Poměrně velkým překvapením bylo nečekané rozhodnutí italských představitelů, kteří ukončili omezení přístupu na italský trh práce k 27.červenci 2006

Ve zbytku členských zemí EHP a EU musí zájemce o práci, který pochází z některé z osmi nových členských zemí, žádat o pracovní povolení. Pravděpodobnost jeho vydání často záleží na typu profese, kterou chce žadatel vykonávat. Pokud se jedná o obor, ve kterém má daná země nedostatek vhodných a kvalifikovaných pracovníků, bude vydání pracovního povolení pouze otázkou administrativních kroků.

Některé profese jsou tedy přijímány okamžitě i ve státech s uzavřeným trhem a jiné naopak obtížně nacházejí volné místo ve státě s otevřeným pracovním trhem. Mezi nejžádanější profesní obory patří stavebnictví, strojnictví, medicína, informační technologie a dále cestovní ruch – číšníci, kuchaři, servírky, atd. Francie otevřela roku 2006 svůj pracovní trh občanům osmi nových členských států EU, kteří se specializují v oboru stavebnictví, strojírenství, dále jsou poptáváni technici, elektrikáři, řídící pracovníci ve velkoobchodech, pekaři, zdravotní sestry a další kvalifikovaní pracovníci lékařského sektoru a také vědci z oborů chemie a fyziky. Druhá země, která částečně otevřela svůj pracovní trh, Belgie, poptává především počítačové experty a pracovníky v oblasti telekomunikace, dále například řidiče kamionů, atd.

České republice umožňují částečný přístup na německý, rakouský a švýcarský pracovní trh bilaterální smlouvy s těmito státy. Dohoda s Německem vstoupila v platnost roku 1991 a roční kvóta byla stanovena na 1400 stážistů, dále zde existuje možnost čtyřměsíčních sezónních prací v oblasti zemědělství, hotelnictví a gastronomie. Se Švýcarskem byla dohoda podepsána roku 1997 a zahrnuje celkem 100 ročních stážistů. Nejnovější je smlouva s Rakouskem, která byla rakouským parlamentem schválena až roku 2005 a v praktické rovině je využívána od ledna 2006. Je zatím dohodnuto 450 pendlerů a 300 stážistů na rok.

Důležitá je také otázka sociálního zabezpečení. To je poskytováno bez ohledu na národnost příjemce. Takže například český občan, který získá pracovní povolení v některé ze členských zemí EU a bude zde pracovat, nárokuje tímto veškeré sociální dávky této země a současně je vázán legislativou upravující pracovně právní vztahy tohoto členského státu. Souvisí to s již výše zmíněným pravidlem, které říká, že občan jednoho státu EU má nárok na práci, ale také na veškeré výhody pracovníků v ostatních členských státech. Členové jeho rodiny mají právo se za ním přistěhovat a členský stát, který toto zaměstnání poskytl, je povinen zajistit jim všechny sociální výhody tak, aby nebyli diskriminováni.

Dále pokud například občan ČR pracuje v Itálii a místo ztratí, bude mu podporu v nezaměstnanosti vyplácet země posledního zaměstnání. Pokud však odjede do jiné členské země, bude mu (v tomto modelovém případě) Itálie vyplácet dávky nejdéle ještě po dobu 3 měsíců. Jinou otázkou je místo platby sociálního a zdravotního pojištění. V tomto případě platí, že si pracovník hradí takové pojištění pouze v jednom členském státě, a to v tom, ve kterém právě vykonává svou pracovní činnost.

Témata:

Komise zveřejnila 8.února 2006 zprávu o fungování přechodných opatření v prvním časovém údobí (1. květen 2004 – 30. duben 2006) schématu 2+3+2. Analýza Komise ukázala, že žadatelé o práci z nových členských států se o zaměstnání neucházeli v tak velké míře, v jaké se čekalo. Občané nových členských států představují méně než 1% populace v produktivním věku EU 15. Rakousko (1,4%) a Irsko (3,8%) představují v tomto ohledu jediné dvě výjimky. Zpráva dále uvádí, že státy, které nezavedly omezující opatření, se těší silnému hospodářskému růstu, roste zaměstnanost a naopak klesá nezaměstnanost. Naproti tomu státy s restriktivním přístupem se potýkají mnohem více s ilegální pracovní činností.

Stanoviska:

Nejčastěji citovaný důvod odmítnutí uvolnění pracovního trhu v Německu novým členským státům je vysoká nezaměstnanost a to zvláště ve spolkových zemích, které hraničí s Českou republikou a Polskem. Rakousko argumentuje špatnými vyhlídkami na vývoj nezaměstnanosti.

Velká Británie a Irsko se rozhodly uzavřít své pracovní trhy Rumunsku a Bulharsku. Zatímco Česká republika se rozhodla pro plné otevření svého pracovního trhu a Francie pouze pro částečné.

Evropský komisař pro zaměstnanost Vladimír Špidla ve svých vystoupeních zdůraznil, že považuje volný pohyb pracovních sil za důležitější než ostatní EU svobody a poukázal na to, že volný pohyb pracovníků neměl na pracovní trhy původní EU 15 žádný škodlivý efekt.

Další kroky:

Belgie, Dánsko, Francie, Lucembursko a Nizozemí jsou státy, které se zavázaly otevřít své pracovní trhy postupně do roku 2009. Německo a Rakousko si jako jediné členské země zřejmě zachovají uzavřené trhy až po nejzazší možnou mez, tedy do roku 2011.

Po vstupu Rumunska a Bulharska do EU pro ně bude platit přechodné období pouze v podobě schématu 3+2.