Štefan Füle: Kandidátské země by se o našich krocích neměly dozvídat z Financial Times

Štefan Füle, evropský komisař pro rozšíření; autor: Evropská komise.

Kvůli hospodářské krizi v Evropě se mění pohled na rozšiřování EU. Kandidátské země by podle evropského komisaře pro rozšíření Štefana Füleho neměly stát opodál, ale měly by se více podílet na politikách EU. Nevyrovnávaly by se tak pouze s acquis, jež bylo přijato někdy v minulosti, ale soustředily by se i na současné problémy a výzvy.

  • EU v současné době neprochází nejideálnějším ekonomickým vývojem, její pozornost se z velké míry soustředí na řešení hospodářské krize a na další, hospodářské i politické, směřování Unie. Zbývá jí vůbec ještě energie na to, aby se mohla věnovat rozšiřování? Je vůbec taková politika v nelehkých ekonomických dobách na místě? 

Na první pohled se v této otázce skrývá určitá logika, nicméně i přesto je tu pořád devět zemí, které se chtějí stát členy EU. To osobně považuji za nejzásadnější projev důvěry v EU. Navíc je důležité zdůraznit, v jaké fázi se přístupová jednání s některými zeměmi nacházejí. Jako příklad mluvící za všechny lze uvést nedávné udělení kandidátského statusu Srbsku nebo zahájení přístupových jednání s Černou Horou.

Vysvětlení je tedy velmi jednoduché. Bavíme se totiž o organizaci, kde platí, že rozšíření je v zásadě součástí jejího DNA. Vzpomeňme si na počátek – EU začínala s určitým počtem členů, který se postupně rozšiřoval. Její historie tedy nespočívá pouze v prohlubování integrace, ale také v rozšiřování. Unie tak v podstatě pouze pokračuje v tom, co jí bylo od samotného začátku vlastní. Na druhou stranu je ale potřeba říct, že nemůže být pochyb o tom, že tento proces postupuje o něco pomaleji a je k němu zapotřebí většího úsilí a kreativity.

Zrovna tak se domnívám, že situaci nijak neprospěje, pokud se budeme dívat pouze dovnitř vlastní organizace a soustředit se na své potíže, byť jsou skutečně velmi vážné a nikdo by je neměl zlehčovat, a nebudeme se starat o rozšíření a naše sousedy. Navíc by to byla nesmírná chyba, na kterou by EU doplatila. Rozšíření vždy přinášelo pouze pozitivní zprávy.

  • Aspirace kandidátských a potenciálně kandidátských zemí na členství v EU je, jak říkáte, nezpochybnitelná, avšak určitým stupněm ekonomické krize si procházejí i ony. Například Kosovo, Bosna a Hercegovina či Makedonie mají vůbec nejvyšší nezaměstnanost v Evropě. Nesoustředí se nyní tyto státy spíše na vlastní hospodářské problémy a plnění úkolů z Bruselu tak trochu odsouvají stranou? 

Ne, tak to není. Pokud se podíváte na to, co se v oblasti rozšíření EU stalo v posledním roce, tak těch příkladů najdeme ještě mnohem více, než o kterých jsem mluvil v předchozí odpovědi. Domácí úkoly, které zmiňujete a kterých není rozhodně málo, mají, ať už přímo či nepřímo, také co do činění s důsledky krize, s nimiž se státy vypořádávají.

  • To mi nahráváte na další otázku. EU má svou hospodářskou strategii EU 2020, kterou se snaží uplatňovat v širokém spektru svých politik, například v kohezní politice. Promítá se tato strategie, od níž si EU slibuje vyšší konkurenceschopnost, i do procesu rozšiřování resp. do dialogu s kandidátskými či potenciálně kandidátskými zeměmi?

Ano, toto je jedna z nejaktuálnějších otázek, kterými se v poslední době velmi intenzivně zabývám. Současná krize a procesy uvnitř EU, které nastartovala, zapříčinily to, že se snažíme na rozšíření nahlížet trochu jinak. Zvažujeme, jak nejlépe nastavit proces rozšíření tak, aby se nejednalo pouze o pohled dozadu, kdy se kandidátské země musí vyrovnávat s acquis, které bylo přijato někdy v minulosti. Chceme se naopak snažit o maximální přiblížení tohoto procesu současným problémům a výzvám.

V podstatě jde o to, že by se kandidátské země neměly seznamovat pouze s tím, co bylo aktuální před několika lety, ale také, aby tak, jak budou postupně přijímat acquis, byly vtahovány ne přímo do rozhodování (decision making), ale do utváření rozhodnutí (decision shaping). Jednoduše řečeno, kandidátské země by se neměly dozvídat poslední informace o krocích EU z Financial Times, ale měly by paralelně s přístupovými rozhovory s námi vést dialog o aktuálních ekonomických a finančních problémech.

  • Hovořil jste na toto téma již s představiteli kandidátských zemí?

Ano, diskutoval jsem o tom třeba s islandskou premiérkou. A můžu prozradit, že jsme byli již velmi konkrétní.

  • Se zmiňovanou hospodářskou strategií EU 2020 souvisí i tzv. evropský semestr, tedy roční cyklus koordinace hospodářských a fiskálních politik, jehož prostřednictvím EU sleduje plnění cílů strategie. Plánuje se něco podobného i vůči kandidátům na členství v EU?

Ano, plánuje. Členské země EU mají za sebou již druhý semestr a nám se podařilo do tohoto procesu zapojit i kandidátské a aspirantské země. Nazýváme to evropským semestrem „light“. V podstatě se jedná o hodně zředěné podmínky, které v rámci tohoto semestru platí pro členské země.

Toto téma jsme poprvé formálně otevřeli v průběhu dánského předsednictví a nyní společně s mým kolegou Ollim Rehnem, který má v Evropské komisi na starosti záležitosti spojené s hospodářskou a měnovou unií, přemýšlíme, jak tento semestr nastavit a přizpůsobit kandidátským zemím – tedy ještě před tím, než vstoupí do EU. Záměr je v tom, aby si kandidátské země tímto semestrem prošly a začaly pracovat na synchronizaci svých vlastních procesů ekonomického vládnutí.

  • Budou doporučení Evropské komise pro tyto země závazná?

Pokud členská země EU doporučení Evropské komise, kterého se jí dostane v rámci evropského semestru, nesplní, máme k dispozici určité nástroje, jak ji přímět, aby tak učinila. V případě kandidátských zemí však nic takového neexistuje. Může tedy jít pouze o nezávazná doporučení.

  • Má tento plán už nějaké jasnější obrysy?

Musím přiznat, že zatím nemáme úplně přesnou představu. Mohu ale s určitostí říct, že rozhodně nikdo nebude chtít ke kandidátským zemím přistupovat stejně přísně jako ke členským státům. Rozdíl mezi kandidátem a členem musí zůstat zachován a respektován. Vzhledem k tomu, že se bude jednat o nezávazná doporučení, nelze ani očekávat, že půjdou do přílišné odborné hloubky.

  • Máte již v tento moment od aspirantů nějaké reakce nebo odezvy?

V současné době jsme o tomto hovořili pouze s kandidátskými zeměmi, tedy s těmi, které nosí oficiální status, a musím říct, že jejich reakce je pozitivní. Očekávám, že se budou ještě více zajímat, o co se přesně jedná, a také o to, jakým způsobem je může Evropská komise do tohoto procesu vtáhnout.

  • Vraťme se přece jen ještě na chvilku k současné hospodářské situaci v EU. Stát se plnoprávným členem EU není vůbec jednoduchý proces a obě strany to stojí velké úsilí. Aby kandidátská země vstoupila do EU, musí splnit mnoho podmínek a provést celou řadu nesmírně důležitých reforem. Mluvil jste o tom, že je tu stále ještě dost zemí, které se chtějí stát členem EU, ale přece jen, je jejich motivace stále stejná? EU se přece mění, někteří dokonce hovoří o tom, že nyní stojí na důležité křižovatce a bude se muset rozhodnout, jakým směrem se bude dále ubírat.

Motivace stejná je, ale je nutné si uvědomit, že v období hospodářské krize se reformy dělají mnohem obtížněji než v dobách, kdy se naopak ekonomice daří. Za velmi důležité považuji to, že stejně jako mezi členskými státy nepanuje žádná únava z rozšíření, jak se o tom někdy v tisku mylně hovoří, tak mezi kandidáty a aspiranty na členství není žádná únava z provádění reforem. Dobrým příkladem je již několikrát zmiňovaná Černá Hora.

Na druhou stranu je ale také faktem, že za tím stojí velké úsilí ze strany Komise. Musíme se snažit být co možná nejkreativnější a do určité míry kompenzovat složitější ekonomické podmínky, které v EU nyní panují. Samozřejmě nám jde také o to tyto země v jejich reformním úsilí maximálně povzbudit.

  • Můžete uvést příklad, jak to provádíte?

Ano, napadá mě třeba strukturální dialog o justici s Bosnou a Hercegovinou nebo strukturální dialog o právním státu s Kosovem či dialog na vysoké úrovni ohledně přistoupení s Makedonií nebo s Bosnou a Hercegovinou.

Nejzásadnější je ale v tomto ohledu změna v našem přístupu ke kapitolám 23 a 24, které pokrývají oblast soudnictví, spravedlnosti a vnitra, a představují tak základní instrumenty pro transformaci společnosti od totalitního systému k plné demokracii, protože se dotýkají nejzákladnějších hodnot a principů, na nichž EU funguje.

  • V čem tato změna, o níž mluvíte, spočívá?

Prosadili jsme si, že se tyto kapitoly otevřou a zároveň i uzavřou mezi prvními. To nám umožňuje podílet se na přechodu k plné demokracii v podstatě po celou dobu trvání vyjednávacího procesu. Nejde přeci o to, aby si EU splnění těchto kapitol pouze odškrtla, ale také o to, aby se Komise ujistila, že tyto oblasti fungují a že přinášejí užitek. Premiéra nyní čeká na Černou Horu.

  • Vůči Chorvatsku, které s EU podepsalo přístupovou smlouvu vloni v zimě a 28. členem EU se stane v polovině roku 2013, ještě nebyl tento přístup uplatňován?

Ne, Černá Hora je skutečně první. Pro srovnání: s Chorvatskem jsme měli kapitolu 23 otevřenou pouze jeden rok, a ještě se jí podařilo otevřít teprve 12 měsíců před ukončením rozhovorů. V této souvislosti bych ještě připomněl, že v případě Turecka se tuto kapitolu nepodařilo otevřít do dnešního dne, což je podle mě na škodu celého vyjednávacího procesu.

  • V průběhu rozhovoru jste už mnohé naznačil, přesto se zeptám: jaký konkrétní vývoj v oblasti rozšíření a kroky ve vztazích s jednotlivými kandidátskými zeměmi a potenciálními kandidáty lze očekávat během tohoto pololetí?

Pokud jde o Srbsko, předpokládám, že se nové vládě podaří dosáhnout pokroku v zásadní otázce, která stojí v cestě k zahájení přístupových jednání. Tou je viditelné zlepšení vztahů s Kosovem. V prosinci minulého roku hlavy států a vlád EU schválily několik konkrétních opatření, ke kterým by mělo Srbsko přistoupit. Vláda nyní finalizuje své programové prohlášení a nepochybuji o tom, že pro ni bude prioritou právě stanovení data otevření přístupových jednání. Vítám ambiciózní přístup, který počítá s tím, že se může o jejich otevření rozhodnout ještě letos. Komise bude napomáhat k tomu, aby se všechny stanovené kroky podařilo naplnit skutečně ještě do konce tohoto roku.

V případě Černé Hory lze předpokládat, že v září zahájíme proces screeningu a v příštím roce již můžeme otevřít některé kapitoly.

  • Zastavme se na chvíli právě u Černé Hory, která s EU nedávno zahájila přístupová jednání, jak jste již zmínil. Jaký význam má takový pokrok ve vztazích s další kandidátskou zemí pro rozšíření obecně?

Osobně považuji za velmi důležitý signál, že od momentu uzavření přístupových jednání s Chorvatskem netrvalo dlouho a byla otevřena jednání s další kandidátskou zemí. Je to obzvlášť důležité pro oblast Balkánu. Úspěšné ukončení rozhovorů s Chorvatskem dodalo celému procesu důvěryhodnost. Poukázalo totiž na to, jak se tato země v průběhu desetiletého jednání s EU o přistoupení dokázala výrazně změnit. Dodává to samozřejmě i jistý punc důvěryhodnosti v očích členských zemí, které vidí, že konkrétní kandidátská země své domácí úkoly zvládá plnit. A tím si v podstatě své domácí úlohy plní i EU.

  • Jaký vývoj lze očekávat v případě vztahů s dalšími balkánskými zeměmi, abychom se opět vrátili k původní otázce? 

U bývalé jugoslávské republiky Makedonie čekáme na třetí dialog na vysoké úrovni ohledně přistoupení. Pokud se potvrdí pozitivní trend v naplňování stanovených úkolů, Komise jistě doporučí, aby se pokrok projevil také v evropském přístupu k této zemi. Domnívám se, že prodlužování doby mezi udělením kandidátského statusu a datem zahájení akcesních jednání není dobré ani pro kandidátskou zemi ani pro EU.

Bosna a Hercegovina by mohla ještě do konce tohoto roku zažádat o členství v EU. Pokud dokáže její vláda naplnit verdikt Evropského soudu pro lidská práva v případu Sejdić a Finci a změní příslušným způsobem ústavu, členské státy budou její žádost vnímat jako zcela kredibilní. Evropská komise přitom navrhla jakousi cestovní mapu, která by měla zemi pomoci zmíněný verdikt naplnit a postupovat dále.

Albánie minulý rok obdržela seznam dvanácti konkrétních úkolů, na kterých je třeba pracovat. Letos na jaře jsme pak s vládou definovali v rámci těchto dvanácti bodů seznam konkrétních opatření. Pokud budou naplněna, Komise bude moci doporučit udělení kandidátského statusu. Stačilo by pak pouze definovat zbývající úkoly a cesta k otevření přístupových jednání by měla být dramaticky kratší.

  • Jaký je vývoj v oblasti vztahů EU s Kosovem?

Součástí zprávy o pokroku v oblasti rozšiřování, kterou Komise hodlá schválit v říjnu, by měla být i studie o proveditelnosti sjednání stabilizační a asociační dohody. Kosovo je v zásadě jedinou zemí, se kterou takovou dohodu v oblasti západního Balkánu EU nemá. Právě to bude jedním z velkých témat pro současné kyperské předsednictví.

  • Poněkud odlišným případem je Island, který se nachází na opačném konci Evropy než ostatní kandidáti na vstup EU. Jak je to s jeho přístupovými jednáními?

V jednání s Islandem v zásadě všechno probíhá podle plánu. Během kyperského předsednictví by podle mého názoru měl být otevřen maximální počet kapitol. I v případě, že nebudou otevřeny všechny, budou na stole vyloženy všechny karty. Ještě před volbami, které mají proběhnout na jaře, tak bude jasno i v takových citlivých otázkách, jako je kapitola číslo třináct, tedy oblast rybolovu.

  • Jak již bylo řečeno, v současné době zastává funkci předsednické země Kyperská republika. Ta vede dlouholetý teritoriální spor s Tureckem, které oznámilo, že s předsednictvím nebude v tomto pololetí spolupracovat. Jak se v nebližší době mohou vyvíjet vztahy této kandidátské země s Unií?

EU se poměrně jasně vyjádřila k turecké pozici nespolupracovat s předsednickou zemí a opakovaně vyzvala Turecko, aby nebojkotovalo jeden z jejích základních institucionálních arbitrů. Na druhé straně vztahy mezi Tureckem a evropskými institucemi nadále probíhají. Předpokládám, že bude pokračovat tzv. pozitivní agenda, tedy širší rámec vztahů EU s touto zemí. Jde v podstatě o nově formulovanou filozofií v našich vztazích. Jejím cílem není vytváření paralelních systémů nebo obcházení přístupových jednání, ale naopak nalezení jakéhosi mostu, který nás dříve nebo později vrátí do běžného rytmu rozšiřování. To, že jsme s Tureckem již dva roky neotevřeli žádnou kapitolu, se samozřejmě negativně projevuje na celém procesu. Pozitivní agenda by však mohla mít příznivý efekt, stejně jako velmi důležitá dohoda o bezvízovém režimu.

  • Zajímavý je také vývoj v zemích, s nimiž EU spolupracuje v rámci Evropské politiky sousedství. Například vztahy s Ukrajinou jsou v poslední době napjaté, zejména kvůli uvěznění bývalé premiérky Julije Tymošenko. Chystá Evropská komise v tomto směru nějaké iniciativy?

Pro další iniciativy ve vztahu k Ukrajině v současné chvíli mnoho prostoru nezbývá. EU se poměrně jasně vyjádřila k podmínkám, které považuje za zásadní v souvislosti s podepsáním Asociační dohody. Na Ukrajině v této době probíhá mise bývalého předsedy Evropského parlamentu Pata Coxe a bývalého polského prezidenta Alexandra Kwaśniewského, která se soustředí na případ bývalé premiérky, ale i jejích spolupracovníků. Země se také připravuje na říjnové parlamentní volby. Právě ty budou velmi významné, nejen pro Ukrajinu samotnou, ale také pro zformulování dalšího postupu ve vzájemných vztazích.

  • Řada evropských politiků a unijních představitelů se kvůli případu Julije Tymošenko rozhodla bojkotovat evropský fotbalový šampionát, který Ukrajina spolupořádala. Domníváte se, že tento přístup je správný? 

Používání slova „bojkot“ jsem v tomto případě nikdy příliš nerozuměl. Sám jsem ho nevyslovil a ani jsem ho neslyšel používat někoho jiného. Je to spíše obraz, který vytvořila média.  Nicméně, rozuměl jsem rozhodnutí svých kolegů v Komisi nezúčastnit se některých sportovních utkání na území Ukrajiny. Myslím, že šlo zejména o vyslání vzkazu ukrajinské straně, který ovšem nijak nesnížil význam sportovního šampionátu a neměl ani záměr ovlivnit nadšení fanoušků. Ten signál měl však jasně ukázat, že pro zemi, která usiluje o prohloubení vztahů s EU, jsou věci jako zneužívání justice k politickým účelům nepřijatelné.

Rozhovor připravily Lucie Bednárová, Adéla Denková a Anna Kuznická.