Michal Vít: Rozšiřování skončilo, do roku 2030 se celá EU změní

Michal Vít (uprostřed) © EUROPEUM

Zákaz cestování do EU pro občany západobalkánských zemí kvůli pandemii byl symbolickou „fackou“, která ukázala skutečný přístup Unie k regionu, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz odborník na politiku rozšiřování EU Michal Vít.

Michal Vít se profesně věnuje prostoru bývalé Jugoslávie již téměř 10 let, a to nejdříve v rámci Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM, nyní na Metropolitní univerzitě Praha. Podílel se na mnoha studiích zabývající se politickou a ekonomickou transformací států západního Balkánu. V minulosti působil na Sarajevo School of Science and Technology, Institut für Europäische Politik, Berlin nebo University of Toronto.

Začal bych obecnější otázkou. Jaký bude rok 2021 pro evropskou politiku rozšíření a sousedství?

Ty dvě věci musíme rozlišit. Co se týká politiky sousedství, tak tam si myslím žádné velké změny nenastanou, a to i vzhledem k tomu, že Evropská unie nebyla schopná přijít s žádným konkrétním způsobem, jak se podílet na řešení situace v Bělorusku. Budeme se nejspíš pohybovat v nějakém obecném modu operandi, který bude znamenat extenzivní rétorická cvičení, ale zároveň velmi málo politické praxe, tedy konkrétních institucionálních úkonů.

V případě politiky rozšíření bude rok 2021 rokem hledání politického narativu, jak se vyhnout zodpovědnosti za ukončený integrační proces, zejména vůči státům západního Balkánu. To si myslím, že bude obrovská výzva, která přesahuje současné politické kapacity všech členských států Evropské unie. Evropská komise bude v tomto „vlát“ jako jakýsi „majordomus“, který za to má být zodpovědný, ale v zásadě s tím nemůže nic moc udělat.

K samotnému procesu rozšíření se ještě vrátíme, teď by mě zajímalo Vaše hodnocení práce současné Evropské komise Ursuly von der Leyenové v politice rozšiřování. Jaký výkon podává především maďarský eurokomisař Olivér Várhelyi, který má agendu na starost?

Hodnocení je velmi obtížné, protože když se podíváme na hodnotící zprávy Evropské komise týkající se postupu v procesu vyjednávání, tak v těch jednotlivých zprávách jsou velmi konkrétní politické a institucionální kroky, velmi rezervované postoje, které Komise má. Z obsahového hlediska si nemyslím, že by měla problémy s naplňováním svého poslání.

Problém nicméně představuje například „zmizení“ komisaře pro rozšíření, který se snaží zlepšovat vztahy mezi zeměmi podle osobních preferencí Viktora Orbána, zejména vůči Srbsku.

Druhý problém komisaře je, že on s tím současným nastavením v podstatě nemůže nic dělat. Německo a Francie určují obsah politické agendy. Ani samotná Ursula von der Leyenová není v pozici, aby výrazným způsobem napravila nepovedený rok 2020. Neexistuje absolutně žádný politický náznak toho, že by se Evropská komise stala důvěryhodným partnerem pro státy, které jsou v současné době v procesu rozšíření. To je brutální realita.

Německé předsednictví tuto agendu posunout nechtělo?

Ne, nechtěli. Svou neaktivitou v otázce velmi konkrétního bilaterálního problému mezi Bulharskem a Makedonií Němci jasně demonstrovali, že nic dělat nechtějí. Stejně jako nebudou nic dělat v rámci evropských lidovců s Viktorem Orbánem nebo Bojkem Borisovem. Němci svým předsednictvím demonstrovali, že rétorika je pěkná věc, ale v konkrétní politické praxi je německý průmysl na prvním místě, a politický narativ jde stranou. Samozřejmě byli schopní se tvářit jako velmi konstruktivní partner.

Očekávání od německého předsednictví byla extrémně vysoká, ať už v souvislosti s dopady koronaviru, nebo možností prohloubení evropské integrace, a to zejména na Balkáně. Realita je ale jiná.

Němci předali předsednickou štafetu Portugalcům. Hlavní prioritou zůstává boj s pandemií

Se začátkem nového roku vystřídali Portugalci v čele Rady EU Němce. Země kancléřky Merkelové si připsala několik zásadních úspěchů, a na Portugalsku teď bude, aby dosažené kompromisy přetavilo v konkrétní změny.

Hořká pilulka pro Severní Makedonii

Narážel jste na Bulharsko a jeho veto přístupovým rozhovorům EU se Severní Makedonií. Vidíte z tohoto sporu v dohledné době cestu ven?

Ta cesta ven už je na světě. Bulhaři neustoupí ani o píď a Makedonie bude v roce 2021 hledat způsob, jak si zachovat čestnou tvář a vyhnout se silné domácí rezistenci proti působení své vlastní vlády. Žádné jiné řešení neexistuje, pozice Bulharska je v tomto naprosto jasná. Ze strany Sofie žádná vůle ustoupit není, nevidí důvod, proč by to měli dělat. Přistupují k Makedonii a k makedonské vládě trochu jako k nesvéprávnému partnerovi, kterého mají zapotřebí peskovat za každé klopýtnutí, které udělá. To je mnohem horší přístup, než jsme viděli v případě Slovinska a Chorvatska mezi lety 2004 a 2013.

Nevidím žádnou jinou cestu ven, než aby makedonská vláda spolkla hořkou pilulku a našla způsob, jak s tímto výsledkem seznámit veřejnost. (kontext sporu mezi zeměmi například zde nebo zde, pozn. red.)

Chápu správně, že spor Severní Makedonie a Bulharska není něco nového, co se objevilo až v posledních měsících, ale „bublalo to pod povrchem“ delší dobu?

Hlavní reference byla smlouva o dobrém sousedství z roku 2017, respektive 2018, která byla takovým makedonským příkladem dobré vůle, jak předcházet tomu, co se stalo v případě Řecka. Bulhaři interpretují vývoj v poslední době tak, že se Makedonci v posledním roce vrátili ke svým starým požadavkům, které měly dopad na způsob vyjednávání smlouvy, především s ohledem na práci společné historické komise.

Podle mě, kdyby si makedonská vláda byla dostatečně dobře vědomá dynamiky veřejného mínění v Bulharsku, tak by zvolila jinou strategii. Na druhou stranu je potřeba říct, že bulharské požadavky týkající se neuznání makedonštiny jako samostatného jazyka je samozřejmě dost problematické, protože se dotýká identity.

Česko-slovenský tandem zablokoval důležitý dokument k rozšiřování EU, nelíbí se mu tlak Bulharska

Česká republika a Slovensko zablokovaly důležitý dokument týkající se dalšího rozšiřování Evropské unie. Důvodem je bulharské veto na zahájení přístupových rozhovorů se Severní Makedonií.

Rozšiřovací proces skončil

Kdybychom se podívali na vyhlídky dalších kandidátských a potenciálně kandidátských zemí, můžeme letos čekat nějaký posun?

Jak už jsem říkal, podle mého názoru půjde o hledání způsobu, jak se vyhnout odpovědnosti za ukončený proces rozšiřování Evropské unie.

Co se týká zejména Černé Hory, tak tam mě osobně velmi překvapuje, že v situaci, kdy je v rámci procesu rozšiřování považována za nejdůležitější vláda práva a demokratická stabilita institucí, tak chce EU najednou „peskovat“ demokratickou vládu v Podgorici za to, že vystřídala u moci někoho, kdo v zemi vládl 31 let. To mi přijde absurdní.

Konkrétně Albánie je velice dobrá v diplomacii a z hlediska fungování diaspory a zajištění mezinárodního uznání svého progresu. To jí velmi hraje do karet z hlediska strategie rozšiřování, a může se to ukázat jako velmi konstruktivní příspěvek do vyřešení slepé uličky. Může to vyústit v to, že se Evropská komise nakonec rozhodne pro nějaké kvaziřešení, které bude sice znamenat formální ukončení procesu politické integrace, ale povede k liberalizaci jednotného trhu vůči zemím západního Balkánu.

Albánie je samozřejmě ve vleku své historie jako mafiánského státu, který ovládá obchod s drogami. V oblasti soudnictví nicméně udělala velký progres, za který ji evropské státy dostatečně neodměnily.

Chci se zeptat se na ten „ukončený proces rozšiřování“, který zmiňujete. Znamená to tedy, že si v EU pouze nalháváme, že do roku 2030 dojde k rozšíření o další státy?

Myslím si, že do roku 2030 se změní celá Evropská unie, a dojde k nějaké formě diferenciace toho, jak bude fungovat ekonomická a politická stránka. Do té ekonomické části bude včleněn defacto celý západobalkánský region, protože to bude v zájmu klíčových hospodářských aktérů EU.

Politicky je to ale podle mě neprůchodné, aby v současné době někdo přišel s nějakou iniciativou, která bude zarámovaná hodnotami, kulturou, identitou… To nebude fungovat.

Takže Chorvatsko je podle Vás poslední, kdo se ještě „procpal skulinou“ do EU, ale další státy už nemají šanci.

Ano, přesně tak.

EU si chce západní Balkán připoutat investicemi. Turci se rychlým tempem vzdalují

Zelenou transformací nemá projít jen EU, ale výhledově i její budoucí členské země ze západního Balkánu. Unie jim na to pošle miliardy eur v dotacích i zárukách. Otázkou je, jestli je region dokáže využít.

Zajištění vakcín pro sousedy by se EU vyplatilo

Jaký dopad má podle Vás pandemie koronaviru na západobalkánský region?

Pandemie koronaviru ukázala jednu základní věc. Ty státy, které si stále myslí, že mají šanci na vstup do EU, se snažily kopírovat obecné kroky implementované Unií. Ty, které pochopily, že evropský integrační proces je mrtvý, nebo minimálně na dlouhou dobu zastavený, tak krizi využily dvojím způsobem. Buď začaly hrát svoji vlastní hru, a to tím, že začaly ukazovat, že na Balkáně jsou i další aktéři, kteří také dokáží být dobrými partnery. Nebo k situaci přistoupily určitým rezignovaným způsobem: „Žijeme 30 let v transformačním procesu, a koronavirus je jen jedna z událostí, která výrazným způsobem ovlivňuje naše životy. Pokud zastavíme ekonomický život země, tak nám nikdo jiný nepomůže.“ To je myslím jasný politický signál, jakým způsobem státy západního Balkánu vnímají proces integrace.

Druhá zásadní věc, kterou pandemie ukázala, symbolizuje přístup zemí Evropské unie k regionu. Unie vloni na jaře znemožnila občanům západobalkánských států cestovat na své území – pokud zde nemáte trvalý pobyt, tak se sem nedostanete. Nevidím žádný signál, který by to v současné době zvrátil.

V tomto případě vycházíme z toho, že státy západního Balkánu mají preferenční nárok na vstup do EU vzhledem ke svým dlouhodobým vazbám, jsou EU obklopeny. Nad touto symbolickou „fackou“ by se měl někdo minimálně zamyslet. Jestli se opravdu takto chceme chovat ke státům, od kterých očekáváme, že budou bezmezně transformovat své společnosti v zájmu vstoupení do elitního politicko-společensko-ekonomického klubu. Tato otázka by se měla v politickém a mediálním prostoru více diskutovat.

Selhala podle Vás EU, když do strategie nákupu vakcín nezahrnula také státy západního Balkánu a Východního partnerství? Třináctka unijních zemí včetně ČR k tomuto kroku vyzvala.

Selháním bych to nazval pouze v případě, pokud očekáváte, že Evropská unie by se měla o tento region starat. Vzhledem k tomu, jakým způsobem demonstrovala svůj přístup k občanům západního Balkánu na jaře si nemyslím, že je to selhání, protože ten signál byl zcela jasný: „My se staráme o sebe a na vás přijde řada později.“

Tímto se ale zároveň naskýtá obrovské množství možností z hlediska bilaterálních vztahů. Pokud by například Česká republika vyhodnotila, že je pro ni strategické a dobré investovat tento politický kapitál na Balkáně, tak si myslím, že by si „získala lidská srdce“ tamních představitelů. Teď je naprosto ideální příležitost, jak do tohoto procesu vstoupit.

(Pozn. red.: Evropská komise podle ČTK po summitu Evropské rady 21. ledna oznámila, EU hodlá v brzké době zavést nový systém, který umožní rychlou distribuci vakcín proti nemoci covid-19 do zemí západního Balkánu.)

Komise by podle europoslanců měla vyložit vakcinační karty na stůl. Veřejnost by měla znát detaily smluv s výrobci

Komise musí zveřejnit smlouvy s výrobci vakcín proti covidu-19 a snažit se předejít hrozícím prodlevám v jejich distribuci. Státy EU by naproti tomu neměly jednat na vlastní pěst, ale spíše usilovat o co nejrychlejší zavedení společného očkovacího pasu.

Nedávalo by z pohledu EU smysl vyslyšet alespoň výzvy Ukrajiny, a pomoct jí zajistit vakcíny? Nebyla by to výhodná investice?

To by byla zatraceně výhodná investice.

Tak proč se nic neděje?

Představte si, co by se asi dělo, kdyby například náš premiér prohlásil, že 10 % vakcín bude směřovat do zahraničí. To je politická realita.

Přitom jde o ideální příležitost na posílení „soft“ společenského vlivu EU v regionu. Kdyby Evropská komise teď přišla s tím, že 10 % vakcín, které zajistila, bude směřovat partnerům mimo EU, a Unie by byla ta, kdo vakcíny distribuuje a na každém vakcinačním místě by byla vlajka Evropské unie, tak by to pro proces rozšíření a politiku sousedství udělalo tolik jako za posledních 10 let dohromady. O tom jsem bytostně přesvědčen, protože by se EU konečně dostala k jednotlivým lidem, byla by tam jasná vazba mezi vakcínou a EU – pomohlo by se konkrétním lidem v konkrétních zapadlých oblastech. Výzva ale nebyla vyslyšena.

Chytrý tah Turecka

S agendou rozšiřování je stále alespoň formálně spojené také Turecko. Prezident Erdogan se nedávno nechal slyšet, že jeho země je odhodlaná napravit pošramocené vztahy s Evropskou unií. Jak upřímně to podle Vás myslí?

Prezident Erdogan je ten, kdo umí hrát zahraniční politiku, a má motivaci posunout Turecko do pozice respektovaného a silného hráče mezinárodní politiky. Myslím si, že v souvislosti s odchodem Velké Británie je to chytrý tah, a posouvá Turecko do pozice, kde chce přinutit členské státy reagovat na podobná prohlášení.

Když se na to podíváme bez ohledu na kulturní rozdíly, tak by to možná stálo za rozmyšlení, jestli se nejedná o impuls k přehodnocení fungování Evropské unie. Ne že bychom se všichni měli najednou přizpůsobit tomu, co Turecko říká, ale popřemýšlet nad tím, jestli by nedávalo smysl rozdělit fungování Evropské unie na rovinu politickou a rovinu jednotného trhu, prostřednictvím kterého by došlo k nějaké formě rozšíření, kdy by vznikla spolupráce například po vzoru Norska nebo Švýcarska.

Turecko se nevzdává členství v EU navzdory dlouhotrvajícím sporům. Chce nahradit Británii po jejím odchodu

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan dnes uvedl, že jeho země je odhodlaná napravit vztahy s Evropskou unií. Erdogan to řekl na obědě s velvyslanci členských zemí EU, uvedla agentura AP.

Pokud má turecký prezident opravdu zájem o nějaké užší partnerství s EU, znamená to, že se situace ve Středomoří uklidní?

Je potřeba zmínit, že brexitem přišly Řecko a Kypr o silného spojence, což bude hrát svou roli.

Uklidnění situace bude myslím do značné míry záviset na Američanech a jejich motivaci udržet Turecko v Severoatlantické alianci. Myslím tím vojenskou část, z politického hlediska jsou škody velmi velké a poměrně nenávratné. Uvidíme.