V4 před časem deklarovala, že se bude aktivně podílet na reformě Evropské unie. Zatím ale takový slib nenaplnila, píše Anna-Lena Kirch z Hertie School of Governance.
Anna-Lena Kirch je výzkumnicí Centra pro mezinárodní bezpečnostní politiku (CISP) na Hertie School of Governance, kde se věnuje zejména polsko-německým vztahům v oblasti bezpečnosti a obrany. Zabývá se také procesem vládnutí v EU, Visegrádskou skupinou a německou zahraniční politikou. Komentář vznikl jako součást projektu VisegradInfo.eu.
Z berlínské perspektivy se Visegrád vytratil z hledáčku evropské politiky. Hlavním důvodem je, že azylová a migrační politika již nepatří mezi horká témata diskutovaná Bruselu. Politický diskurs v Německu a v dalších členských zemích EU se navíc v některých bodech migrační politiky přiblížil pozicím středoevropských zemí – odklonil se od „vítací kultury“ směrem k větší ochraně vnějších hranic, pragmatickým dohodám se třetími zeměmi a odporu proti povinnému relokačnímu systému.
Výsledkem je zmírnění dosavadních kontroverzí, které provázely evropskou migrační agendu. V EU nyní panuje shoda, že prioritou by měla být vnější dimenze migrace. Zároveň si členské státy uvědomily, že pro relokační schéma ani reformu Dublinského systému neexistuje jednoduché a rychlé řešení. Unie se nyní věnuje jiným politickým výzvám, jako je brexit, obranná spolupráce, vztah s Čínou a klimatická politika. V4 přitom v těchto otázkách jako skupina nijak nevyčnívá.
Ukázalo se, že mimo otázku uprchlických kvót, proti kterým V4 vystupovala, nepřináší skupina žádnou společnou proaktivní evropskou agendu. Unii jako celek nyní chybějí impulzy k nadnárodní integraci a hovoří se také o prohlubování „dvourychlostní“ Evropy, kterou navrhl francouzský prezident Emmanuel Macron. Pokud tato témata podporovaná Paříží a Berlínem ovládnout po volbách do Evropského parlamentu unijní agendu, situace může vyústit v další středoevropské veto.
Součástí eurozóny je ze zemí V4 pouze Slovensko. Další země jsou na jednu stranu kritické k přesunu dalších pravomocí na Evropskou komisi, na stranu druhou se však obávají své marginalizace při potenciálním scénáři dvourychlostní Evropy. Tlak na „více Evropy“ ale ani po volbách není pravděpodobný. V Unii roste fragmentace, úroveň koheze je nízká a řada členských zemí se vyrovnává s nestabilními vládami.
V4 před časem deklarovala, že se bude aktivně podílet na reformě Unie. Zatím ale takový slib skupina nenaplnila. Jednotně nedokázala vystupovat dokonce ani v oblastech, jako je energetická bezpečnost nebo jednotný trh, kde měly středoevropské země tradičně společné zájmy.
Ve Visegrádu se v uplynulém období hojně diskutovalo o revizi směrnice o vysílání pracovníků, kde skupina z počátku vystupovala společně proti Francii, která chtěla pro pracovníky dočasně vyslané do jiných členských států vyšší úroveň sociálního zabezpečení a minimální mzdu. Vlády ve Varšavě, Budapešti, Praze a Bratislavě iniciativu kritizovaly jako protekcionistické opatření západních zemí proti levnější pracovní síle ze střední a východní Evropy. I v tomto případě ale společná pozice V4 dlouho nevydržela. Proti konečnému znění směrnice nakonec hlasovali jen Maďaři a Poláci.
Dalším společným znakem visegrádských zemí je jejich postavení čistých příjemců evropských financí. Označují se proto jako „přátelé koheze“, kteří v jednáních o novém sedmiletém rozpočtu bojovali proti rozsáhlým škrtům strukturálních evropských fondů a podporovali flexibilní kohezní politiku. Česká republika se ale v blízké době stane čistým plátcem, mezi zeměmi se tak prohloubí další propast.
V4 se snaží chybějící společné evropské zájmy vyvažovat rozšiřujícími se konzultacemi v rámci platformy V4+, které odpovídají charakteru V4 jako flexibilní a instrumentální spolupráci. Skupina se tak setkává s evropskými partnery z Německa, Francie, Spojeného království, Rakouska, Slovinska, Beneluxu či třech pobaltských republik. Spolupráce probíhá i s mimounijními zeměmi, jako je Kanada, Izrael, Egypt, Japonsko, Jižní Korea, země západního Balkánu a jiné. Dalším krokem v diverzifikaci partnerů je polská účast na širších, regionálních platformách, z nichž nejviditelnější je Iniciativa tří moří.
Nic však nenasvědčuje tomu, že visegrádská spolupráce zmizí nebo se stane nepodstatnou. Institut rotujícího předsednictví a hustá síť více či méně formalizovaných konzultací a koordinačních setkání na všech administrativních a politických úrovních má silný stabilizační a sjednocující efekt. Rozpad skupiny tak v blízké budoucnosti není na stole.
Když v roce 2018 Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR) představila svůj průzkum EU Coalition Explorer o spolupráci mezi jednotlivými zeměmi v evropských institucích, ukázalo se, že pro visegrádské země jsou ostatní členské státy z regionu přirozenými partnery. Všechny skončily v první pětce nejčastěji kontaktovaných zemí mezi unijní osmadvacítkou. Zástupci Slovenska a Maďarska jsou ve spojení s jinými visegrádskými zeměmi dokonce častěji než Berlín. Mnohé z visegrádských projektů mají přeshraniční nebo regionální charakter a cílí na oblasti mimo všeobecné evropské politiky. Společné projekty financuje Mezinárodní visegrádský fond. Některé se zaměřují na propojení občanské společnosti, jiné budují výzkumné a analytické struktury, jako například „Think Visegrad“. Z fondu též skupina financuje společné infrastrukturní projekty s důrazem na propojení severu a jihu, vytvoření regionálního inovačního hubu nebo na obrannou spolupráci při výcviku, vzdělávání a sdílení informací.
V každém případě, obavy Berlína z ambic V4 a jejího potenciálu blokovat evropskou politiku oslabily. Němečtí politici a analytici se i přes rozdílné představy České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska snaží nadále hledat společné zájmy V4 a Německa. Účast Angely Merkelové na summitu V4 v Bratislavě, který se konal v únoru tohoto roku, některá německá média připodobňovala k „Versöhnungstour“ (usmiřovací turné), jiné ji zase označovali za „nereálné balancování“. Německá vláda i většina politických stran, s výjimkou Alternativy pro Německo (AfD), ale zůstávají k vývoji v regionu kritické, především kvůli obavám z podkopávání právního státu a evropských hodnot.
Příkladem z nedávné doby je billboardová kampaň Viktora Orbána namířená proti předsedovi Komise Jeanu-Claudeu Junckerovi a Georgi Sorosovi, která vyvolala rozsáhlou kritiku a vedla k pozastavení členství vládní strany Fidesz v Evropské lidové straně (EPP). Němečtí politici a analytici přesto nepřestávají hledat společné evropské projekty nad rámec obchodních vztahů. Prvním krokem tímto směrem bylo zapojení Německa v roli pozorovatele do Iniciativy Tří moří, jejíž setkání se uskutečnilo v září loňského roku. Během únorového summitu V4+ se Německo s partnery dohodlo na spuštění společné rozvojové iniciativy v Maroku zaměřené na boj s chudobou, která by mohla přispět k širším stabilizačním snahám v severní Africe. Zda se projekt podaří uskutečnit, a do jaké míry se spolupráce rozšíří i do jiných oblastí, ukáže až čas.
