Visegrádská čtyřka: megalomanské projekty vítězí nad čistou energií

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Pixabay

Politici v zemích Visegrádské čtyřky upřednostňují tradiční zdroje energie – uhlí a jádro – před obnovitelnými alternativami, které vedou k energetické soběstačnosti. EU je dostatečně aktivní i mocná na to, aby situaci mohla změnit, píše Ada Ámon.

Ada Ámon je seniorní spolupracovnicí berlínského think tanku E3G – Third Generation Environmentalism. Článek vznikl jako součást projektu VisegradInfo.eu.

Visegrádská čtyřka hraje zásadní roli v nastavování agendy pro region členských států na východ od Německa. Z tohoto důvodu je pozoruhodné sledovat dynamiku jejího vývoje, stejně jako způsob jakým se země V4 vypořádávají s otázkami energetiky či klimatických změn. V rámci diskuse o obnovitelných zdrojích elektřiny v EU je vhodné začít právě těmito zeměmi.

Členské státy ve střední a východní Evropě (SVE), kterých je 11 z celkového počtu 28, jsou zodpovědné za pětinu emisí CO2 v EU. Výrazné zaostávání zemí SVE v přechodu na zelenou energii hrozí pomalejším naplňováním závazků Pařížské klimatické dohody ze strany EU jako celku. Využije Brusel národní energetické a klimatické plány, které mají nově vzniknout v rámci řízení energetické unie, aby vdechnul život větrným a slunečním elektrárnám ve V4 ale i mimo ni?

„Ambiciózní dlouhodobé strategie jsou stěžejní pro naplnění závazků z Paříže i pro předejití těm nejhorším dopadům lidské činnosti na životní prostředí. EU je v tomto kontextu připravena plnit svou roli. Pro nás není otázkou zda, ale jak a kdy bude naše společnost připravena pro tuto cestu. Klíčový bude přechod na čistou energii , což bude vyžadovat ústupky ve všech sektorech ekonomiky, včetně průmyslu, podnikání, zemědělství i lesnictví, avšak i zapojení každého jednotlivého občana,“ řekl komisař pro energetiku a ochranu klimatu Miguel Arias Caňete, když na začátku července otevíral bruselské fórum, na kterém se diskutovala vize moderní, čisté a konkurenceschopné ekonomiky.

Přechod na obnovitelné energie se musí řídit podle občanů, ne energetických firem, říkají autorky Atlasu energie

Energetický systém založený na OZE může existovat už v polovině století a náklady by měly být o něco málo dražší než současné technologie, tvrdí Radostina Primovová a Rebecca Bertramová.

Komisařova slova se v zemích V4 nesetkávají s pochopením. Obecně můžeme tyto země – Polsko, Českou republiku, Slovensko a Maďarsko – popsat jako blok, který nemá ambice měnit zavedené pořádky v oblasti výroby elektřiny. Jejich slogan zní: stát má budovat velké kapacity, aby byla poptávka s jistotou uspokojena. Přístup k výrobě energie z pohledu nových firem či efektivní a systematický postoj není na východ od Labe příliš vítán. Vlády V4 se ve své energetické politice očividně drží starých myšlenek bez většího důrazu na klima nebo energetickou transformaci.

E3G se v nedávné době zaměřila na politickou ekonomii a energetiku zmíněných zemí, což poskytlo nejen dobrý přehled, ale také příležitost srovnat dynamiku v jednotlivých státech a možnost najít podobnosti v přístupu politiků. V návaznosti na tuto zkušenost se bude následující článek zabývat vývojem obnovitelných zdrojů elektřiny jako jedním z hlavních potenciálních motorů pro transformaci energetického odvětví. Jednou z klíčových oblastí, na kterou se výzkum zaměřil, je nízkouhlíková energetika. Ta je obecně málo zastoupená anebo rozdělená ve všech zemích výzkumu. Zároveň je však ze strany společností patrný zájem o sektory s vysokou produkcí uhlíku. Dotčené podniky mají historicky silné napojení na stát, jelikož většina z nich je stále v jeho vlastnictví. Tyto subjekty reprezentují tradiční podobu energetického průmyslu a jako takové jdou často proti institucionálnímu, ekonomickému ale i legislativnímu rámci EU, navzdory hodnotám, pravidlům i dlouhodobým cílům Unie.

Smutný příběh větrných a slunečných elektráren

Pokud se zaměříme na současná vyjádření představitelů V4, obnovitelná energie je zmiňovaná málokdy. Jediná výraznější deklarace tohoto druhu klade důraz na zemědělství a zdůrazňuje podíl biomasy v energetickém mixu, který by se měl udržet či dokonce navyšovat. Hlavní část obnovitelných zdrojů představuje právě využití biomasy. Praxe, kdy se zpracovává zejména dřevo a podobné zemědělské či lesnické produkty, je v těchto zemích předmětem otázek v kontextu udržitelnosti takového jednání, ale i z pohledu zaměstnanosti (tyto pozice jsou určeny pro nízce kvalifikovanou pracovní sílu, byť je počet pracovníků relativně vysoký). Prakticky nikde není zmínka o čerpání energie ze slunce nebo větru, které proměnilo celý systém energetické infrastruktury a strukturu energetického mixu. V praxi jsou tyto technologie namísto legislativní podpory uměle omezovány.

Vítr jako by se zastavil na  hranicích Rakouska, které už má instalovanou kapacitu přes 3 GW, a to i přesto, že geografie země není primárně vhodná pro tento typ obnovitelných zdrojů. Na druhé straně hranice má Maďarsko něco málo přes 300 MW. Veškeré licence pro tyto větrné parky byly vydány v roce 2006, od té doby ani jediná. Nedávná změna v regulaci dokonce zabraňuje v jakémkoliv novém vývoji. V České republice je kapacita větrných elektráren podobná. Díky novému projektu spuštěnému v roce 2017 instalovaná kapacita lehce přesahuje hranici 300 MW a vítr produkuje jen nepatrnou část spotřebované elektřiny. Slovensko nezmiňuje vítr jako zdroj energie dokonce ani v žádném z oficiálních dokumentů. V zemi pod Tatrami se nachází pouze dvě malé větrné farmy. Polsko má obrovský potenciál pro rozvoj jejich rozvoj jak na pobřeží, tak na moři, a to především díky své geografické poloze. V současné chvíli má kapacitu ve výši 5,8 GW, což je 7. nejvyšší číslo v EU. Nicméně dynamika vývoje byla narušena v roce 2016, kdy vláda představila prostorové omezení podobné tomu maďarskému a značně změnila trh. To značí, že stagnace bude dlouhotrvající, jelikož stín rizika se bude nad větrnými elektrárnami po tomto kroku vznášet ještě dlouho.

Vývoj slunečních elektráren se v jednotlivých zemích V4 liší v důsledku různých aspektů technologií a investic, avšak je zde možno najít řadu podobných znaků napříč všemi státy. Češi by se dali označit za pionýry v rozvoji solárních elektráren, a to zejména v důsledku velkorysých dotací nastavených v roce 2005, po kterém přišel jejich mohutný rozmach. Ten vyústil v současnou instalovanou kapacitu ve výši 2 GW. V mezičase vypukl politický skandál obviňující politiky z korupčního jednání, jdoucí ruku v ruce s obviňováním obnovitelných zdrojů za vysoké ceny elektřiny. Tato situace vedla tomu, že se ostatní země v regionu zdržely podpory solárních zdrojů, majíc Českou republiku za příklad proč tuto technologii nepodporovat. V ostatních zemích V4 prakticky nedochází k výrobě elektřiny ze slunce, ačkoli v Maďarsku byly v minulých letech vydány licence v hodnotě 1 GW, jež mají vést k výstavbě solárních elektráren. Polsko i Slovensko tvrdí, že existují problémy s přizpůsobením rozvodné sítě na tento druh energie. Slovenští regulátoři ukládají každému novému výrobci, aby spotřeboval alespoň 90 % vyrobené elektřiny na místě její produkce.

Veronika Hamáčková: U solárních elektráren k nadměrné podpoře nedošlo, ukáže to i přezkum

Jak zatím probíhá přezkum toho, zda výrobci z obnovitelných zdrojů v minulosti nedostávali příliš mnoho peněz z veřejných financí? A co výrobce solární energie zajímá na nové evropské legislativě? V rozhovoru jsme se ptali výkonné ředitelky Solární asociace Veroniky Hamáčkové.

Tyto země mají samozřejmě v oblasti obnovitelných zdrojů mnohem větší potenciál rozvoje a zároveň je pro ně tato cesta ekonomicky udržitelnější než konvenční možnosti. V oblasti větrných elektráren má nejlepší pozici Polsko, které podle expertů může jednoduše zdvojnásobit instalovanou kapacitu na 12 GW, zatímco ostatní tři země mohou vyvinout své vlastní větrné kapacity v rozmezí 1–3 GW. Co se solární energie týče, nejlepší pozici drží Maďarsko s tím, že může vcelku jednoduše zdvojnásobit svou instalovanou kapacitu na 3 GW. ČR, Slovensko a Polsko mohou zvýšit tento zdroj ve svém energetickém mixu významně v závislosti na své velikosti a regulačním prostředí.

Nedostatek stability, vysoká rizika

Z hlediska energetické bezpečnosti V4 je klíčovým problémem jejich závislost na uhlí a ostatních externích zdrojích energie (včetně jaderného paliva). Dlouhodobé makroekonomické výhody plynoucí ze spoléhání se na vnitrostátní zdroje energie, které jsou dostupné ve velké míře, by logicky podpořily výše popsaný vývoj směrem k obnovitelným zdrojům. Podpora v tomto kontextu nemusí znamenat využití veřejných prostředků, ale spíše stabilní legislativní a institucionální zázemí, včetně politické vůle, jež by poskytovala půdu pro tyto technologie. Risk spojený s větrnými a solárními elektrárnami (především z hlediska technologického a finančního) je zásadně menší nyní než před 5 lety. V každém případě se jedná o stabilní a prověřené technologie, u kterých je zkušenost s jejich integrací v mezinárodním prostředí.

Jan Fousek: Systém aukcí pro podporu OZE je dobrá věc, nesmí ale znevýhodnit obce a malé hráče

Aukční mechanismus pro nové obnovitelné zdroje nesmí znevýhodňovat menší provozovatele, kteří nejsou vůči velkým účastníkům konkurenceschopní. Limitující by mohla být například výše garance při podání nabídky, říká Jan Fousek.

Proč tedy již přeměna energetiky z fosilních na obnovitelné zdroje neprobíhá? Co by bylo třeba k prozkoumání potenciálu a zajištění bezpečné energie pro budoucí generace?

Jednou z mnoha otázek je fyzická infrastruktura, protože síť se musí odpovídajícím způsobem rozvíjet. Odborníci jsou schopni poskytnout pro tuto situaci řešení, pokud existuje jasný legislativní a finanční rámec ze strany státu, který by odpovědnost za tento rozvoj jasně přenesl na distribuční společnosti, jimž tento úkol náleží.

Jak je zřejmé z výše uvedeného popisu, v těchto zemích je legislativa nejen nepřátelská vůči obnovitelným zdrojům, avšak často i nestabilní. Ze dne na den parlamenty a vlády tvoří naprosto nové právní prostředí, což je nepřijatelné pro jakéhokoliv rozumného investora. V současné chvíli je ve všech čtyřech zemích větrná i solární výroba energie administrativně blokována a neexistuje zde možnost získat povolení pro projekt většího rozsahu – ať už v případě větrných, či solárních elektráren. Je velice pravděpodobné, že tato situace je výsledkem chování stávajících společností, které si drží své technologie pro sebe a chtějí si udržet svůj podíl na hlavních nákladech v oblasti energetiky. Ve stejnou chvíli politici věří velkým projektům, které by přinesly dostatečné množství energie, spíše než že by přinášely decentralizovanou, distribuovanou elektřinu. Banky se zdráhají financovat i kvalitní projekty, jelikož se obávají, že nová rozhodnutí zhatí podnikatelský záměr a přestože jsou ochotny poskytnout kapitál, vyšší úroková míra vytváří konkurenční nevýhodu ve srovnání s investováním v zemích západní Evropy. Pod tíhou těchto okolností – nízké kapacity, nízké ziskovosti, nestabilní regulaci apod. – se snižuje i prostor pro skupiny, které obhajují rozvoj obnovitelných zdrojů, a v současné chvíli existuje jen desítka placených odborníků, kteří by ve V4 ovlivňovali politiky pro cestu energetické soběstačnosti.

Stabilní dodávky elektřiny: V4 sází na jádro a uhlí

Země Visegrádské skupiny podobně jako zbytek Evropy hledají způsob, jak zajistit bezpečné dodávky elektřiny a zároveň plnit klimatické cíle. Někteří vnímají jako ideální nástroj jadernou energetiku. Na zemní plyn naopak region v elektroenergetice příliš nesází.

Energetické úspory – nevhodné pro politiky?

Při pohledu na stranu poptávky lze obecně dospět k závěru, že energetická účinnost není v tomto regionu na prudkém vzestupu, přestože z EU do tohoto odvětví proudí mnoho finančních prostředků. Značná část potenciálu pro rozvoj energetické soběstačnosti spočívá v bytovém fondu (izolace stěn, modernizace topných systémů či výměna oken), což je buď považováno za odpovědnost majitelů nemovitostí anebo za téma, které nasbírá jen málo hlasů ve volbách. Na druhou stranu lze popularitu mnohem lépe získat udržováním cen energie na nízké úrovni. Opět platí, že politici nejsou ochotni plnit svou roli a navrhovat vhodná schémata, institucionální restrukturalizace, propojování půjček od bankovních institucí s granty, což by bylo kvalitním základem pro rozumné a efektivní rozdělování těchto zdrojů peněz. Mimo jiné to experti odůvodňují tím, že příležitost ke korupci je při energeticky efektivní modernizaci domácností nízká a komplikovanější ve srovnání s jinými případy velkých projektů. Výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů je proto velmi důležitou oblastí pro „zelenější“ fungování energetiky, stejně jako pro snížení celkových emisí v tomto regionu.

Nástroje pro zvýhodněné financování energetických úspor si žádají čas na přípravu

EU chce i v příští dekádě snižovat spotřebu energie. Vyžádá si to investice, které lze zmobilizovat díky vhodným finančním nástrojům. Zvýhodněné financování ale musí být dobře zacíleno a žádá si odbornost na všech stranách, zaznělo na konferenci k energetické účinnosti.

Kdo by tedy mohl sloužit jako pomyslný motor, tolik potřebný pro změnu? V současné chvíli je jediným aktivním a dostatečně silným subjektem EU, která se snaží urychlit vývoj směrem k obnovitelným zdrojům energie. Otázkou však zůstává, kolik prostoru zde existuje pro instituce EU, aby pokračovaly v tlaku a zároveň tento vývoj obhajovaly jako správný směr. Národní suverenita slouží vládám členských států jako argument k zadržení změny a zdůrazňování nutnosti učinit rozhodnutí, např. o složení energetického mixu, na úrovni členských států. Řízení pro porušení legislativy by bylo logickým vyústěním situace. Avšak mají tyto státy obavy ze sankcí či jiných trestů v případě, že nebudou souhlasit či nedosáhnou stanovených cílů? Odpověď není zcela jasná.

Otázkou tedy zůstává, zda Evropská komise využije příležitost, kterou jí poskytují národní energetické a klimatické plány, jež mají být připraveny ke konci letošního roku a poskytnout důkladné posouzení situace a připomenout vládám jejich závazky. Tento tlak by mohl vést V4 k větší náklonnosti vůči obnovitelným zdrojům, a to přinejmenším ve stejné míře jako vůči jejich tradičním oblíbencům – uhlí a jádru.