Karel Volenec: Stát by neměl podporovat aplikovaný výzkum bez aplikací

Karel Volenec.

„Neštěstí současné státní podpory je, že končí na úrovni prototypů,“ řekl v rozhovoru pro EurActiv Karel Volenec. Na konci února za firmu ELLA-CS, která vyrábí unikátní zdravotnické implantáty, přebíral cenu Česká inovace. Redakce s ním při té příležitosti hovořila o vítězném produktu i o možnostech inovací v Česku.

Farmaceut Karel Volenec založil roku 1991 firmu ELLA-CS, která jako jediná na světě komerčně vyrábí technologicky sofistikované rozložitelné výztuže, jež slouží k roztažení tkáně trávícího traktu. Právě za tyto unikátní tzv. degradabilní jícnové stenty s degradabilním potahem jeho podnik získal ocenění Česká inovace. Firma se sídlem v Hradci Králové je od svého vzniku nepřetržitým sponzorem Ligy proti rakovině. Karel Volenec působil na lékařské fakultě Univerzity Karlovy, má za sebou bohatou publikační činnost a je členem řady mezinárodních odborných společností.

  • Gratuluji k úspěchu. Díky projektu zdravotnických „trubiček“ jste převzal cenu Česká inovace.  Tyto implantáty slouží k roztažení tkáně, ale kde a jak fungují?

Představte si situaci, kdy u některých pacientů dojde k tomu, že z nějakých důvodů, například když vypijí tekutinu, která se místo limonády ukáže být žíravinou, nemohou polykat a ani přijímat tekutiny. To je pro ně de facto fatální situace, která se dosud řeší tak, že se zavádí natlakovaný balón, který tkáň jícnu roztáhne. To je ovšem bolestivé a účinek trvá jen krátkou dobu.

Před mnoha lety se proto začaly používat takzvané stenty, tedy ony síťované „trubičky“, o nichž mluvíme. V rámci této technologie jsme vyvinuli speciální stent, který udrží tkáň dlouhodobě roztaženou. Po několika měsících se pak rozloží na neškodné prvky. V současnosti tak vyrábíme krytý stent, na němž je membrána, která jednak zabrání prorůstání tkáně, ale také v případě jícnu přenosu infekce do dýchacích cest.

V tomto roce jsme navíc začali pracovat s firmou z Klatov na krytí, které je biodegradabilní a rozpadne se dříve než kostra stentu. Čili oboje je biodegradabilní, jak jméno produktu naznačuje, a v těle se jednou bez následků rozloží.  

  • Zní to jako sofistikovaná technologie. Jak se s tak zvláštním materiálem pracuje?

Riziko technologie nanášení v nádobách, která se běžně ve světě používá, je, že výsledná vrstva není homogenní – mohla by být v jedné části slabší, v jiné silnější a výztuž se ne vždy pak vejde do zavaděčového systému, případně hrozí její poškození. Našemu týmu pracovníků se podařilo vymyslet zařízení, kterým se potah na stent nanáší tak, že výsledek odpovídá všem požadavkům. Současně je klíčové, aby výztuž vždy splnila svůj úkol a třeba se nestalo, že se po vysunutí začne chovat jinak, než pacient a lékař očekávají.

  • Jak přesně stent vypadá?

Nejprve zmíním, že se stenty dělají z materiálů převzatých z kosmického výzkumu. Nejčastěji se používá 50 % slitiny titanu a niklu. Může se používat i nerezová ocel, ale ta má určitá úskalí – například při nukleární magnetické rezonanci se obraz nezobrazuje tak, jak by měl. 

Z vláken tohoto materiálu se splete na zvláštních trnech síťka, na kterou se nanese potah. V kombinaci síťky s potahem vzniká výztuž, což je však jen jedna drobná část toho všeho. Následuje totiž nespočet testů.

Kdyby výztuž měla příliš velkou expanzní sílu, tak by tkáň poškodila a mohlo by dojít až k nekróze. Jakmile bude výztuž slabá, tak v tkáni propadne. Přitom musí zůstat ohebná,  pokud by byla pouze rovná, tlačila by okraji na stěnu a vytvořila takzvanou proleženinu.

Přesné parametry, které má stent mít, nám určují lékaři. Buď se nám povede jejich očekávání splnit, nebo ne a my se poučíme z chyb. Až konečně nedostatky odstraníme, tak nás s výrobkem lékař nevyhodí a výsledek pomůže po ukončení registrace tomu, pro kterého je určen – pacientovi. A v tuto chvíli se tomuto náročnému procesu plnému odmítání začne říkat inovace. 

  • Vyrábíte stenty i  na zakázku lékařů pro jednotlivé pacienty? 

Ono existuje mnoho anatomických struktur, které kolabují a je třeba je udržet otevřené. Přitom u některých, jako je aorta, je nesmírně výhodné vytvářet pomůcky přesně na zakázku podle pacienta. Tato vaše hlavní tepna je totiž zásadně jiná než u Japonce nebo Američana. Aorty jsou u každé osoby různě zakřivené, jiného průměru a výrobek zkrátka musíte přizpůsobit anatomii člověka. Zde hrozí opak, např. výduť tepny se musí pokrytým stentem zevnitř optimálně vyztužit, aby v místě zeslabené stěny nepraskla. 

Lékař u těchto zakázkových zdravotnických prostředků určí, že chce mít určitý průměr, délku, apod. Navíc to vše chce pokud možno do druhého dne a to není možné.

Naše klíčová výhoda ale je, že jako specializovaní výrobci můžeme reagovat v čase, který je pro pacienta ještě dostatečný, aby jej lékař udržel při životě. To se týká výztuží do tepen, u nichž jsou případy často akutní. 

Druhou sférou jsou ale produkty, u nichž čas není tak klíčový. Pro ně již nabízíme standardní výrobky, kdy se lékař sám rozhodne, která výztuž od které společnosti mu nejvíce vyhovuje. My totiž nejsme jediná firma na světě vyrábějící stenty. Naše prvenství však spočívá v tom, že jako první na světě vyrábíme sériově biodegradabilní výztuže pro oblast trávícího traktu. 

  • Dá se tedy říct, že Vaším trhem je celý svět? Přicházejí s jedinečností výroby a chybějící konkurencí i vysoké zisky? 

Inu, kdyby to tak bylo, tak neřešíme problém, že nám pomalu padá střecha na hlavu. Potíž je v tom, že jsme svým způsobem zlatnická výroba – jde o jemnou ruční práci, takže nemáme přílišný obrat. Sice nás to o to více baví, alekonkurence se vynořuje hrozivě rychle. 

V Německu chce jedna firma uvést podobný produkt na trh již ke konci tohoto roku. V Koreji je zase společnost, která má design nápadně podobný tomu našemu a do zápasu samozřejmě vstupují i USA. Konkurence nezaspala. 

  • Z toho, co říkáte, vyplývá, že vývoj probíhá za pochodu. Fungujete již přes dvacet let – chápu tedy dobře, že za Vaším úspěchem nestojí jednorázová, ale dlouhodobá investice?

Je to poměrně jednoduché – vše, co jsme kdy vydělali, jsme postupně vložili do nových technologií. Aktuálně se to týká nové sterilizační jednotky zhotovené tak, aby vyhovovala americkému standardu.

  • Hovořil jste o tom, že každý implantát musíte vyrábět prakticky manuálně. Automatizace není možná ze samotné podstaty technologie?

Pravda je, že některé typy budeme schopni dělat i na stroji. Nejprve jsme se snažili vytvořit robota, ale neuspěli jsme. Nedokázal splnit obrovské požadavky na přesnost. 

Takže jsme přešli na poloautomatický stroj. Ten již splňuje požadavek uplést kvalitní výztuž za mnohem kratší dobu. To je na jednu stranu nezbytné, protože upletení trvá od dvou do dvanácti hodin, takže pro svou konkurenceschopnost v budoucnu musíme mít zařízení, které to urychlí. Bez něj neobstojíme. Ale i tak jde výroba pomalu a jedná se vždy o unikáty. Navíc nelze stenty nasadit tak, aby se z nich stal skutečný masový výrobek. 

  • Proč? Každý na ně reaguje jinak?

Přesně tak. Ale kromě reakcí hrozí i to, že se implantát nevhodně zavede či se zvolí nevhodná indikace. Proto naše činnost vyžaduje také školení budoucích uživatelů. 

A stejně tak se trvale musíme školit i my. Je to neustálý proces nejen inovační, ale i výukový. Neustále musíte sledovat, co se děje v literatuře, co se objevuje v nabídce ostatních firem. Hlavně ale musíte vnímat kongresy, publikace a pracovat s nimi. Jinak se stanete mrtvou firmou.

  • V tomto oboru asi nelze stagnovat a nebýt inovativní. Má Vaše firma kvůli nejnovějším trendům hodně blízko k akademickému prostředí? 

Řada kolegů přišla z univerzitního prostředí, ale jedna z nejlepších pracovnic předtím působila v McDonald´s ve Spojených státech. Čili jde spíše o to, jak práce člověka zaujme, vtáhne a jak odborně potom dokáže věci zvládnout. V tomto oboru se nedá pracovat jen tak pro peníze.

Ale je pravda, že mým snem je, aby jednou hodnotili vedoucí manažeři své pracovníky i podle citačního indexu a odborných publikací, protože i naši zaměstnanci publikují a píší skripta. Naopak by pak mělo platit, aby i univerzity, které hovoří o praktických výstupech byly hodnoceny podle toho, kolik výrobků se ve spolupráci s nimi uvede na trh.

  • Tak hluboké provázání akademické sféry a byznysu je zatím velmi nezvyklé. 

Ano. Věřím ale, že jiné cesty není: co znamená slovo aplikace, když je nepoužitelná? Až se zvyk jednou otočí a zaměstnanci budou běžně odborně publikovat, bude to úspěch všech snah o spojení teorie s praxí a praxe s teorií.

  • Co si v tom případě myslíte o současném stavu státní podpory inovačním technologiím a aplikovanému výzkumu?

Sama politika podpory je nastavena chybně. V případě aplikovaného výzkumu bych byl mnohem zdrženlivější z hlediska uvolňovaných prostředků. Nejprve by se měl stát podívat na to, kdo co dokázal z hlediska realizace, a až pak by mu měl peníze poskytnout. Přeci jen pojednání o biochemických parametrech krokodýlů Českou republiku nikam neposune, byť to bude unikátní publikace s vysokým citačním indexem. 

  • Před několika lety vznikla se záměrem přenést větší důraz na inovativní výzkum Technologická agentura ČR. Máte pocit, že se tento záměr podařil? Jak by měla podle Vás podpora inovativního a základního výzkumu vypadat? 

V každém případě bych byl mnohem selektivnější a oba pojmy odděloval. Pokud jde o základní výzkum, tak v České republice všichni známe všechny. Když mi dáte projekt z mého oboru, řeknu vám, u jakého centra byl přihlášen. Je to zkrátka malý rybník. Proto by u základního výzkumu měli být přítomni především pracovníci ze zahraničí. Měla by to vždy být skutečně nezávislá pracoviště. Pokud přísná kritéria výběru řešených témat splní, pak si jistě univerzity a akademické instituce, které se soustředí na základní výzkum, zaslouží mnohem větší prostředky, než dostávají dnes.

  • A v porovnání s aplikovaným výzkumem?

V případě aplikovaného výzkumu bych prostředky využil mnohem více v situacích, kdy je srozumitelné a jasné, že k aplikaci skutečně dojde. Neštěstí současné podpory je, že končí třeba v našem případě na úrovni prototypů. To je přitom případ tak desetiny nákladů – devět desetin přijde až poté. Máte před sebou marketing, uvedení na trh, registraci výrobku a podobně.

Jen pro ilustraci: V Japonsku nám registrace trvala šest let. Japonci mě přitom nechali potvrdit, že nejsem piják, neberu drogy, a teď znají i velikost mých bot. Šest let. Dovedete si představit, kolik prostředků se musí vynaložit jen od prototypu po hotový výrobek?

  • Asi nemálo. Takže by se měla státní podpora soustředit více na detail a specifika jednotlivých projektů? 

Ano, v této oblasti nelze posuzovat jednu věc z jednoho úhlu pohledu. To je jako kdyby nás někdo nabádal, ať jezdíme na veletrhy – pro nás jsou veletrhy ztráta času a naše klíčové zákazníky tam jednoduše nenajdeme, protože jsme vysoce specializovaní. 

Kdybych na to měl, tak bych rád všem lidem, kteří o podpoře inovací, výzkumu a vývoje rozhodují, zaplatil letenku do Jižní Koreje. Tam to chodí tak, že si univerzity doslova rozeberou jednotlivé soukromé firmy. Pak do procesu vstupuje investor (stát) a společně se utvářejí plány, jak postupovat, aby ve svém oboru překonali Evropu a Ameriku. 

To ale vyžaduje důvěru mezi všemi zainteresovanými stranami, což je u nás stále jen těžko představitelné. Legislativa České republiky i EU by měla zajistit větší odpovědnost za účelnost vynaložených prostředků v oblasti podpory všech projektů.