Visegrádu chybí političky. Cesta žen k moci je zde obzvlášť složitá

visegrad gender

@ Shutterstock.com

Role žen v politice zemí V4 mnohdy připomíná situaci v arabských zemích. Formální překážky jsou sice minulostí, vůči genderovým tématům tu však stále přežívá hluboce zakořeněný konzervativní přístup. Ukázalo se to i během kampaně #MeToo.

Článek vznikl ve spolupráci se slovenskou a polskou redakcí Euractivu a maďarským think tankem Political Capital. 

Situace ve střední Evropě je z hlediska genderové rovnosti bezútěšná. V národních parlamentech visegrádských zemí tvoří ženy jen 19 %, a region tak připomíná spíše arabské země. Procento zastoupení se ale stát od státu liší – zatímco v polském Sejmu zasedá 28 % žen, v maďarském parlamentu pouze 10 %.

Polsko si zároveň vede nejlépe v počtu premiérek – mělo již tři, naposledy Beatu Szydłovou, která předsedala vládě dva roky, do prosince 2017 kdy ji nahradil Mateusz Morawiecki. Slovenskou vládu zatím vedla jedna žena – Iveta Radičová – v letech 2010 až 2011. Poté odešla do politického ústraní, nicméně zůstala na očích veřejnosti jako známá socioložka. V Česku ani v Maďarsku zatím žena na tento vysoký politický post nedosáhla.

Vysoce postavených političek je nedostatek, ale ještě mnohem méně žen má takový vliv, aby mohly systematicky nastolovat genderová témata a rovnost pohlaví z nepolitických pozic. Například socioložka a bývalá premiérka Iveta Radičová se touto problematikou zabývá po akademické stránce. Sama přitom ženy od vysoké politiky odrazuje. Tvrdí, že není vhodná pro něžné pohlaví.

„Odkaz Ivety Radičové je v tomto případě natolik negativní, že by možná bylo lepší, kdyby se premiérkou byla nestala,” připouští politoložka Darina Malová.

Michaela Šojdrová: Ženy mají být všude tam, kde se o nich rozhoduje. Více >>>>

České ženy mají na celoevropské úrovni silný hlas v osobě eurokomisařky Věry Jourové. Její vliv na domácí záležitosti je ale poměrně omezený, což vyplývá z obecné nedůvěry Čechů vůči unijním institucím.

Politoložka Malová: Odkaz Ivety Radičové je v tomto případě natolik negativní, že by možná bylo lepší, kdyby se premiérkou byla nestala.

Genderovými tématy se ve střední Evropě častěji zabývají levicové a středolevé strany. V Polsku jsou to zároveň ty, k jejichž programu patří antiklerikalismus a další specifické politické názory. Významné političky, které se otevřeně zasazují za práva žen, můžeme najít ve straně Nowoczesna (náležící k ALDE), nebo v Občanské platformě (součástí EPP). Svůj potenciální vliv ale kvůli vnitrostranickým ideologickým půtkám nebo oportunismu nedokážou využít.

Kvóty jako lék na nedostatek žen v politice?

Polsko je zatím jediná země V4, která zavedla povinné kvóty požadující alespoň 35 % žen (nebo naopak mužů) na kandidátní listině každé strany. Občanská platforma zde dále navrhla dobrovolně používat tzv. „princip zipu” – genderovou vyváženost i v pořadí na kandidátce.

Naproti tomu na Slovensku bývá každá debata o podobných kvótách potlačena hned v zárodku. Ve slovenské společnosti panuje v tomto ohledu téměř hysterie, u žen dokonce zpravidla větší než u mužů, upozorňuje Oľga Gyarfášová z Univerzity Komenského.

Zdrženlivé Česko podporuje opatření zvyšující genderovou rovnost jen na bázi dobrovolnosti. Česká vláda například přijala akční plán, jehož součástí je vytvoření manuálu pro politické strany k podpoře rovnosti žen a mužů.

Ke kvótám mělo blízko Maďarsko, kde již v roce 2007 liberální Svaz svobodných demokratů předložil konkrétní návrh, který ale neprošel. I v současné době navrhují některé opoziční strany (Politika může být jiná, Maďarská socialistická strana) dobrovolné kvóty, narážejí ale na odpor vládnoucí strany Fidesz. Ta myšlenku kvót odmítá s tím, že by se mohla vymstít. Nezávislá maďarská poslankyně Zsuzsa Szelényi je však přesvědčena, že ačkoli Fidesz představuje nejtradičnější názor na roli žen ve společnosti, ve skutečnosti nejde o problém, který by byl specifický pro tuto vládu. Záměr opozičních stran prosadit kvóty je podle ní inspirován spíše tlakem spřízněných západoevropských politických stran a očekáváním EU, nikoliv skutečnými politickými a kulturními postoji.

Visegrádské #MeToo

Podobné trendy ve V4 většinou narazí. Potvrzuje to i nedávná kampaň #MeToo, která se zde zpolitizovala a v některých případech si vysloužila nálepku politické agitace antisystémové levice.

metoo-2859980_960_720

@ Pixabay.com

Nejvíce rezonovala v Polsku, kde zaplavila sociální sítě i média. Ta liberálnější se ženami sympatizovala, pravicová média si naopak dělala legraci z přecitlivělých feministek snažících se narušit autenticitu vztahu mezi mužem a ženou. Kampaň odsuzovala jako ukázku pokrytectví a morálního úpadku levice, zejména ve světle dvou událostí – první bylo obvinění dvou mladých levicových publicistů reprezentujících progresivní intelektuální část společnosti. Novináři z Gazeta Wyborcza a Krytyka Polityczna byli totiž v textu nazvaném „Papíroví feministé“ nařčeni pěti ženami z fyzického obtěžování. Obě vydavatelství pak přerušila s novináři veškeré vazby. Druhým excesem byl zlehčující komentář dvou známých polských feministek na adresu spisovatele obviněného z vulgárního urážení opačného pohlaví, že „on prostě takhle o ženách vtipkuje.“ Komentář navíc podložily peprnými příklady.

Podobnou zkušenost má i Slovensko. Za zkušeného novináře známého opakovanými a nepatřičnými komentáři vůči ženám se přes obvinění samotných žen postavili lidé z jeho okolí. Na jeho obranu argumentovali tím, že má obecně dobrou povahu a jeho komentáře jsou jen nevinné poznámky. Kampaň se jinak v zemi příliš neprojevila.

Paška: Říkáte, že 20 % žen bylo obětí domácího násilí. Zbytek to buď nezažil, nebo nenahlásil. To vlastně znamená, že čtyři pětiny žen respektují svoji pozici ve společnosti.

V Maďarsku zase vyplula na povrch kauza spojená s divadelním režisérem, která se podobala skandálu hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina. V návaznosti na kampaň #MeToo se zde také uskutečnil internetový průzkum vedený katedrou sociální psychologie Univerzity Loránda Eötvöse v Budapešti, který odhalil, že existují výrazné rozdíly ve vnímání kampaně mezi maďarskými muži a ženami. Ženy ji začaly podporovat ve chvíli, kdy zjistily, že by díky ní mohly být slyšet, mít nad situací kontrolu a nevypadat jako oběti. Podle socioložky Anny Kende muži naproti tomu kampaň podporovali proto, že to vnímali jako morální povinnost a příležitost k vylepšení obrazu mužů. To vše ale pouze za předpokladu, že nebude ohrožen jejich společenský status.

Míra tolerance

V České republice se kampaň #MeToo stala zejména terčem humoru, významnější diskuze v podstatě neproběhla. „Skutečnost, že nebyly ohlášeny žádné případy obtěžování, nasvědčuje tomu, že oběti mají stále strach své zkušenosti zveřejnit, protože očekávají negativní a bezohledné reakce,” říká Veronika Šprincová, vedoucí neziskové organizace Forum 50 %. Dokonce i v nedávné kampani před prezidentskými volbami hovořili kandidáti o #MeToo ironicky. Mezi kandidáty přitom nebyla ani jedna žena.

Třetina evropských žen je obětí násilí, EU usiluje o změnu. Více >>>>

Maďarský politický analytik Zoltán Vasali poukazuje na to, že voliči jsou vůči politikům ponižujícím žen málo kritičtí. Jedním z dobře známých případů je aféra starosty ze strany Fidesz, který v opilosti zbil svou manželku a následně veřejnosti tvrdil, že manželka upadla, když zakopla o jejich slepého psa. „Současnou situaci v Maďarsku názorně ilustruje tento hrubý starosta, který doufal, že mu něco takového projde a jeho politická kariéra bude nerušeně pokračovat,” říká Vasali.

Šprincová: Skutečnost, že nebyly ohlášeny žádné případy obtěžování, nasvědčuje tomu, že oběti mají stále strach své zkušenosti zveřejnit.

Istanbulská úmluva

Násilí na ženách je tím nejhorším projevem nerovnováhy mezi pohlavími. Podle údajů Agentury EU pro základní práva zažila fyzické nebo sexuální násilí až třetina žen.

Istanbulská úmluva, klíčový mezinárodní nástroj Rady Evropy k boji proti násilí založenému na nerovnosti pohlaví a k jeho prevenci, byla přesto přijata s netečností, někdy i s aktivním odporem.

Wiśniewska: Úmluva má především za cíl vnucovat levicový světonázor odvozený od genderového vnímání společnosti, kde termín ‚gender‘ vychází ze sociokulturního prostředí a není založen na vrozených znacích.

Polsko ratifikovalo Úmluvu v roce 2015, kdy byla ještě u moci Občanská platforma. V listopadu 2016 nově obsazené ministerstvo spravedlnosti předložilo návrh zákona o stažení této ratifikace. Přestože od toho vláda nakonec upustila, PiS (strana Právo a spravedlnost) i jiní konzervativní politici se k této myšlence periodicky vracejí.

Na plenárním zasedání Evropského parlamentu v polovině března shrnula postoje PiS Jadwiga Wiśniewska, polská europoslankyně za tuto stranu. Podle jejího názoru – přestože je třeba bojovat proti násilí na ženách, chránit je a trestat pachatele – “má (Úmluva) především za cíl vnucovat levicový světonázor odvozený od genderového vnímání společnosti, kde termín ‚gender‘ vychází ze sociokulturního prostředí a není založen na vrozených znacích.” S takovou argumentací se můžeme setkat po celém Visegrádu.

Slovenskou ratifikaci Úmluvy sabotovala Slovenská národní strana (SNS), která ji odmítla jakožto zásah do modelu tradiční rodiny.

„Říkáte, že 20 % žen bylo obětí domácího násilí. Zbytek to buď nezažil, nebo nenahlásil. To vlastně znamená, že čtyři pětiny žen respektují svoji pozici ve společnosti, a jejich manželé se k nim proto takto nechovají,” řekl místopředseda SNS Jaroslav Paška v televizní debatě o Istanbulské úmluvě.

V Česku by měla ratifikace proběhnout v následujících měsících. Podle Radana Šafaříka z Odboru rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR patří ratifikace Istanbulské úmluvy k českým prioritám v oblasti rovnosti žen a mužů. Kritické stanovisko k úmluvě ale zaujímá například KDU-ČSL.

Česko stále neratifikovalo úmluvu proti násilí na ženách. Europarlament vyzývá ke změně. Více >>>>

V Maďarsku, kde zatím dokument také nebyl ratifikován, se diskuze stočila k poněkud odlišnému tématu. Slovy místopředsedy vlády Zsolta Semjéna dělá vládě větší starost ohrožení žen migranty než případy domácího násilí.

Černý protest

Nedostatek žen na vedoucích mocenských pozicích v zemích Visegrádu může souviset s náboženstvím a kulturním konzervativismem, který považuje boj za genderovou rovnost a emancipaci za hrozbu pro tradiční role obou pohlaví v rodině.

Obzvláště to platí pro Polsko, kde se hlasitě ozývají i městští liberálové s opačným názorem. Desetitisíce z nich dokonce vyšly 23. března do ulic na protest proti zavádění nových opatření omezujících možnost podstoupit potrat. Pro pochod se vžil název „Černý pátek“ nebo „Černý protest“. První vlna protestů se objevila již v říjnu 2016 poté, co vláda s podporou církve navrhla úplné zrušení možnosti potratu. Protesty tehdy přiměly vládu od návrhu upustit.

Kaczyński: Zaměříme se na to, aby i velmi těžké těhotenství, kdy dítě nemá šanci přežít nebo je plod závažně zdeformovaný, skončilo porodem.

Již podle současného znění polských zákonů upravujících potraty má Polsko hned po silně katolickém Irsku nejpřísnější potratovou politiku v Evropě. Potrat je legální pouze v případě, že život a zdraví ženy jsou ohroženy, v případě znásilnění, nebo pokud je plod závažně poškozen. I tak se ale pravidelně objevují návrhy na větší zpřísnění příslušných zákonů.

Současný návrh by zakázal interrupci i v případě vážného a nezvratného postižení plodu. „Zaměříme se na to, aby i velmi těžké těhotenství, kdy dítě nemá šanci přežít nebo je plod závažně zdeformovaný, skončilo porodem. Chceme, aby se dítěti dostalo alespoň křtu, pohřbu a aby mělo jméno,“ vysvětloval týden po protestech v říjnu 2016 Jarosław Kaczyński, předseda PiS a de facto nejmocnější muž země. Dokonce i pro něj by úplný zákaz potratů byl příliš přísný. Proto nyní polský parlament projednává projekt „Stop potratům“, který by rozšířil zákaz potratů na případy závažného a nezvratného poškození plodu.

Přeložila Kateřina Porembská.