EUA o Boloňském procesu a modernizaci univerzit

Boloňský proces přinesl několik konkrétních výsledků, ale je nutno vykonat ještě hodně práce k zajištění efektivního fungování struktur, říká Lesley Wilson z Evropské asociace univerzit (European University Association, EUA).

Cílem Boloňského procesu, který byl zahájen v roce 1999, je vytvořit evropskou oblast vyššího vzdělání do roku 2010. Záměrem není harmonizovat národní vzdělávací systémy, ale spíše poskytnout nástroje k jejich spojení. Proces není omezen pouze na EU. Dosud se do něj zapojilo 45 zemí. Je řízen konferencí ministrů, která se schází jednou za dva roky. Následující se uskuteční v květnu 2007 v Londýně.

„Jak se blížíme roku 2010 bude konference v Londýně důležitá v tom smyslu, že zde dojde k hodnocení toho, jak jsme daleko s plněním našich cílů,“ vysvětluje Lesley Wilson, generální tajemnice Evropské asociace univerzit. V rozhovoru pro EurActiv přibližuje současný stav Boloňského procesu a vysvětluje, co si univerzity myslí o požadavku Komise na jejich modernizaci.

Jaké jsou dosavadní výsledky Boloňského procesu? Podaří se splnit cíl vytvořit do roku 2010 evropskou oblast vyššího vzdělání?

Jedním z hlavních cílů procesu je vytvoření tříletého cyklu (bakalářského, magisterského, doktorského) systému vyššího vzdělání v celé Evropě. Analýza EUA ukazuje, že před čtyřmi lety zhruba 50% institucí implementovalo tento systém a nyní ho zavádí více než 80% univerzit. To je velká změna. Celkový cíl změnit celý systém vyššího vzdělávání v Evropě byl tedy splněn.

Navíc přes 70% univerzit nyní využívá systému přenosu kreditů, což je také vysoké procento. Systém byl vytvořen pro program Erasmus pro zlepšení mobility studentů v rámci zemí – ale s Boloňským procesem se tento systém stal také nástrojem přenositelnosti kreditů uvnitř zemí.

Dochází k velkému rozvoji, ale to neznamená, že žádné problémy neexistují. Vypořádat se důkladně se systémem přenositelnosti kreditů je stále docela výzva. Studenti stále říkají, že někdy čelí problémům s uznáním kreditů. Každý souhlasí s tím, že struktura a základní nástroje jsou tu, ale stále se musí udělat ještě spousta práce, aby náležitě fungovaly. To je dlouhodobý proces, protože nemůžete změnit univerzity přes noc.

Existují mezi zapojenými zeměmi rozdíly?

Když byl Boloňský proces v roce 1999 zahájen, měly univerzity různé startovací pozice. Některé už měly tříletý cyklus zaveden – takže přirozeně čelí různým výzvám.Některé země se změnily okamžitě, jiné tak činí postupně, což také činí rozdíl. Navíc např. Západní Balkán, který se zapojil do procesu později, nemůže být na tom samém stupni rozvoje jako ty země, jež do procesu zapojeny od počátku.

Svoji roli hraje také podpora vlády. Některé vlády poskytly speciální fondy na podporu zavádění změn, zatímco v jiných zemích se tato iniciativa setkala s velmi malou podporou – to znamená, že proces trvá déle, protože zaměstnanci univerzit všechno dělají sami.

Jaká hlavní témata se budou projednávat na půlroční konferenci v Londýně?

Od počátku je jedním z hlavních cílů Boloňského procesu zajistit lepší kvalitu vyššího vzdělávání v Evropě. To je důvod, který stojí za strukturálními změnami a kreditním systémem. Jedním z hlavních témat, která se budou v Londýně diskutovat, bude vytvoření evropského registru pro kvalitní agentury. Před dvěma lety byly Evropská asociace pro kvalitní zajištění vyššího vzdělání (ENQA) a EUA požádány, aby vypracovaly návrh, jak takový registr realizovat. V současné době o této záležitosti jednáme a doufáme, že na konferenci v Londýně dosáhneme dohody o vytvoření tohoto registru.

Jak požadavky na modernizaci univerzit odpovídají Boloňskému procesu? Co si univerzity myslí o sdělení Komise z května 2006, které se zabývá modernizací univerzit?

Modernizační program se týká pouze EU-27. Boloňský proces je ale jako takový modernizačním programem, i když začal mírnějším způsobem zaměřujícím se na struktury. Sdělení Komise o modernizaci jde mnohem dále.

EUA se domnívá, že více autonomie pro univerzity je zásadní.  Je to otázka odpovědnosti a je také spojena se zárukou kvality. Podporujeme i požadavek Komise, aby 2% HDP šla na vyšší vzdělání (průměr EU pro rok 2002 byl kolem 1,1% a 2,6% ve Spojených státech – soukromé a veřejné financování dohromady).

Naším názorem je, že je nutné mít soukromé i veřejné financování. Zejména je nutné zajistit silné veřejné financování, protože soukromý sektor je často ochoten poskytovat více peněz, následujíc silnou veřejnou podporu.

Co je míněno překonáním fragmentace evropského univerzitního systému a současně jej diverzifikovat?

V některých univerzitních systémech byla tendence mít moc na různých fakultách. Z tohoto důvodu bylo pro univerzity velmi těžké mít jako celek jednu politiku, zejména když se jednalo o velkou univerzitu. Aby došlo k reformě a ke změnám, musela mít univerzita identitu jako instituce, což vyžadovalo určitou autoritu a nezadatelnou moc v hlavní části univerzity, aby bylo možné činit důležitá rozhodnutí a transparentně řídit fondy. To byl směr, kterým byla provedena většina reforem v Evropě.

Klíčovou věcí pro nás v souvislosti s reformou je, že univerzity musí být schopny činit rozhodnutí a rozvíjet svoje vlastní strategie týkající se toho, jakými chtějí být. To také znamená, že to co dostanete na konci není fragmentace, ale určitá diverzifikace různých typů univerzit s různým posláním.

Vyhnete se tedy fragmentaci tím, že budete mít v instituci silnější vládnoucí systém, ale na úrovni systému jako celku je důležité, že každá instituce je schopna promyslet své vlastní poslání a učinit tak pořádně.

Jaké jsou priority univerzit na reformu?

Našimi hlavními tématy jsou autonomie a financování, ale ne pouze ve smyslu více peněz. Jedním z problémů je způsob, jakým veřejné orgány financují vyšší vzdělání, se v jednotlivých zemích Evropy liší. Navíc, možnosti, které univerzity mají pro diverzifikaci svého financování se také různí.

Chceme tedy, aby univerzity měly svobodu v diverzifikaci svých zdrojů – což znamená, že jim musí být na základě zákona toto umožněno. Náš výzkum ukazuje, že diverzifikace financování není v některých zemích možná. To nás vede zpět k otázce národní regulace a finančního řízení. Jednou z největších změn by bylo dát univerzitám úhrnnou částku, než je považovat za součást státu.

Vzkaz univerzit zní: „Dejte nám autonomii k řízení našich finančních prostředků a my budeme za ně zodpovědní.“ Zcela jasně musíme ukázat, kde stojíme. Jestliže ale nemůžeme sami rozhodnout o tom, na co peníze využijeme, nikdy nebudeme schopni změnit, modernizovat a rozvíjet naše vlastní poslání. To je jedna z otázek, ke které se různými způsoby neustále vracíme.

Mohou univerzity jako autonomní instituce přitáhnout více soukromých prostředků?

Přesně.

Mohlo by více autonomie univerzitám pomoci hrát větší roli v regionálním kontextu (regionální inovační klastry atd.)?

Ano. EUA organizovala konferenci o této problematice v říjnu 2006. Existuje spousta dobrých příkladů v nových členských zemích – jsme také velmi šťastní, že Komise vypracoval sdělení o pokynech pro přenos znalostí univerzit (4. duben 2007). Přenos znalostí je něco, co skutečně chceme na univerzitách prosadit, především na regionální úrovni.

Není přenos znalostí také spojen s tím, jak autonomní univerzity jsou?

Ano. Univerzity musí samy rozhodnout o tom, co udělají a potom jsou zodpovědné.