Společný hlas V4 začíná být v migrační politice EU více slyšet

© Shutterstock

Země V4 táhnou v otázkách migrace dlouhodobě za jeden provaz. Podle závěrů červnové Evropské rady to vypadá, že snaha konečně přinesla alespoň nějaké ovoce. Dohoda na reformě azylového systému EU je však stále v nedohlednu.

Článek vznikl ve spolupráci se slovenskou a polskou redakcí EURACTIV a maďarským think tankem Political Capital jako součást projektu VisegradInfo.eu.

Čísla mluví sama za sebe. Česká republika měla na své území v rámci mechanismu EU relokovat 2 691 uprchlíků z Řecka a Itálie, nakonec jich však dorazilo 12. Maďarsko jich mělo přijmout 1 294, za své hranice ovšem nepustilo nikoho. Stejně se zachovalo Polsko, na které připadlo 7 082 uprchlíků. Slovensko přijalo 16 z 902 žadatelů o azyl, a to výhradně svobodné matky s dětmi.

Maďarská vláda Viktora Orbána šla ještě dále. V době začátku uprchlické krize v roce 2015 postavila 175 kilometrů dlouhý plot na hranici se Srbskem a v roce 2016 pak uspořádala referendum proti kvótám.

Ať už byly důvody jakékoliv, žádný ze států V4 kvóty nenaplnil ani zdaleka. V důsledku toho pak Evropská komise podala na Česko, Maďarsko a Polsko žalobu k Evropskému soudnímu dvoru za „nesplnění povinností, které jim ukládá právo EU“. Slovensko se žalobě vyhnulo jen těsně, protože Komise se zaměřila pouze na ty země, které nerelokovaly nikoho, nebo se k tomu minimálně rok alespoň nezavázaly.

Ochota pomáhat, ale jen dobrovolně

Země V4 zdůrazňují důležitost ochrany své národní suverenity, kterou se podle nich Evropská unie snaží povinnými kvótami narušit. Tři z těchto čtyř zemí, vyjma České republiky, ale ukázaly, že dobrovolně solidární být dokážou.

Ačkoliv Maďarsko nepřijalo nikoho v rámci unijního mechanismu, vláda Orbánovy strany Fidesz podle svých slov minulý rok udělila mezinárodní ochranu přibližně 1 300 žadatelům o azyl (u původních relokací EU mělo jít o 1 291 osob), z nichž většina následně zamířila na západ. Během prvních čtyř měsíců roku 2018 poskytlo Maďarsko azyl 267 žadatelům, dalších 326 žádostí zamítlo.

Podle bývalé polské premiérky Beaty Szydłové i současného premiéra Mateusze Morawieckého přijalo Polsko přes milion ukrajinských uprchlíků (Morawiecki hovořil dokonce 1,5 milionu), které z jejich rodné země vyhnala válka na Donbase a anexe Krymu.

Data polského úřadu pro cizince (UDSC) tato prohlášení nepotvrzují. „V současné době disponuje oprávněním k pobytu 3,4 tisíc cizinců, kterým byla udělena mezinárodní ochrana. Dalším 2,3 tisícům zajišťuje právo na pobyt ochrana národní,“ řekl mluvčí UDSC Jakub Dudziak serveru EURACTIV.pl. Dohromady jde tedy o méně než 6 tisíc osob. Přes 90 % žádostí podávají obyvatelé zemí bývalého Sovětského svazu, především z Ruska (nejvíce z Čečenska a Ingušska), Ukrajiny, Tádžikistánu, Arménie a Gruzie. Jen malé procento žádostí uspěje – ročně asi 300 až 500. Až 3 tisíce jsou zamítnuty, z toho tři čtvrtiny jsou zrušeny, protože žadatelé opustí Polsko ještě předtím, než se k nim úřady dostanou. Nejčastěji pak míří směrem na západ. V dnešním Polsku tvoří Ukrajinci skutečně nejpočetnější skupinu cizinců s trvalým pobytem, konkrétně je jich 155 tisíc z celkových 340 tisíc. Nejčastěji se zde usazují kvůli práci nebo studiu.

Představitelé Slovenska často zdůrazňovali, že jejich země nepřijala zmíněných 16 uprchlíků v rámci relokačního mechanismu, ale na dobrovolné bázi. Slováci se zároveň zavázali přijmout 100 lidí jako součást dobrovolného mechanismus přesidlování, k tomu však zatím nedošlo. Na své území však již Slovensko přesídlilo 145 asyrských křesťanů z Iráku v prosinci 2015 – a samozřejmě opět pouze dobrovolně.

V prosinci 2015 podalo Slovensko a (později také) Maďarsko žalobu na rozhodnutí Rady EU ve věci zřízení dočasného mechanismu povinných kvót pro relokaci žadatelů o azyl. Evropský soudní dvůr smetl celou žalobu ze stolu v září 2017. Přestože se Češi ani Poláci k žalobě formálně nepřidali, své partnery podporovali alespoň v politické rovině.

Tyhle země nejsou pro vás, uprchlíci

Tak jako na začátku, i zde nám k pochopení postojů Čechů, Maďarů, Poláků a Slováků poslouží konkrétní čísla. Ve všech čtyřech zemích je většina obyvatel proti přijímání uprchlíků. V Česku jde o 58 % lidí (CVVM, 2018). V Maďarsku se pak nejedná pouze o neochotu přijímat uprchlíky – 48 % Maďarů navíc dodává, že by je ke změně tohoto názoru nepřiměl absolutně žádný argument (výzkum Friedrich Ebert Stiftung, březen 2018). Stejně smýšlí například jen 13 % Poláků, kteří ale ani tak nejsou z uprchlíků zrovna nadšení. 63 % z nich nechce přijmout „osoby prchající ze zemí postižených ozbrojenými konflikty“, 33 % z nich pak naopak souhlasí (CBOS, prosinec 2017). Slovensko je uprchlíkům ještě méně otevřené než Česko a Polsko, poráží ho pouze Maďarsko (Gallup, srpen 2017).

Nálady v Maďarsku využila tamní vláda, která v lednu 2018 představila tzv. Stop Soros – legislativní balíček, který měl za úkol omezit aktivity neziskových organizací zabývajících se migrací a financovaných ze zahraničí. Maďarský trestní zákoník je pak v nedávno přidaném článku přímo obviňuje z „organizace ilegální migrace“. Jak tvrdí Márta Pardaviová z předsednictva Maďarského helsinského výboru, tato legislativa posunuje politickou kampaň do právní roviny. Podle jejího názoru je trestání humanitární a právní pomoci vězením v demokratické zemi nepřijatelné.

Szabolcs Takács: Maďarsko je úspěšný členský stát a kritiky už máme dost

Jen proto, že v některých oblastech máme odlišné názory – příkladem může být migrace – bychom neměli být vnímáni negativně. Přesně toho už máme pomalu dost, říká v rozhovoru pro EurActiv Orbánův muž pro evropské záležitosti.

Některé statistiky ukazují, že politická elita alespoň částečně ovlivňuje názory voličů. Jak je zmíněno výše, 63 % Poláků odmítá přijímat migranty. Před třemi lety přitom byla situace opačná, pak se ovšem v říjnu 2015 po anti-imigrační kampani dostala k moci strana Právo a spravedlnost (PiS). „S uprchlíky by mohli do Evropy dorazit také různí parazité, kteří pro jejich nositele nepředstavují hrozbu, ale mohli by být nebezpečím pro nás,“ zněla slavná věta lídra PiS Jarosława Kaczyńského pronesená dva týdny před volbami. V květnu 2015 bylo pouze 21 % Poláků proti přijímání uprchlíků, 63 % pak pro. Na konci toho samého roku se však polský postoj úplně otočil.

Změna nastala ve vnímání toho, kdo to vůbec „uprchlík“ je. Podle statistik lidé často netuší, koho si mají pod tímto označením představit. V současnosti je pro Poláky žadatel o azyl či uprchlík muslim, který představuje nějakou hrozbu. Původ uprchlíka tedy hraje významnou roli. Průzkumy ukazují, že 75 % obyvatel nechce, aby jejich země přijímala uprchlíky z Blízkého východu a Afriky, zatímco utečence z východní Ukrajiny vnímá negativně pouze 32 % Poláků.

Uprchlíci a migrace: Dojmy a pojmy

Za poslední dva roky se pojmy „uprchlík“ a „migrant“ staly běžnou součástí našeho slovníku. Umíme je však správně rozlišovat? Zuzana Števulová v první části seriálu vysvětluje, kdo je migrant, kdo je uprchlík a v jakém kontextu bychom měli tyto pojmy používat.

Definice solidarity

Jaká tedy země V4 navrhují řešení a která z nich mají šanci v budoucnu uspět? Nejčastěji je zmiňována potřeba potlačit příčiny migrace, s čímž by pravděpodobně souhlasili také všichni uprchlíci.

Pokud jde o už probíhající migraci, státy V4 nabízí kompromis ve formě tzv. „flexibilní“, později též „efektivní“ solidarity. Tento přístup vyneslo na světlo světa slovenské předsednictví v druhé polovině roku 2016 a tehdy nesklidilo příliš pozitivní odezvu. Nejhlasitějším kritikem tohoto přístupu byla zpravodajka návrhu reformy azylového systému v Evropském parlamentu Cecilia Wikströmová, která koncept flexibilní solidarity v červnu 2017 označila za „nepředstavitelnou hloupost“.

Polský ministr pro evropské záležitosti Konrad Szymański k tématu v červnu 2017 uvedl, že „členské státy by si měly samy vybírat způsoby, jakými projeví solidaritu“. Slovenské ministerstvo vnitra zase „vzhledem ke zkušenostem považuje [povinné kvóty] za neefektivní nástroj, který vede k sekundární migraci a funguje jako podněcující faktor“. Nejen tento konkrétní, ale jakékoliv povinné přerozdělovací mechanismy jsou pro státy V4 nepřijatelné.

Vlády všech čtyř zemí podporují reformu současného azylového systému, stojí ale proti automatickým mechanismům a jakýmkoliv novým nadnárodním řešením. Argumentují tím, že rozhodnutí týkající se azylové reformy by měly přicházet pouze z úrovně Evropské rady, kde mají možnost návrh vetovat.

Konrad Szymański v červnu minulého roku připomněl, že ačkoliv Polsko odmítá „jakékoliv projekty nadnárodního řešení migrace“, zároveň „se v otázce migrační krize účastní téměř všech aktivit na evropské úrovni“. „Posílili jsme Frontex, podpořili dohodu mezi Tureckem a EU, a technikou i financemi se podíleli na posílení vnějších hranic,“ dodal polský ministr.

Brusel zvýší peníze na řešení migrace, posílí hlavně ochranu hranic. Babiš návrh uvítal

Migrační krize, která Evropu zasáhla před třemi lety, se už podle Bruselu nesmí opakovat. Evropská komise proto plánuje ztrojnásobit investice na zabezpečení vnějších hranic Unie.

Nutnost zaměřit se na příčiny a hranice

Země V4 se soustředí na dva klíčové aspekty. První je podle českého premiéra Andreje Babiše pomoc „v oblastech původu migrace a na migračních trasách, a to na Blízkém východě, na Balkáně, v Severní Africe nebo v Sahelu“. Za druhé jde o posílení ochrany vnějších hranic. „Frontex a EU musí být aktivní mimo Evropu,“ řekl Babiš. Nápad vytvořit „hotspoty“ mimo území EU je v současnosti populární, a to nejen u zemí Visegrádu. Podle experta na migraci Martina Hrabálka z Mendelovy univerzity by mohlo jít o kompromis, který by byl přijatelný pro celou EU.

Dohoda o migraci Dublin IV je na dosah, Merkelovou budou tlačit ke kompromisu, říká odborník

Diskuse o reformě azylové a imigrační politiky EU jde do finále. Již ve čtvrtek se sejdou v Bruselu lídři EUí, od kterých se očekává, že se shodnou na kompromisu. Podle odborníka Hrabálka na tom má podíl i situace v Německu.

Právě toto se promítlo do závěrů červnového summitu Evropské rady, které zmiňují například mimo území Evropy umístěné „plošiny pro vylodění“ na moři zachráněných migrantů. Země V4 mohou být s těmito závěry vcelku spokojené. Především pak s dohodou, že relokace budou probíhat pouze na dobrovolné bázi, což v podstatě znamená konec povinných kvót. Další požadavky často zaznívající právě ze strany V4 – posilování vnějších hranic a zvyšování kapacit a pravomocí Frontexu – se také v závěrech objevují. A přestože „potřeba reformovat Dublinské nařízení nebyla vyřešena“, alespoň se tak „do budoucna nestane pomocí kvalifikované většiny,“ komentovala výsledky summitu Jolanta Szymańska z Polského institutu pro mezinárodní otázky (PISM).

Summit o migraci přinesl nejasné závěry. Kvóty zůstávají „na stole"

Od červnového summitu Evropské rady se očekávalo mnoho – od kompromisu v otázce přerozdělování uprchlíků a reformě kontroverzního nařízení Dublin IV až po dohodu, která by vedla k vytvoření center pro migranty mimo území EU.

Státy Visegrádské čtyřky skutečně dokázaly posunout celou EU směrem ke své „flexibilní“ verzi solidarity. S kompromisy by se nespokojily, a to ani pod hrozbou sankcí, žalob či omezení evropských fondů.

Anti-imigrační a anti-evropská rétorika, kterou politici zemí V4 usilovně zapracovávali mezi své obyvatele, začíná nést své politické ovoce. A ani se tomu po neustálém opakování myšlenek založených například na výroku bývalého premiéra Slovenska Roberta Fica z ledna 2016, že migrační politika EU je „rituální sebevražda“, nelze divit.

Přestože migrační krize země V4 nezasáhla, migrace zde začala být vnímána jako problém bezpečnostního charakteru, což z ní pak dělá velice citlivé téma. Jak tvrdí expert na migrační politiku Witold Klaus z Polské akademie věd a Centra pro výzkum migrace, reforma evropského azylového systému by měla být postavena na změně našeho vnímání toho, kdo je to „uprchlík“. „Měli bychom se vrátit k tomu, že se na tyto lidi budeme dívat v humanitárním kontextu,“ řekl serveru EURACTIV.pl.

Rakouské předsednictví je tu. Migrace vládne agendě

Začátkem července převzalo Rakousko předsednictví Rady EU. Kormidlo slavnostně převzalo ve městečku Schladming v rakouských Alpách od bulharského premiéra Bojka Borisova a za účasti předsedy Evropské rady Donalda Tuska.