Od střední Evropy jsme očekávali až moc. Původní představy Václava Havla se nenaplnily

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Shutterstock

Havel nás varoval, že největším nebezpečím nejsou temné síly totality, ale naše špatné vlastnosti. To je v dnešní době obzvlášť relevantní pohled na věc, a to především z celoevropské perspektivy, píše Seán Hanley.

Autor přednáší na Fakultě Slovanských a Východoevropských studií (School of Slavonic and East European Studies) na londýnské University College London. Článek vznikl jako součást projektu VisegradInfo.eu.

Jedna z prvních cest do zahraničí Václava Havla vedla v lednu roku 1990 do Varšavy, kde vystoupil na půdě polského parlamentu. Havel apeloval na země střední Evropy, aby spojily své síly a vydaly se do nové éry společně, což vyústilo v pozdější visegrádskou spolupráci. Podle Havla se naskytla historická příležitost středoevropský prostor přebudovat, a to v době, která bezesporu přála demokracii a svobodě. Výjimečný osud střední Evropy podle něj mohl nabídnout pokroková a účinná řešení výzev, se kterými se bude svět po studené válce potýkat.

Když se na prostor V4 podíváme dnes, Havlovy představy se naplnily jenom zčásti.

Několik měsíců po prvním visegrádském summitu se Havel pokusil načrtnout, jakou demokracii by si ve střední Evropě představoval. Inspiroval se sebevědomými zeměmi s občansky orientovanými stranami, decentralizovanými institucemi, pevnou občanskou společností, prosperující smíšenou ekonomikou řízenou novou podnikající třídou, udržovanými veřejnými prostranstvími, moderní infrastrukturou a fungujícím sociálním systémem, který by se postaral o nezaměstnané a nemocné. Střední Evropa by podle Havla měla být součástí Evropského společenství, možná se i jednou stát součástí eurozóny a sloužit jako most mezi západní Evropou a republikami rozpadajícího se Sovětského svazu.

Ne zcela naplněné naděje

Když se na prostor V4 podíváme dnes, Havlovy představy se naplnily jenom zčásti. Region delší dobu zažívá silný ekonomický růst a Slovensko a Polsko se obzvlášť pyšní značným vzestupem, i když domácí průmysl ovládají zahraniční investice. Sociální důsledky transformace byly daleko dramatičtější, než Havel předpokládal, a některé regiony a sociální skupiny byly změnami postiženy daleko více než jiné. Jen Česká republika vyvázla bez větších problémů. Visegrádské země si na rozdíl od balkánských a pobaltských zemí například udržely relativně štědré sociální systémy a jejich rozdíly v příjmech se od západních poměrů moc nelišily. Slovenská a česká sociální politika do jisté míry dosahuje až na skandinávskou metu sociálního rovnostářství. Vyjma prosperujících hlavních měst, životní úroveň v krajích je daleko nižší než v západní Evropě, a to i v případě střední třídy. I přes optimistické prognózy však potrvá nejméně jednu generaci, než visegrádské státy doženou západní Evropu.

Visegrádský region se honosí kvalitními a často velice drahými dálnicemi. Veřejná prostranství jsou čistější a zelenější než tomu bylo dříve.

Značně se zlepšila občanská a dopravní infrastruktura, a to hlavně díky štědré pomoci evropských fondů, které od roku 2004 do těchto projektů míří. Visegrádský region se honosí kvalitními a často velice drahými dálnicemi. Veřejná prostranství jsou čistější a zelenější než tomu bylo dříve. Členství v EU je teď bráno jako samozřejmost a volný pohyb osob a zboží přes hranice je na denním pořádku. Společná měna už je také realitou, i když tři ze čtyř visegrádských států (Slovensko je výjimka) se zdráhají k projektu připojit.

Politický deficit

Největší rozdíly ovšem panují v politice. Už Havlovi bylo jasné, že občanská společnost střední Evropy je daleko slabší a státní správy daleko centralizovanější a byrokratičtější, než čekal. Havel se také správně domníval, že politické strany se přemění v prázdná uskupení, která jsou ovládaná elitami a náchylná korupci,

Pohled na visegrádský region vzbuzuje daleko hlubší nesnáz. Veřejný život ve Visegrádské čtyřce je zmítaný různými společenskými neduhy, jako je neustále oddalované utvoření vlády v České republice, silně polarizovaná politika v Maďarsku a Polsku, populistické strany různých přesvědčení a jiné. Máme tu premiéry a prezidenty, se zvláštní výjimkou Polska, kteří chtějí vyjít vstříc Rusku a v některých případech se i snaží kremelské autoritářství napodobit. Šíří se i euroskeptická rétorika hlásající národní svrchovanost nad Bruselem a většími západoevropskými státy, které jsou brány jako nebezpečí pro střední Evropu, ať už se jedná o morální shovívavost, nechtěnou migraci či dvojí kvalitu potravin. Potlačování nezávislosti soudů, kumulace státních agentur a vytváření mediálního prostředí přikloněnému vládnoucím stranám začíná měnit image Polska a Maďarska, kdysi lídrů demokratických reforem, k obrazu poloautoritářských systémů, které mají blíže k Balkánu či Sovětskému svazu.

Klamavé zrcadlo

Všechny výše uvedené problémy nabourávají Havlovy optimistické vize spojené a demokratické Evropy založené na společných hodnotách. V mnoha směrech se ale demokratické potíže V4 klamně odráží v Havlových liberálních výhledech.

Porevoluční reintegrace středoevropských zemí do Evropy se přeměnila v islamofóbní rétoriku specifickou pro střední Evropu, která má sloužit jako opevnění před domnělou migrační tsunami.

Středoevropští politici rozhodně začali prosazovat ambiciózní řešení založená na rozmanitých zkušenostech jejich regionu. Tento směr ale začal nabírat na zlostném antiliberálním nacionalismu podaném populistickou mluvou a jednostrannou kritikou západoevropských zkušeností s multikulturalismem a imigrací. Porevoluční reintegrace středoevropských zemí do Evropy se přeměnila v islamofóbní rétoriku specifickou pro střední Evropu, která má sloužit jako opevnění před domnělou migrační tsunami.

Představa, že by obnovená občanská společnost oživila osobitou středoevropskou demokracii, také nabrala úplně jiných obrátek, než se původně čekalo. Spíše se z ní stala opora populistické, a někdy až autoritářské politiky.

To se obzvlášť týká případu pravicových konzervativních stran v Maďarsku a Polsku. Maďarský premiér Viktor Orbán nabízí vlastní značku konfrontační křesťanské demokracie vycházející z „národní spolupráce“, která v maďarské společnosti vůbec nedává šanci kulturnímu liberalismu, zahraničnímu vlastnictví či neziskovým organizacím financovaným z vnějších zdrojů. Program „Pozitivní změna“ přijatý v roce 2015 polskou vládní stranou Právo a Spravedlnost přejímá podobná témata a společné nepřátele. Jinde ale podobné myšlení přišlo zleva. Původní sociální demokraté, jako je český prezident Miloš Zeman nebo slovenský premiér Robert Fico, dnes odmítají středolevé směřování západní sociální demokracie, ke které kdysi vzhlíželi a kterou teď nazývají politicky korektní a přebytečně orientovanou na práva menšin.

Představa, že by obnovená občanská společnost oživila osobitou středoevropskou demokracii, také nabrala úplně jiných obrátek, než se původně čekalo. Spíše se z ní stala opora populistické, a někdy až autoritářské politiky. Český premiér a miliardář Andrej Babiš, bývalý představitel ekonomické nomenklatury, si má prý osobní výhrady vůči listopadové revoluci. Když ale založil v roce 2011 svoje protikorupční hnutí ANO, Babiš se neostýchal na sametovou tradici odvolávat, a to především k hnutí OF (Občanskému Fóru). Dodnes Babiš tvrdí, že hnutí ANO je čistě neideologickým občanským hnutím. Viktor Orbán se zase na druhou stranu může chlubit tím, že oživil maďarskou občanskou společnost, když v roce 2002 vzkřísil maďarskou pravici jakožto čistě masové hnutí Občanské Kruhy. O hnutí bylo slyšet zejména v regionech – aktivní bylo v mládežnických spolcích, při pietních aktech nebo třeba při historických výročí. Jednalo se ale o pravicovější, konzervativnější občanskou společnost, která také od roku 2010 získává finance a podporu od vlády v rámci „systému národní spolupráce“. Nepřizpůsobivé či nepřijatelné liberální neziskové organizace a instituce byly od dotací odříznuty úplně, případně vláda přidusila jejich zdroje financování daňovými, regulačními či národně-bezpečnostními opatřeními.

Občané V4 se ovšem s těmito změnami jen tak nesmířili a vyrazili do ulic v mnoha občansky uvědomělých manifestacích a jiných formách odporu. Polsko a Maďarsko zažily masivní demonstrace proti útokům konzervativní vlády na nezávislost soudnictví, na nevládní instituce jako je například Středoevropská univerzita, či kvůli přístupu k legálním potratům. Na Slovensku se za posledních deset let objevily už dva velké protesty za etičtější politiku, poprvé v letech 2011-12 kvůli korupčnímu skandálu v aféře Gorila a naposledy s nedávnou vraždou investigativního novináře Jána Kuciáka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Podobná hnutí jsou známkou toho, že středoevropané nejsou pouze pasivními přihlížejícími či komparzem ve vlastním politickém dramatu, ale naopak si stále připomínají elán a naději revolučního roku 1989.

Občané V4 se ovšem s těmito změnami jen tak nesmířili a vyrazili do ulic v mnoha občansky uvědomělých manifestacích a jiných formách odporu.

Přestože mohou demonstranti skolit přesluhující vlády či přimět ministra nebo dokonce premiéra k rezignaci, jejich opravdový vliv je omezený. Středoevropští politici si přitom uvědomují, že po takticky vyčkaném ústupu mohou opět zaplavit města masovými protesty za svoje setrvání. To ovšem za podmínky, že si udrží silnou podporu na venkově, v soukromém sektoru a státní správě. Občanská politická aktivita slouží jako alarm či ruční brzda proti korupci a autoritářství, ale ne o mnoho víc.

Přílišná očekávání

Je možné, že jsme od střední Evropy čekali moc a zároveň západní Evropu přecenili. Mnohé slabiny visegrádských zemí se objevují i ve starších demokraciích západní Evropy. Populistické strany vládnou Řecku a Itálii a zdánlivě převládnou i tradiční strany ve Španělsku, euroskepticismus je na vzestupu, imigraci odmítá celá Evropa, přestože migranti vnímají střední Evropu jenom jako tranzitní trasu, a celá debata tak zůstává pouze na hypotetické úrovni. Mnoho konvenčních západoevropských politiků je navíc připraveno se pragmaticky dohodnout s Ruskem. Političtí experti varují, že i stabilní tradiční demokracie jsou ohroženy demokratickou regresí.

Co se politiky týče, střední Evropa dohnala tu západní až moc rychle. Havel varoval Poláky už před více než čtvrtstoletím, že v „demokracii nejsou největší hrozbou temné síly totality s intrikující a nebezpečnou mafií, ale naše špatné vlastnosti“. Na jeho slova by se mělo dát – a to hlavně z celoevropského pohledu.