Bioekonomika se zabývá výrobou obnovitelných přírodních zdrojů a jejich přeměnou na životně důležité výrobky, od potravin a krmiv k výrobkům založeným na bioproduktu a bioenergii. Základem bioekonomiky je zemědělství, lesnictví, akvakultura, potravinářský průmysl, energetika, chemický průmysl a biotechnologická odvětví, včetně farmacie.
Článek původně vyšel v říjnovém čísle časopisu Odpadové fórum, odborného měsíčníku pro průmyslovou a komunální ekologii.
V současné době zaměstnávají odvětví bioekonomiky v rámci EU 22 milionů osob a roční obrat je 2 biliony eur. Tato odvětví mají významný ekonomický, environmentální a sociální význam, a to jak dnes, tak i pro budoucí generace.
Cílem bioekonomiky je, aby se obnovitelné přírodní zdroje a biologické procesy více využívaly a přinesly ekonomické efekty. Bioekonomika je v podstatě sociální ekonomikou. Má se jednat o službu společnosti vykonávanou za účelem zlepšení kvality života. Spočívá primárně v pěstování zemědělských surovin pro průmyslové využití.
Je to právě rozvoj zemědělství, který je pro další budoucnost bioekonomiky klíčový. Dále do této oblasti patří výroba biologicky rozložitelných plastů, léčiv a případně pěstování geneticky modifikovaných potravin. Většina odborníků a politiků se shoduje, že 21. století je věkem bioekonomiky.
Biotechnologie nabízejí technologická řešení v primární výrobě, průmyslu a zdravotnictví. Významně přispívají k ekonomickému růstu. Bioekonomika zahrnuje tři základní prvky: pokročilé znalosti genů a komplexních buněčných procesů, obnovitelnou biomasu a integraci biotechnologických aplikací v jednotlivých odvětvích.
Z dlouhodobého pohledu se očekává v příštích desetiletích vlna bioekonomie, obdobně jako bylo využití fosilních paliv a souvisejících výrobků. Bioekonomie (jako teorie na bázi bioekonomiky) však má ve srovnání s fosilní ekonomií tu výhodu, že je postavena na obnovitelných (nevyčerpatelných) přírodních zdrojích.
S ohledem na základní společenské strategie lze sestavit priority, na které se bioekonomika zaměřuje v nadcházejícím období v časovém horizontu do roku 2030 (strategie a akční plán EU pro udržitelnou bioekonomiku z roku 2012).
Jedná se o:
- potraviny,
- ochranu klimatu,
- zdraví,
- biodiverzitu.
Bioekonomika zároveň předpokládá těsné spojení s udržitelným rozvojem. Udržitelný rozvoj však není prioritou, ale doprovodným aspektem všech priorit. Předpokládá, že hospodaření s obnovitelnými přírodními zdroji bude splňovat všechny parametry udržitelného rozvoje tak, aby byl zajištěn dostatečný potenciál dalšího rozvoje v této oblasti do budoucna.
Lze konstatovat, že v současné době se využívají v řadě případů přírodní zdroje neudržitelně a Evropská unie v reakci na to zavedla strategie cirkulární ekonomiky a bioekonomiky. Poslední zpráva Evropské agentury pro životní prostředí (EHP) „Cirkulární ekonomika a bioekonomika? Partneři v oblasti udržitelnosti.“ tvrdí, že zavedení těchto dvou koncepcí do tandemu uplatněním specifických principů v rámci systémového přístupu, by zlepšilo efektivnost využívání zdrojů a snížilo by dopady na životní prostředí. Je zřejmé, že obě strategie mají podobné cíle a oblasti intervence, včetně potravinového odpadu, biomasy a bioproduktů, a že by měly prospěch ze silnějších vazeb, zejména v oblasti návrhu produktů a infrastruktury a spolupráce v celém hodnotovém řetězci.
Jako příklad lze uvést lesnickou bioekonomiku. Lesnická bioekonomika je založena zejména na výrobě dřevní suroviny jako primárního zdroje. Pro posouzení udržitelnosti vycházíme z celého životního cyklu, tzn. od sběru semene, pěstování stromků, zalesňování, pěstování lesa, lesní těžby, přes zpracování dřevní hmoty na konkrétní výrobky k jejich spotřebiteli.
Životní cyklus může být uzavřen různými způsoby, jako je tomu obecně v případě odpadů. Je přitom preferována recyklace před spalováním, neboť spalováním by došlo k uvolnění skleníkových plynů. Byl by tak dosažen rovnovážný stav mezi ukládáním uhlíku na počátku výrobního řetězce při posuzování životního cyklu a uvolňováním skleníkových plynů na konci.
Toto však není žádoucí v rámci udržitelného rozvoje a proto je současný výzkum a vývoj v této oblasti zaměřen například na nové materiály na bázi dřevoplastů, kde je dřevní surovina vázána a nedojde k jejímu rozkladu a uvolnění skleníkových plynů. Je tak naplněn princip udržitelnosti v obou strategiích – bioekonomice i cirkulární ekonomice.
Obdobné příklady lze nalézt v dalších oblastech bioekonomiky. Je žádoucí, aby primární obnovitelné zdroje byly využívány udržitelně a na konci životního cyklu splňovaly požadavky cirkulární ekonomiky na další využití.
Je zřejmé, že obě strategie (bioekonomika i cirkulární ekonomika) mají stejný cíl a vzájemně se doplňují. Je proto vhodné pohlížet komplexně na tyto strategie při vědomí dlouhodobého potenciálu v průběhu přechodu od využití neobnovitelných přírodních zdrojů k obnovitelným.
Při uvědomění si velkého potenciálu při využívání obnovitelných přírodních zdrojů na základě principů udržitelného rozvoje je zřejmé, že v současné době ještě nemáme dostatečnou teoretickou ani praktickou úroveň znalostí k využití tohoto potenciálu a proto bude nezbytné orientovat do této oblasti více výzkum a vývoj a praktické aplikace směřované na inovace, nové technologie a postupy naplňující prioritní cíle bioekonomiky a cirkulární ekonomiky.