Blanka Říhová: Věda je detektivka! Přináší úžasné napětí a uvolnění

Blanka Říhová, imunoložka a mikrobioložka, Akademie věd ČR.

S imunoložkou a mikrobioložkou Blankou Říhovou z Mikrobiologického ústavu Akademie věd ČR, která je také jednou z velvyslankyň Evropského roku tvořivosti a inovací, hovořil EurActiv o překážkách, které Evropě brání v plném využití jejího vědeckého a inovačního potenciálu, úloze kreativity ve vědě, ale také o vztazích mezi základním a aplikovaným výzkumem.

  • Evropa za světovými konkurenty zaostává ve schopnosti vytvářet a využívat inovace. Co by je podle vás třeba učinit aby Evropa byla inovativnější? Kde v tomto ohledu spatřujete největší nedostatky?

Mohu se k tomu vyjádřit jen v oborech, které znám, a to je věda a snad i vzdělávání. Domnívám se, že problém Evropy je, mimo jiné, v podivuhodné neschopnosti využít vzdělaných lidí a kreativity mladých. Proč si to myslím? Evropa (nejen Česká republika) vychovává kvalitní vysokoškoláky a tzv. PhD studenty. PhD studenti se učí jak dělat vědu, dostávají se do úzkého kontaktu s novými myšlenkami a také s moderními způsoby jak vědecké problémy řešit. To stojí společnost nemalé peníze, a to mluvím jen o materiálním zabezpečení. Přenos nových myšlenek se vyčíslit nedá. Když je však potřeba takové lidi využít, v celé Evropě se začíná šetřit. Není pro ně dostatek uplatnění, nejsou pro ně odpovídající platy. A tak mnoho mladých zamíří do ciziny.

První je v oné pomyslné hitparádě stále USA. Pobyt na americkém pracovišti je výborný nejenom z hlediska CV daného uchazeče. Na amerických univerzitách je úžasně kompetitivní prostředí. O práci se tam zajímají špičkoví absolventi vysokoškolského studia jak z Asie tak i z Evropy. Jsou to mladí lidé s obrovskými ambicemi, kteří chtějí uspět. A tak dostávají americká pracoviště hotové vystudované absolventy, do kterých neinvestovaly ani dolar, ale očekávají od nich maximum. A právem. Mnozí z nich přijíždějí na omezenou dobu bez rodin, a tak všechen svůj čas věnují jen a jen práci.

V Evropě se málo stěhujeme, protože je s tím spojena celá řada problémů. V Americe to problém není, prostě se jde tam kde je zajímavá a dobře placená práce. Evropa potřebuje větší flexibilitu, větší spolupráci. Evropské granty to neřeší – jsou poněkud těžkopádné a byrokratické. Prvořadým úkolem pro politiky je tedy vytvořit pro vědecké talenty dostatečné uplatnění. Zajistit mobilitu vzdělaných lidí, kteří budou schopni šířit vzdělanost do všech oblastí lidských aktivit, do podnikání, kultury, technického rozvoje (a snad i do politiky).

  • Jakým způsobem mohou vzdělávací systémy Evropě pomoci k tomu, aby byla inovativnější?

Základem každé společnosti je její kulturnost – vlastnost pěstovaná po staletí, možná tisíciletí. Profesionálně prováděné a celoživotní vzdělávání je to základní na co má společnost klást důraz.

Evropa by si v tomto ohledu mohla vzít příklad z Asie. Tam se vzdělání a podpora vzdělávacího systému staly státní prioritou, částky které vynakládá stát a místní vlády na vzdělání mnohonásobně převyšují ostatní výdaje. A tento trend, nyní trvající již dlouhá léta, přinesl své výsledky.

To ovšem není otázka jednoho volebního období. Na to nejde vzít papír a tužku a spočítat si, že se mi vynaložené náklady za x let vrátí. Výchova, včetně té předškolní, musí být na vysoké profesionální úrovni, vzdělávaná generace musí být lepší než jsou její učitelé. A to podstatně. Z toho také vyplývá, že učit nemůže jen ten koho to baví, kdo si to z finančních důvodů může dovolit nebo prostě, že nic jiného nebylo momentálně k sehnání.

Považuji za skandální, mám-li věřit novinám, že občas učí lidé, kteří k tomu nemají příslušné vzdělání. Řešení bych viděla v celostátním srovnání úrovně jednotlivých vzdělávacích zařízení, a to včetně univerzit (je všeobecným tajemstvím, že získat PhD je na některých univerzitách podstatně jednodušší – PhD studenti z některých univerzit by na jiných vůbec neměli naději uspět).

Na všech úrovních vzdělávacího systému počínaje mateřskými školami jsou tedy zapotřebí kvalifikovaní a kvalitní profesionálové a ti musí být samozřejmě řádně ohodnoceni. Tak by přijatých učitelů bylo podstatně méně než uchazečů a mohlo by se přijímat přísně výběrově.

  • Jakou roli má kreativita ve vědě a výzkumu? Lze na tomto poli uspět bez kreativního myšlení?

Nelze. Kreativita je základním předpokladem pro úspěšnou vědeckou práci. Ale nejen ta. Důležitý je souběh vrozené zvídavosti a intuice, talentu, určité nebojácnosti až drzosti, ochoty myslet na problém 24 hodin denně, klást si otázky a to i takové, které vypadají na první pohled jako nepravděpodobné či spíše nezodpověditelné, pokory a vyvážené směsi trpělivosti a netrpělivosti. A to všechno musíte doplnit (rozhodně v přírodních vědách kde se pohybuji) řemeslnou dovedností a zručností, nejlépe založenou na tradici podobně jako je tomu u výtečných zvonařů, houslařů, sklářů, ševců atd.

  • Kreativita se zdá být jedním ze základních stavebních kamenů jak ve vědě, tak i umění. Jedná se o stejný typ kreativity nebo se kreativita vědce a umělce liší?

Neliší. Ne náhodou již léta přirovnávám vědu k umění a umění k vědě. Mají k sobě strašně blízko. Pro vědu i umění musíte mít talent, jinak je to nekonečná dřina, která nepřináší uspokojení. Vědu a umění musíte dělat s plným nasazením, jinak se to pozná na výsledku.

Vědu ani umění nemůžete dělat od osmi do čtyř. Je to ve vás a je to ve vás neustále. Výtečné umění nemá prázdniny, žije postavou, obrazem nebo hudbou 24 hodin denně. Výtečná věda také nemá prázdniny, vědec žije experimentem a objevy, přemýšlí proč je výsledek takový jaký je a jak to vysvětlit a mnohdy v naprosto nečekaných momentech (skoro bych řekla bezdůvodně) mu bleskne hlavou vysvětlení. Úspěšný vědec je, stejně jako úspěšný umělec, permanentně a zákonitě přepracovaný.

  • Máte nějaký recept jak mladé lidi přimět k tomu, aby začali uvažovat o kariéře vědce? Co by bylo potřeba změnit, aby byl tento typ kariéry pro mladé lidi lákavý?

Chce to vyhledávat talenty už ve školkách. A s výjimečným talentem zacházet výjimečně. Má mít všechny možnosti k svému vývoji a rozvoji, ale pozor! V průběhu let se může ukázat, že talent výjimečný v šesti letech je ve třinácti průměrný. I v tom je podobnost s uměním.

Mimořádnou pozornost si zasluhují mladí lidé na středních školách, protože už tam máme i v České republice řadu talentů, což dokazuje i soutěž Česká hlavička. Kouzlo vědy se mají dozvídat ale nejenom prostřednictvím škol a učitelů.

V tomto ohledu mají mimořádnou úlohu média, zejména televize. V lepším případě sní dívky po shlédnutí některých filmů o kariéře zpěvaček nebo hereček, kluci o tom, že budou také jednou neohroženými hrdiny nebo úspěšnými kriminalisty. Ale že by snili o kariéře vědce? Věda ale detektivka je! Každý den přináší něco nového a nečekaného, a pokud se dělá dobře, přináší úžasné napětí a naplnění.

Je ale třeba to dobře podat, chce to popularizaci, popularizaci a popularizaci. V této souvislosti si vybavuji, co kdysi řekli objevitelé struktury DNA. Stalo se to v roce 1953. Tenkrát asi pětadvacetiletí James Watson a Francis Crick o tom napsali knihu, která se čte jako detektivka. Vzpomínají v ní s údivem na to, jak se jim vědecký život obohatil společenskými událostmi.

Mladí adepti vědy mají vědět, že představa vědce jako morouse, který jen pracuje a neví nic o životě je z 99% mylná. Vědci mají často umělecká „hobby“ a bývají i výbornými sportovci.

Je ovšem třeba dodat, že sebetalentovanější vědec, který se zamiluje, ožení a pořídí si rodinu někdy odchází z čistě ekonomických důvodů. Dokonce bych nepoužila slovo odchází – ztrácíme jej, všichni jej ztrácíme z čistě ekonomických důvodů. Tím nechci tvrdit, že vědec má mít mimořádné ekonomické zázemí, ale mělo by být důstojné.

  • Jak jste vy sama dostala k vědě?

To je právě ukázka toho co dokáže příklad, popularizace a nebo věda v kvalitní literatuře. Za to, že jsem se stala mikrobiologem může film, přesněji řečeno česká detektivka z prostředí mikrobiologické laboratoře. Oslnilo mě prostředí, bílé pláště a Petriho misky.

Dál už to šlo jako po drátkách. Maminka mi k Vánocům koupila knihu Paula De Kruifa „Lovci mikrobů“ a „Bojovníci se smrtí“. Ty knihy mě dostaly definitivně, bylo mi asi třináct. Přečetla jsem pak ještě řadu dalších knih od stejného autora a můj osud byl zpečetěn. Nedávno jsem je znovu otevřela a napínavé jsou dodnes.

Vzpomínám také na řadu kvalitních profesorů na tehdejší jedenáctiletce a vynikajících profesorů na vysoké škole, mezi nimiž byl například mikrobiolog profesor Stárka. Můj život výrazně ovlivnili i oba moji manželé, z nichž druhý byl imunolog. Spoustu věcí jsem „odpozorovala“ od tehdejšího vedoucího Imunologického oddělení profesora Šterzla.

Mezi těmi kdo významně ovlivnili moje chování ve vědě bych také měla jmenovat profesora Kopečka, kterého jsem potkala až mnohem později, ale který svou až neuvěřitelnou pracovitostí nakazil vždycky všechny kolem. Dnes je profesorem na americké University of Utah. Je to řetězec. Také on vzpomíná jak jej „pracovitostí“ nakazil jeho vedoucí dizertace.

  • Politici se navzdory krizi shodují, že pokud má evropská ekonomika být konkurenceschopná, je třeba peníze napřít zejména do financování aplikovaného výzkumu a inovací. Do jaké míry by ale měly peníze jít na aplikovaný výzkum a do jaké na výzkum základní?

Problém je už s dělením vědy na základní a aplikační. Takto ostrá hranice ve výzkumu vlastně neexistuje. Jisté asi je, že se z aplikačního výzkumu nestane výzkum základní, ale jsou desítky příkladů jak ze základního, teoretického a na první pohled prakticky nevyužitelného výzkumu vznikly přelomové technologie, teorie a výstupy. Nedá se to ovšem předvídat, ani u nás ani ve světě.

Moudré rozdělení peněz na obě sféry, to je asi to co by moderní společnost potřebovala. Ale kde to moudré rozhodnutí vzít? Jak říci zda tento základní výzkum potřebujeme a jiný ne? Odpověď na tuhle otázku je mimořádně složitá a ta by potřebovala studii a kvalifikovaný rozbor.

Moje odpověď rozhodně není ani jedno ani druhé. Já sama bych ale dávala peníze do těch oborů základního výzkumu, ve kterých se prokazatelně pohybuje dostatek talentovaných a pracovitých lidí. Protože jen od těch je možno čekat kvalitní výsledky. Vědu totiž v naprosté většině dělají fandové, často s nějakým zázemím a „řemeslnou“ tradicí a o tom co chtějí dělat mají naprosto jasno a nic jiného dělat nechtějí.

Vraťme se k tomu srovnání s uměním. Skutečně mimořádné osobnosti chtějí buď malovat, dělat muziku nebo vytvářet sochy a i když se někdy angažují v několika oborech, většinou jsou výjimeční jen v jednom.

Co se týče aplikovaného výzkumu, tam mi to připadá jednodušší. Většina peněz by měla být z podnikání a státní peníze by měly být k dispozici jen těm, kteří už dokázali, že praktické věci opravdu umí vymyslet, vyrobit a prodat.

  • Jak v tomto světě vnímáte spor o českém rozpočtu na vědu a výzkum?

Snad jako snahu o objektivní zhodnocení situace, která se ale zatím moc nepovedla. Nevím jestli se všeobecně ví, že myšlenka vytvořit pravidla pro optimální rozpočet pro vývoj a vědu a dát peníze jen na kvalitní vědu vznikla původně v oblasti základního výzkumu.

Osobně považuji za nezpochybnitelné, že státní peníze by se měly rozdělovat podle nějakých objektivních kriterií. A v tom je problém. Patnáctičlenná vládní Rada pro výzkum, vývoj a inovace se skládá ze tří úředníků, pěti podnikatelů, dvou členů Akademie věd a pěti zástupců vysokých škol. Z toho je jeden člen z Univerzity Karlovy, jeden z Masarykovy univerzity, dva ze Zemědělské univerzity a jeden z Univerzity v Pardubicích. Už na první pohled složení Rady nemá kvalifikaci pro složitý úkol, který má řešit.

V radě rozhodující o penězích na vědu a vývoj zásadně mohou zasednout jen lidé s vysokoškolským vzděláním ať již univerzitního nebo technického směru, kteří o tom něco vědí z vlastní praxe. Úředník vůbec nemusí být členem takové rady, proč také? To se řeší pomocí tajemníka, který zajistí formu a následné plnění usnesení, které Rada přijme. A je také tak trochu českou výsadou, že hledáme pro nás jedinečné řešení místo toho abychom se poohlédli jinde v Evropě, v podobně velikých státech, jak to dělají tam. Příkladem by mohly být Belgie nebo Finsko.