Věčně na periferii? Visegrádské země v EU po brexitu

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

Český, polský a maďarský premiér před jednáním Evropské rady © European Union, 2018

Přestože země V4 se v EU nadále považují za součást ekonomické, sociální a stále více také politické periferie, mohl by být brexit právě pro ně velkou příležitostí, píše Christian Schweiger. 

Autor je politolog, působí na Technické univerzitě v Chemnitz (Saské Kamenici) v Německu. Zaměřuje se mimo jiné na transformační procesy v zemích střední a východní Evropy. Článek vznikl jako součást projektu VisegradInfo.eu.

„Velký, zlý Visegrád“ – tak označil britský týdeník The Economist částečně institucionalizovanou spolupráci mezi čtyřmi středoevropskými státy Českou republikou, Maďarskem, Polskem a Slovenskem v roce 2016 v souvislosti s migrační krizí, která se odehrála během předcházejícího léta.

Tato čtyřka, která v minulosti nebyla schopná spolupracovat kvůli velmi rozdílným domácím politikám a strategickým zájmům, se najednou spojila proti snaze Německa zavést závazné uprchlické kvóty v Evropské unii. To stačilo, aby západní média označila V4 za symbol toho, co považují za stále více „neliberální“ středoevropský region, který se neustále odcizuje politickému mainstreamu v EU.

Maďarský premiér Viktor Orbán použil tento výraz, aby od západní Evropy jasně odlišil nejen Maďarsko, ale i střední Evropu obecně. Podle Orbána mají „neliberální“ středoevropské státy „specifický národní přístup“, který sice zahrnuje respekt k liberálním hodnotám, ale nutně se jimi neřídí. Orbán nedávno svou myšlenku upřesnil, když popsal maďarský přístup jako „nahrazení ztroskotané liberální demokracie křesťanskou demokracií 21. století“.

Viktor Orbán přišel s vlastní představou demokracie.

Orbánovy domácí politické úspěchy se stále častěji zakládají na tom, že se staví do role obránce národní suverenity proti tomu, co nazývá snahou „bruselských byrokratů“ o vytvoření „otevřené společnosti, kde se vytrácejí státní hranice a národní kultura se rozplývá“.

Maďarsko bylo původně ve střední Evropě spíše izolované. Vláda liberální a proevropské Občanské platformy pod vedením polských premiérů Donalda Tuska a Ewy Kopaczové se vůči Orbánovu „neliberalismu“ vyhrazovala. To samé platilo pro sociálnědemokratickou vládu Roberta Fica na Slovensku, která opakovaně zdůrazňovala svou ambici být konstruktivním partnerem v EU a v eurozóně. Dokonce i tradičně euroskeptickému Česku vládl mezi lety 2014 a 2017 progresivní sociální demokrat Bohuslav Sobotka, který se chtěl ve sjednocené Evropě konstruktivně angažovat.

Začalo to s migrací

Počáteční skepticismus vůči Orbánově přístupu se však začal vytrácet, jakmile nastala migrační krize. Nekompromisní přístup německé kancléřky Angely Merkelové během této krize se stal pojítkem mezi státy Visegrádu a pomohl vytvořit opozici proti německé evropské diplomacii.

Během společného summitu 4. září 2015 v Praze zdůraznily vlády V4 své přesvědčení o tom, že „jakýkoliv návrh směřující k zavedení povinných a trvalých kvót na základě solidarity by byl nepřijatelný“. Spor s EU ohledně migrace přispěl ve visegrádských zemích ke vzedmutí nové vlny protievropského populismu.

Protievropský populismus posílila migrační krize.

První obětí byla vláda Ewy Kopaczové, která v říjnu 2015 prohrála parlamentní volby se stranou Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczyńského. Uprchlické kvóty hrály ve volební kampani významnou roli. Občanské platformě tudíž neprospělo, když Kopaczová přislíbila, že Polsko přijme 7 000 uprchlíků během let 2015–2017. Nová vláda, zprvu vedená Beatou Szydłovou a nyní Mateuszem Morawieckým je jednoznačně na stejné vlně jako Orbán co se týká prosazování konceptu neliberální demokracie a přísné imigrační politiky. Předseda strany Kaczyński se roku 2016 připojil k Orbánovi ve volání po „kulturní kontrarevoluci“ uvnitř EU a od té doby byl i příznivcem ústavních reforem a odpůrcem evropských migračních kvót.

Orbánovo Maďarsko bylo zpočátku v izolaci, ale atmosféra v ostatních zemích se začala měnit.

Česká republika se v tomto ohledu po volebním vítězství (29,6 %) hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše v roce 2017 otočila o 180 stupňů. Babišova kampaň byla založena na euroskepticismu a odmítání imigrace. Varoval české voliče před nástrahami „multikulturní společnosti“ prosazované Německem. Babiš se stal nejprve premiérem menšinového kabinetu, který možná brzy nahradí nová koalice se sociálními demokraty a podporou komunistů.

Dokonce i na Slovensku se politická situace proměnila pod tíhou migrační krize. Fico se před březnovými volbami roku 2016 pasoval do role oponenta vůči migrační politice kancléřky Merkelové. Jeho strana SMER lákala sloganem „chráníme Slovensko“ odkazujícím na potenciální hrozbu teroristického útoku vyplývající z nekontrolované migrace do Evropské unie. Volby každopádně Ficovu pozici oslabily a nebylo proto vůbec jednoduché sestavit novou vládu.

V říjnu 2017 Fico naopak zdůraznil, že Slovensko zůstane jediným proevropským ostrovem ve stále euroskeptičtějším regionu. Přesto si ale udržel svoji nedůvěru vůči přerozdělování migrantů po Unii. Tento přístup se pravděpodobně s příchodem jeho nástupce a bývalého vicepremiéra Petera Pellegriniho nezmění. Pellegrini převzal otěže vládnutí po Ficovi poté, co se vláda strany SMER dostala pod tlak kvůli zprávám o údajných souvislostech vraždy investigativního novináře Jána Kuciaka s propojením slovenské vlády a organizovaného zločinu.

Žádní učebnicoví Evropané

Ve svém lednovém společném komuniké o budoucnosti Evropy se vlády V4 nadále pevně drží závazku, že zajistí, aby „demokratická kontrola členských států nad legislativními a politickými procesy v EU byla v souladu s principem subsidiarity“. Jeho součástí je „princip efektivní, zodpovědné a vynutitelné ochrany vnějších hranic namísto zavedení povinných kvót“.

V4 proto pokračuje ve snaze o vystoupení ze stínu pouhého příjemce politických rozhodnutí, kterým původně byla po vstupu do EU před 14 lety.

Visegrádská čtyřka už nechce být vzorná, ale prosazovat si svou.

Poslední dobou se V4 přestala starat o to, zda si udrží status učebnicových Evropanů, kteří jednají v souladu s evropskou politickou agendou vytvářenou politickými partnery na západě. Místo toho začíná V4 otevřeně bojovat proti své roli členů druhé kategorie a rozhodně vystupuje proti agendě, kterou během posledního desetiletí do velké míry utvářelo téměř hegemonní Německo.

Úzká spolupráce V4 v rámci EU ale čelí dvěma překážkám. EU oficiálně neuznává kooperativní aliance několika členských států. Společná prohlášení učiněná vládami V4 proto mají jen omezený dopad za hranicemi regionu. Volná povaha visegrádské spolupráce, která postrádá institucionální zakotvení a je založená pouze na společných summitech a deklaracích, omezuje rozsah potenciálního dopadu této spolupráce na evropskou agendu.

Ze západoevropského pohledu je V4 a celý širší region střední a východní Evropy nadále součástí ekonomické, sociální, ale stále zřetelněji i politické periferie EU.

Jako příklad poslouží mizivý vliv, který měla V4 na domácí debatu ve Spojeném království během kampaně vedoucí k referendu o vystoupení z EU 23. června 2016. Společné prohlášení, vydané v Praze 8. června 2016, ve kterém V4 zdůrazňovala důležitost setrvání Spojeného království v Unii a nabízela britské vládě pomoc při řešení hlavních problémů EU, zůstalo během tehdejší kampaně naprosto bez povšimnutí.

Druhý problém představuje fakt, že Visegrád je nyní zbytkem EU převážně považován za jakousi obstruující skupinku států. V úvodu citovaný titulek The Economist odráží pocity, který mediálně nedostatečně pokrytá visegrádská spolupráce v zahraničí vyvolává. V4 v posledních letech předkládala důležité podněty týkající se regionální spolupráce v oblasti obrany, bezpečnosti a zahraničních vztahů v kontextu Východního partnerství.

Západní Evropa přesto vnímá V4 jako region, kde dochází k úpadku demokracie v Maďarsku a Polsku a který bojuje proti uprchlickým kvótám. Ze západoevropského pohledu je tedy V4 a vlastně celý širší region střední a východní Evropy nadále součástí ekonomické, sociální, ale stále zřetelněji i politické periferie EU.

Bez Visegrádu to nepůjde

Přes to všechno představuje brexit pro Visegrád obrovskou příležitost. Bude totiž nutné, aby zbývajících 27 států spolu úžeji spolupracovalo a našlo nový směr budoucí evropské politické agendy. Dokonce ani obnovené francouzsko-německé vedení toho nebude schopné dosáhnout samo. Obnovení historického Výmarského trojúhelníku začleněním Polska je proto stejně potřebné jako užší dialog s V4.

Obnovená velká koalice kancléřky Merkelové už naznačila svoji ochotu těsněji spolupracovat se střední a východní Evropou na přetváření EU. Nový německé ministr zahraničí Heiko Maas v této souvislosti zdůraznil, že by se rád vyhnul tomu, aby se nedávné politické spory proměnily v trvalé hluboké trhliny mezi západem a východem Evropy.

Německo chce střední Evropu udržet v EU.

V nedávném rozhovoru pro německý týdeník Der Spiegel Maas poukázal na to, že „v této fázi, která je rozhodující pro budoucnost Evropy, je zásadní udržet naše východoevropské sousedy v EU. Není možné vyvolávat dojem, že v Evropě existují dvě třídy států, z nichž jedna zůstává neustále na chvostu a nehraje už žádnou roli.“

V4 by měla využít současné německé otevřenosti novému dialogu se zeměmi střední a východní Evropy jako příležitosti společně přispět k politické reformě EU. Kromě toho se jedná o šanci, jak zvýšit svou přitažlivost v rámci regionu. Rakouská vláda nedávno zvoleného premiéra Sebastiana Kurze naznačila, že by mohl být přístupný vstupu Rakouska do Visegrádu a jeho přetvoření na stálý formát V4+.

Po brexitu ale střed a východ Evropy přijde o důležitého partnera, který s ním sdílel zálibu v ekonomickém liberalismu a politickou vizi Evropské unie jakožto seskupení suverénních národních států. Samotná EU přitom čelí prvnímu bezprecedentnímu případu dezintegrace ve své historii.

Polsko by mohlo působit jako mediátor mezi zájmy Francie s Německem a regionu střední a východní Evropy.

Váhavá reakce Angely Merkelové na návrhy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona na prohloubení politické integrace eurozóny ukazuje, že dokonce i Berlín se obává ukvapeného vytvoření politické unie bez širší konzultace ostatních evropských partnerů.

Znepokojení V4 ohledně zachování národní suverenity tedy pravděpodobně nebude ignorováno. V4 má kromě toho hrát významnou roli v podpoře prohlubování evropské obranné a bezpečnostní spolupráce a dalšího rozšiřování o balkánské státy po brexitu. To by se nejefektivněji dalo provést, kdyby Polsko působilo jako mediátor mezi zájmy Francie s Německem a regionu střední a východní Evropy a aktivně se tak angažovalo jak ve Výmarském trojúhelníku, tak V4.

Budoucnost EU bude záviset na funkční ose vedení táhnoucí se od Paříže přes Berlín až po hlavní města Visegrádu.