Tento článek je součástí Special reportu: Rok 2020 v evropské politice: Od azylu po žalobce
Evropská unie musí v rámci politiky rozšíření a sousedství řešit řadu komplikovaných výzev – Turecko, Ukrajinu nebo integraci západního Balkánu. Jaký byl v tomto ohledu loňský rok a co na Unii čeká letos?
Politika Evropské unie v oblasti rozšíření hraje už tradičně speciální roli, protože se skrze ni mění samotná podoba společenství. Ruku v ruce s ní jde politika sousedství, která zase pokrývá vztahy a spolupráci se zeměmi v bližším či vzdálenějším okolí.
Rok 2019 znamenal v tomto ohledu spíše stagnaci. Evropská unie se věnovala především eurovolbám a následným změnám obsazení institucí, a na „integrační“ otázky nezbylo příliš prostoru a energie.
Mezi nejkomplikovanější výzvy patřil i nadále vztah k Turecku, které je stále jedním z tzv. kandidátských států, i když jeho potenciální členství v Unii vypadá dnes už velice nerealisticky. Současná spolupráce EU a Turecka se dá označit za jakési „trpěné partnerství“, obě strany od sebe navzájem něco potřebují. Velkou zkouškou postoje EU byl podzimní vojenský vstup Turecka do Sýrie a následné výhrůžky prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana o „vpuštění syrských uprchlíků do Evropy“. Turecko zdá se také čím dál více proniká do regionu západního Balkánu, kde EU musí soupeřit s celou řadou dalších konkurenčních vlivů.
Právě země západního Balkánu jsou hlavním cílem současné unijní politiky rozšíření. Mezi nejhlasitější podporovatele urychlení přístupových jednání s Albánií, Srbskem a dalšími, jsou země Visegrádské čtyřky včetně České republiky. I v roce 2019 byly ze střední Evropy opakovaně slyšet výzvy k zařazení této politiky mezi priority, u proklamací však většinou zůstalo a V4 nedokázala převzít na evropské úrovni politiku rozšíření za svou a posunout ji dále.
Přitom právě zde se nacházel a nachází velký prostor pro iniciativu. Končící Evropská komise zaujímala k regionu spíše vlažný postoj a nový kabinet pod vedením Ursuly von der Leyenové, který se v létě začal formovat, nezařadil ve svých prvních plánech politiku rozšíření mezi své priority a soustředil se na jinou agendu. I když se nyní situace mírně mění, loňský rok by se dal označit za „období neukončeného hledání nového společného postoje EU“.
To samé platí o politice sousedství, a především o jedné jeho součásti – tzv. Východním partnerství, které zahrnuje Arménii, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzii, Moldavsko a Ukrajinu. I zde má Visegrád do budoucna možnost „chopit se kormidla“, protože nové vedení institucí prozatím neprojevilo příliš velký zájem o tyto regiony. Ty však mají do budoucna strategický význam.
Především Ukrajina prošla v loňském roce mnoha změnami a zaslouží si pozornost unijních zemí. Do křesla prezidenta se dostal herec Volodymyr Zelenskyj a zafungoval jako určitý katalyzátor potřebného reformního procesu, který by jeho zemi do budoucna měl nasměrovat blíže k EU.
„Událostí roku“ z pohledu politiky rozšíření je v každém případě říjnové zablokování zahájení přislíbených přístupových rozhovorů s Albánií a Severní Makedonií vedené francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Z mnoha stran se okamžitě snesla kritika za strategickou chybu, která region vžene blíže do náručí cizích mocností a tamní země demotivuje v dalším snažení o evropskou integraci. Francouzi argumentují tím, že EU se rozšiřuje příliš rychle a některé její státy zůstávají pozadu. Zároveň chtějí proces rozšíření reformovat.
Francouzské rozhodnutí obě balkánské země velice zklamalo a mělo okamžitý dopad. Severní Makedonie kvůli tomu například na letošní duben vypsala předčasné volby.
Hlavní otázky pro rok 2020
- Jaký postoj zaujme EK? Nová Evropská komise se bude v roce 2020 teprve „zabydlovat“ a postupně se ukáže, jak velký prostor konkrétním agendám věnuje. Výhodou pro oblast rozšiřování a sousedství může být fakt, že ji bude mít na starosti eurokomisař Olivér Várhelyi z Maďarska. Hlas V4 „tlačící“ rychlejší integraci by tak mohl být více slyšet. Sama předsedkyně Komise von der Leyenová se v poslední době za zahájení přístupových rozhovorů s Albánií a Severní Makedonií jasně postavila.
- Ujme se francouzský návrh reformy? V roce 2020 by se mohlo ukázat, jakou životnost má ve skutečnosti návrh Francie na reformu přístupového procesu EU, a jestli se alespoň některé jeho prvky mohou začít implementovat. Už na konci loňského roku získala reforma podporu některých zemí, jiné se zatím nevyjádřily.
- Spustí se přístupové rozhovory alespoň do května? Řada států usiluje o to, aby se přístupové rozhovory s Albánií a Severní Makedonií stihly otevřít ještě před summitem EU a západního Balkánu v květnu 2020, když se to nepodařilo v říjnu 2019. Největší překážkou je samozřejmě Francie. Velkou výhodou může být, že v předsednickém křesle EU v prvním pololetí letošního roku sedí Chorvatsko.
- Jak se vyvine situace na Ukrajině? Pro EU bude zásadní sledovat, jestli se nějak vyvine konflikt na východě Ukrajiny, a také kam obecně bude dále směřovat země pod vedením nového prezidenta.
- Vyostří se vztah mezi EU a Tureckem? Ankara na podzim často vyhrožovala Unii „otevřením brány do Evropy“ syrským uprchlíkům, a s potenciálním posílením migračních vln může prezident Erdoğan držet EU stále více v šachu. Pro unijní diplomacii bude představovat výzvu také probíhající turecká agrese v Sýrii.