David Uhlíř: Výzkum a inovace vyžadují dlouhodobou systematickou strategii

zdroj: Jihomoravské inovační centrum

„Většina aktivit na poli výzkumu a inovací vyžaduje dlouhodobou systematickou práci a budování důvěry mezi hlavními hráči, kteří se musí naučit spolupracovat,“ říká zástupce ředitele Jihomoravského inovačního centra David Uhlíř. EurActiv s ním hovořil o krocích, které by měla Česká republika podniknout k posílení své konkurenceschopnosti, a problémech českých vědeckých institucí i firem.

  • Česká republika se v letošním žebříčku konkurenceschopnosti, který sestavuje švýcarský International Institute for Management Development, propadla o tři místa na 33. pozici z 59 států. Propad zaznamenala i v dalších hodnoceních. Čím je to podle Vás způsobeno?

Podobné žebříčky bych osobně příliš nepřeceňoval. Je důležité například sledovat, jakou metodologii taková hodnocení používají. Instituce, které je vytváří, v nich samozřejmě využívají tvrdá data, ale významnou roli hrají také expertní názory, které jsou do značné míry subjektivní. Mohou být ovlivněny například i tím, jak se o dané zemi právě hovoří na globální scéně. Proto si myslím, že není tak směrodatné, zda se nějaký stát posune v žebříčku o jednu příčku nahoru nebo dolů.

Důležitější je dlouhodobý trend dílčích ukazatelů, které se do indexu započítávají, a ten je v případě České republiky bohužel stagnující. Některé z  ukazatelů jsou pevně dané a jejich hodnoty nelze příliš výrazně ovlivnit. V hodnocení se totiž počítá například i s věkovou skladbou obyvatelstva. Z bodů, které se však ovlivnit dají, představuje pro Česko hlavní problém kromě vymahatelnosti práva nebo vysoké míry korupce především kvalita vzdělávacího a inovačního systému. Mám tím na mysli zejména otázku propojení výzkumných aktivit s firemní sférou.

  • Spolupráci vědeckých institucí s podniky chce Evropská komise více podporovat prostřednictvím příštího víceletého finančního rámce. Existují již dnes v České republice nějaké příklady toho, že takové spojení může úspěšně fungovat?

Takové formy spolupráce bychom u nás našli, i když jich není mnoho. Dobrým příkladem je katedra kybernetiky na elektrotechnické fakultě ČVUT, kterou vede profesor Vladimír Mařík. Tomu se na škole již během 90. let podařilo vytvořit autonomní jednotku, která se do značné míry odřízla od problémů, jež charakterizují většinu českých vysokých škol. Katedra je výrazně orientovaná na spolupráci s firemní sférou a jeho výzkumný tým spolupracuje i s velkými nadnárodními společnostmi.

Obecně však v Česku v této oblasti existuje řada problémů. V první řadě je to neefektivní výzkumná politika a klesající úroveň vysokého školství, kterou lze navíc těžko sledovat, protože neexistuje systém jejího měření. Velké množství finančních prostředků se tak věnovalo tomu, aby co největší část populace získala vysokoškolské vzdělání, neexistuje však způsob, jak nyní zhodnotit a udržet na přijatelné úrovni jeho kvalitu.

Ve výzkumu je situace o něco odlišnější. Začal tam již fungovat alespoň nějaký systém kontroly kvality, který je obecně známý jako „kafemlejnek“. Hodnotí sice výsledky výzkumu a vývoje dost problematickým způsobem, ale nabízí alespoň určitou zpětnou vazbu. V případě vzdělávání na vysokých školách nic takového nefunguje. Proto dochází k situacím, kdy pracoviště bez vysokých výzkumných kvalit produkují vědecké výsledky proto, aby z kafemlejnku získaly nějaké finance. Tím však upadá výuka, která přitom v jejich případě nemusí být vůbec nekvalitní. Možná by bylo efektivnější, aby se na těchto pracovištích dobře učilo, než dělala málo kvalitní věda. Při aktuálním nastavení rámcových podmínek je však takové chování pochopitelné a v podstatě racionální.

  • Jak na druhé straně vypadá pohled do firemní sféry?

V průmyslové sféře u nás existuje především problém strukturální. V české ekonomice dominují zahraniční společnosti, které přišly z velké části za levnou pracovní silou. V některých případech k nám přinášejí aktivity s vyšší přidanou hodnotou, takových firem jsou však maximálně desítky a tvoří výraznou menšinu. České podniky jsou pak ve většině případů dodavateli velkých nadnárodních firem. V hodnotovém řetězci stojí nízko, a proto nejsou proto například schopné strategicky rozhodovat o typech produktů, které se budou vyrábět, chybí jim strategický marketing a směry, kterými se budou trhy ubírat, sledují jen zprostředkovaně přes měnící se požadavky svých odběratelů, na nichž jsou závislí. Navíc mohou být tyto firmy poměrně jednoduše nahrazeny jinými dodavateli z levnějších zemí.  Existují i výjimečné příklady českých firem, které tvoří globální hodnotové řetězce, ale jsou jich opět nanejvýš desítky v celé republice. Pro zvýšení konkurenceschopnosti ČR potřebujeme více takových firem.

Struktura podnikového sektoru je tedy poměrně nevýhodná. Navíc se u nás v 90. letech zrušily ústavy aplikovaného výzkumu, které ve většině zemí fungují jako převodník mezi výzkumem a podnikovou sférou. Řada předrevolučních resortních výzkumných ústavů sice měla rozmanitou úroveň, ale roli zprostředkovatelů technologických novinek pro potřeby firem plnily. Dnes jsou jich pouze jednotky, které díky šťastné shodě okolností přežily, jako například Výzkumný ústav textilních strojů v Liberci. V českém inovačním systému však tento typ institucí chybí a vysokoškolská pracoviště je nahrazují poměrně zřídka.

  • Zastavme se na chvíli u otázky základního a aplikovaného výzkumu. Jak lze mezi těmito dvěma směry nastavit rovnováhu a kam by se v této oblasti měla Česká republika ubírat?

Rozdělování výzkumu na základní a aplikovaný nemám příliš v lásce, protože je do značné míry umělé a překonané. Důležitá je především kvalita výzkumu a také dobré řízení výzkumné politiky. To, že děláte špičkový základní výzkum, vůbec neznamená, že nedojdete k velmi zajímavým aplikacím. Není náhoda, že nejlepší pracoviště se zabývají obojím. Vzorem toho, jak lze pomocí cílené programové intervence budovat centrum excelence, je například lovaňské IMEC, které představuje světovou špičku ve vývoji mikroelektroniky. Provádějí základní výzkum, během kterého zároveň vznikají spin-off firmy. Některé z nich jsou dnes již poměrně velkými světovými hráči. Zakázkový vývoj si u IMEC objednávají i největší světové korporace v elektronickém průmyslu a vše se navzájem velmi dobře doplňuje.

Obávám se, že pokud ČR nebude podporovat základní výzkum, vznikne tu několik projektů spolupráce s průmyslem, ale tím vše skončí. Nebude totiž existovat dostatečná základna pro budování poznatků, které by celou oblast výzkumu a vývoje posunuly dál. Zvlášť proto, že poptávka místních firem je opravdu málo sofistikovaná. Nemáme velké globální hráče, kteří by chtěli ve spolupráci s výzkumnými organizacemi vyvíjet věci, které přijdou na trh třeba za pět let. České firmy vidí až na výjimky maximálně dvanáct měsíců dopředu.

  • Zmiňoval jste také špatný stav českého vysokého školství. Již dlouho se přitom diskutuje o reformě terciárního vzdělávání. Co by mělo být podle Vás cílem takové reformy?

Nejsem odborníkem na oblast školství, ale ze zkušenosti bych řekl, že velký problém spočívá ve vnitřním uspořádání vysokých škol. Vím o řadě výzkumných skupin, které jsou sice velmi kvalitní, ale také naprosto přehlcené administrativou. Těžko pak mohou obstát v mezinárodní konkurenci, když nemají srovnatelné podmínky a nemohou věnovat výzkumu stejnou kapacitu jako například jejich protějšky ve Spojených státech.  

Velký problém vidím v tom, jak jsou školy řízeny. Podle mého názoru ve vysokém školství funguje až přehnaně demokratický systém, v němž si každý může v podstatě „dělat, co chce“. Do jisté míry se tak akademické svobody zaměňují za anarchii. Je proto velmi obtížné vypracovat pro určitou vysokou školu nějakou strategickou vizi a řídit se podle ní. Veřejné výzkumné instituce jsou na tom z tohoto hlediska o něco lépe. Mají přeci jen své ředitele, kteří mohou – pokud mají důvěru Rady instituce – ústavy skutečně někam směřovat. Když se však podíváte, jaké pravomoci má rektor oproti děkanovi nebo děkan oproti šéfům ústavů a kateder, poznáte, že ten systém je opravdu velmi těžko řiditelný.

  • Česká vláda v minulém roce schválila Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti. Jak podle Vás tento dokument reflektuje problémy, které jste právě zmínil?

Strategie na mě zapůsobila jako poměrně osvěžující text, který z mého pohledu v některých bodech přesně pojmenovává existující problémy. Všímá si například toho, o čem jsem hovořil před chvílí v případě české podnikové sféry. V tom pravděpodobně také spočívá začátek rozmotávání toho klubka. Na jedné straně je zde potřeba technologické modernizace místních firem, která by pomohla zvýšit jejich pozici v hierarchii hodnotových řetězců. To platí jak pro práci s existujícími firmami, tak pro podporu nových spin-offů, které přinášejí průlomové technologie. Na druhé straně je to pak podpora spolupráce nadnárodních korporací s českými výzkumnými kapacitami, lákání sofistikovaných výrob a vývojových aktivit ve vazbě na existující kvalitní výzkumné týmy. To platí především v oborech, kde máme kvalitní výzkum, ale ne dostatečnou firemní základnu, například ve farmacii.

Strategie reflektuje i zmíněné problémy výzkumného prostředí a nutnost podpory excelentního výzkumu. Jak jsem již zmiňoval, je v této oblasti potřeba soustředit se na výzkumné skupiny s vysokou kvalitou a pomoci jim růst do pozice viditelných hráčů na mezinárodním poli. Proto je moudré ustoupit od plošné podpory. Česká republika není velký stát a je poměrně jasné, že nemůžeme být dostatečně dobří ve všem.

  • V čem naopak spatřujete problematické aspekty Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti?

Hlavním problémem zůstává implementace. Potíže Česka v oblasti konkurenceschopnosti jsou poměrně dobře popsány, víme o nich a zřejmě se již zvětšuje komunita lidí, kteří je vnímají podobně. Nyní by však měly vzniknout konkrétní plány, jak tyto problémy začít řešit. Uvidíme, jak se s tím státní správa vypořádá.

  • Došlo již od doby schválení strategie z Vašeho pohledu k nějakým pozitivním změnám na poli výzkumu, vývoje a inovací?

Příliš velký posun ve své oblasti zatím nevidím. Začínají se dařit některé dílčí body. Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) například spustilo program Czech Ekosystem, který by měl podporovat nově vznikající firmy a zajistit, aby se do nich více investovalo v počáteční rozjezdové fázi a mohly rychleji růst. Jedná se však skutečně o dílčí změny. V oblasti výzkumné politiky především postrádám nějaký silný subjekt, který by mohl provést potřebné reformy. Takovým subjektem není ani MPO, MŠMT, ani Akademie věd. Není jím ani Rada vlády pro výzkum, vývoj a inovace, která má pouze poradní roli. Byl sice zpracován mezinárodní audit výzkumu, vývoje a inovací, ale zatím si nemyslím, že by někdo začal zmíněné problémy postupně „odřezávat“.

  • Jakou roli má v podpoře výzkumu a vývoje v České republice Evropská unie a prostředky z jejích fondů?

Česká republika se již v 90. letech zapojila do evropského rámcového programu pro výzkum a technologický rozvoj, a jeho prostřednictvím k nám přicházejí nemalé prostředky. Nejde však až tak dalece o samotné peníze, ale především o mezinárodní vazby. Díky programu se česká výzkumná pracoviště a firmy zasíťovávají a získávají kontakt s kvalitními institucemi v dalších zemích.

Další oblastí jsou strukturální fondy. Bude ještě potřeba počkat na konkrétní výsledky, ale jejich potenciál je obrovský a nabízí velké příležitosti pro reformu výzkumného prostředí. Zejména v případě Operačního programu výzkum a vývoj pro inovace (OP VaVpI) byly strukturální fondy použity způsobem, který se současně snaží dlouhodobě ovlivnit chování výzkumných institucí. Například zde byla využita v zahraničí již poměrně běžná praxe tzv. výkonnostních smluv. Znamená to, že příjemci grantů přijímají závazky ohledně objemu financí získaných ze zakázek od firem nebo z mezinárodních výzkumných grantů, a například také některá pravidla manažerského řízení výzkumných center.

Podle dosavadní zkušenosti se zdá, že většina příjemců byla schopná se tomuto režimu přizpůsobit a alespoň na některých pracovištích se již také začíná postupně měnit kultura – klade se větší důraz na sledování kvality a hodnocení dosahovaných výsledků. Jak se ukazuje, výzkumné prostředí je poměrně tvárné a přizpůsobivé. Pokud se tedy nastaví vhodná kombinace pobídek s přiměřenými sankcemi, je možné dosahovat dobrých výsledků. Chce to ale dlouhodobý, koncepční přístup a také stabilitu podmínek v čase, aby měla výzkumná pracoviště čas se přizpůsobit, a také vhodně nastavená motivační pravidla a podpůrné nástroje pro ty, kteří plní své závazky.

  • Jihomoravské inovační centrum působí v regionu, který je v České republice lídrem v oblasti inovací. Existuje recept, na jehož základě by se dal jihomoravský model aplikovat i v dalších krajích?

Většina aktivit na poli výzkumu a inovací vyžaduje dlouhodobou systematickou práci a budování důvěry mezi hlavními hráči, kteří se musí naučit spolupracovat. K tomu je potřeba instituce, která by takovou spolupráci zprostředkovávala a usnadňovala. Měla by přitom existovat na nižší než státní úrovni, protože v této oblasti má velký význam také fyzická blízkost a osobní kontakt.

JIC se snaží takovou roli na úrovni svého kraje plnit. Jsme však ve velmi privilegovaném postavení. Naši zřizovatelé, tedy Jihomoravský kraj, město Brno a brněnské univerzity, totiž v této věci uvažují strategicky a poskytují nám dlouhodobou podporu. Proto lze po deseti letech říct, že se nám začíná dařit. V řadě regionů bohužel žádná taková instituce neexistuje, a pokud ano, často nemají dostatečné zázemí. Pokud chce Česko problematiku výzkumu, vývoje a inovací systematicky řešit, je proto třeba začít budovat příslušnou administrativní kapacitu na regionální úrovni.