Přátelé neponechávají své přátele napospas autoritarismu

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Vláda.cz

Jak chránit demokracii ve středoevropském regionu? V první řadě bude potřeba dostatečná domácí politická mobilizace, včetně efektivní spolupráce v rámci opozičních sil, píše v komentáři Daniel Kelemen.

Daniel Kelemen je profesorem politologie a práva na Rutgersově univerzitě v New Jersey. Zastává rovněž prestižní post Jean Monnet Chair in European Union Politics. Komentář vznikl v rámci projektu Visegrad.info.

Tou nejnebezpečnější krizí, kterou Evropská unie v současné době prochází, je krize demokratických režimů ve střední a východní Evropě. Krize migrační či krize eurozóny jsou – alespoň prozatím – upozaděny a jejich dopad na EU je již řádově menší. A nejinak je tomu v případě brexitu, který se stal spíše otravnou a finančně nákladnou přítěží než skutečnou existenční krizí, které se mnozí obávali. Na druhou stranu pomalé, avšak zřetelné zpronevěřování se demokratickým zásadám a principům vlády práva v některých členských zemích – především ve střední a východní Evropě – nevykazuje žádné známky slábnutí. Naopak, situace se stále zhoršuje. V regionu sice můžeme nalézt světlé výjimky, které jsou s výše zmíněným v rozporu – dobrým příkladem je zvolení liberálně-demokratické kandidátky Zuzany Čaputové slovenskou prezidentkou, která se zavázala ctít demokratické hodnoty a zásady právního státu na Slovensku. V širším kontextu je ale zřetelný spíše trend posilování autoritářských tendencí zosobněných mimo jiné v maďarském předsedovi vlády Viktoru Orbánovi nebo v předsedovi polské strany Právo a spravedlnost Jaroslawu Kaczyńském. Otázkou zůstává, zda zůstane jen u tendencí, nebo jsou tito politici opravdu schopni ve svých zemích nainstalovat hybridní nebo autoritářský politický režim.

Důležité ale je si uvědomit, že tato krize není pouze krizí nových demokracií, které mohou o své poměrně mladé demokratické instituce přijít. Tyto tendence jsou stejně tak krizí Evropské unie jako takové. Na jednu stranu se jedná o celounijní krizi morální. Důvodem je, že minimálně v jedné členské zemi (v Maďarsku) již došlo ke znatelnému odklonu od liberálně-demokratických standardů směrem k režimu nedemokratickému, v důsledku čehož v celé Unii – v souvislosti s autoritářskými tendencemi také v jiných unijních státech – dochází ke zpochybnění celého politického systému EU, který se honosí tím, že je postaven na zásadách demokracie. Stejně tak se jedná o krizi ryze praktickou, jelikož EU je postavena na zásadách vlády práva a celé unijní vládnutí včetně aplikace unijního práva závisí na nezávislosti národních soudních systémů. Jsou to totiž právě národní soudy, které unijní právo v praxi aplikují. Útoky na principy vlády práva a nezávislost justice jsou přitom nedílnou součástí demontáže demokracie, a to nejen v Maďarsku a Polsku, ale do jisté míry i v jiných členských zemích, jako třeba v Bulharsku nebo Rumunsku. Jakmile se ale EU nebude moci spolehnout na to, že národní soudy budou nezávisle a nestranně unijní právní řád aplikovat a vymáhat, soudní systém EU se logicky začne rozpadat. To ve svém důsledku bude mít vliv na občany i podnikatele také z jiných členských zemí.

Obránci demokracie?

Obhájci těchto hybridních a autoritářských režimů se v nás snaží vzbudit dojem, že jsou obránci demokracie, i když s přízviskem „iliberální“. Snaží se v nás vzbudit dojem, že jsou zastánci vlády práva a pluralismu, i když v případě konfliktu s unijním právem upřednostňují svou zemi a vzývají její suverénní „ústavní identitu“. To vše je samozřejmě nesmysl. Tyto režimy ve skutečnosti kladou důraz v první řadě na útoky na nezávislost justice a na zpochybňování nadřazenosti a aplikační přednosti unijního práva před právem národním. Jen tak jsou totiž schopny proměny z demokratických režimů – které kladou důraz na svobodné a spravedlivé volby a na záruky základních práv a svobod – na různé formy volebního autoritarismu, ve kterém dominuje jedna do systému hluboce zakořeněná vládnoucí strana, jakou je třeba Orbánova strana Fidesz v Maďarsku. Na paměti bychom ale měli mít i to, že podobné útoky na principy vlády práva a nezávislosti soudů velmi usnadňují systémovou korupci a obohacování vlivných skupin či jedinců, což je pro některé politické lídry v regionu také jedním z jejich hlavních cílů.

Evropský úřad OLAF má se zeměmi Visegrádu plné ruce práce

Země V4 patří mezi největší příjemce evropských dotací a spojuje je také neefektivní systém využití těchto peněz. Situace v jednotlivých zemích ale zdaleka není stejná. Evropský úřad pro boj proti podvodům má omezený vliv, protože hlavní slovo mají národní orgány.

Maďarská zkušenost nám naneštěstí v posledních deseti letech ukazuje, že takový hybridní režim může v Evropské unii snadno přežít. Dokud nastolený režim zůstává umírněným autoritarismem, tedy jakýmsi hybridním režimem stojícím mezi demokracií a klasickým autoritarismem jež se nezdráhá použít donucovacích prostředků jako například Putinovo Rusko, může počítat s politickým krytím a politickou podporou od zbabělých spojenců v jiných členských zemích, přičemž si může nadále plně užívat štědrost Bruselu v podobě dotací. Na druhou stranu nespokojení občané mohou jednoduše přesídlit do jiného členského státu, čímž však znatelně oslabují sílu opozice. Tento fenomén jsem nazval evropské „autoritářské ekvilibrium“.

Jak se proti těmto trendům bránit? Co můžeme udělat proto, abychom ochránili či v některých případech dokonce obnovili demokracii v tomto regionu? V první řadě bude potřeba dostatečná domácí politická mobilizace – včetně efektivní spolupráce v rámci opozičních sil – právě v zemích, ve kterých je demokratický režim zpochybňován a demontován. Mnohé však mohou udělat i ostatní členské státy a také EU jako celek. Důležité je v této souvislosti upozornit, že k žádnému kroku není třeba jakkoli měnit Smlouvy. Evropská unie má v současnosti mnoho nástrojů a možností, jak bránit principy vlády práva v zemích, ve kterých jsou napadány a zpochybňovány. Její nejsilnější zbraní přitom je, že na základě platných pravidel je EU oprávněna pozastavit vyplácení evropských strukturálních fondů státům, které nejsou schopny garantovat nezávislost svého soudního systému.

Stranická a regionální loajalita musí jít stranou

Použití takových nástroj ovšem předpokládá politickou vůli, politické vedení a schopnost tyto kroky náležitě obhájit. V politickém boji za obranu demokratických principů a vlády práva ve střední a východní Evropě jsou všechny takové hlasy důležité, ne všechny ale mají stejný dopad a rezonanci. Režimy obviňované z porušování samotných základů unijních demokratických hodnot se totiž snaží odvrátit kritiku například tvrzením, že jsou napadány zeměmi, které sledují jen své partikulární zájmy či že ostatní měří dvojím metrem. Obránci vlády práva jsou tak vykreslováni jako „levicoví žoldáci Sorose“ nebo jednoduše jako západní pokrytci, kteří se vměšují do vnitřních záležitostí východních zemí, aniž by si nejdříve zametli před vlastním prahem. Taková tvrzení se samo sebou nezakládají na pravdě, na druhou stranu se nelze divit, že mnohým se zdají věrohodná. Kritika totiž většinou přichází od západních politiků spojených s konkurenčními politickými subjekty.

Visegrádská skupina v EU: Nepřichází s agendou, ale ani ji neblokuje

V4 před časem deklarovala, že se bude aktivně podílet na reformě Evropské unie. Zatím ale takový slib nenaplnila, píše Anna-Lena Kirch z Hertie School of Governance.

Na druhou stranu je zřejmé, že pro politiky s autoritářskými sklony je mnohem složitější vyvracet kritické hlasy, které přicházejí od lídrů z jejich vlastních stranických rodin, především pak od lídrů z jejich regionu. Proto je stěžejní, aby ti, kteří to s obranou demokracie a vlády práva ve střední a východní Evropě myslí vážně, přestali brát ohledy na stranickou či regionální loajalitu a namísto toho ukázali, že základní demokratické hodnoty pro ně jsou na prvním místě. Pokud jde o stranickou loajalitu, evropské politické strany by měly nekompromisně odsoudit a vyloučit ty strany nebo individuální lídry, kteří útočí na základní demokratické hodnoty. Z toho důvodu je nejefektivnější kritika Orbána a Fideszu ta přicházející od Evropské lidové strany (EPP), Kaczyńského a strany Právo a Spravedlnost ta přicházející od frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR) a kritika Babiše a hnutí ANO bude vždy nejefektivnější, pokud bude přicházet od nové frakce Obnova Evropy, jejíž součástí je i Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE). Stejně tak se v případě porušování zásad vlády práva nesmí hledět ani na regionální loajalitu. Dobrým příkladem by mohlo být, kdyby se principiální demokraté na Slovensku rozhodli pozastavit své členství ve Visegrádské skupině do doby, než se vyřeší proces spuštěný proti Maďarsku a Polsku na základě čl. 7.

Konec konců, bezpodmínečná a nezpochybnitelná solidarita může být vnímána i jako forma zrady. Skuteční přátelé musí říkat i bolestivou pravdu. Straničtí a regionální spojenci režimů ve střední a východní Evropě zažívající pomalou demontáž demokracie by se měli chopit otěží a tomuto vývoji zabránit.