Zásadními neznámými v tématu přechodu z uhlí na jiné zdroje není jestli, ale kdy, a jak cílů dosáhnout s ohledem na lidi žijící v uhelných regionech. Česko, Slovensko a Maďarsko se potýkají s otázkou kdy, zatímco Polsko stále řeší jestli vůbec.
Článek vznikl jako součást projektu VisegradInfo.eu.
Navzdory stabilnímu poklesu těžby a spotřeby v posledních desetiletích zůstává uhlí jedním z hlavních paliv v Evropské unii, na produkci elektřiny se podílí ze čtvrtiny. Těží se ve 41 regionech ve 12 státech Unie. Uhelné doly a elektrárny dávají práci přibližně 240 tisícům lidí.
Ze 41 uhelných regionů je jich 10 v zemích Visegrádské skupiny, 6 z toho v Polsku.
Evropská unie mobilizuje členské státy k útlumu těžby a spalování uhlí ve snaze splnit klíčový cíl Pařížské dohody – udržet globální oteplování pod 2 stupni Celsia, ideálně pod hodnotou 1,5 stupně. I když je tento cíl považovaný za ambiciózní, podle expertů z celého světa jiná možnost neexistuje.
Hrozba tajících ledovců na pólech či vyhynutí tučňáků císařských, ledních medvědů nebo korálových útesů však pro tisíce lidí v uhelných regionech zní abstraktně a vzdáleně. Boj proti klimatickým změnám je totiž může stát živobytí. Pouze v polském Slezsku žije takových lidí 80 tisíc.
Nedostatečné plány útlumu
Paradoxně to bylo právě hlavní město Slezska, Katowice, které loni v prosinci hostilo globální klimatický summit COP24. Polsko přizvalo hlavy států a premiérů, aby se podepsali pod Deklaraci solidárního a spravedlivého přechodu, která volá po férovém vyrovnání se s horníky a komunitami zasaženými útlumem. Pod deklaraci se podepsali lídři 24 zemí, včetně těch z V4. Deklarace však vypadá dobře jen na první pohled. Když ji think-tank Bankwatch blíže analyzoval, označil ji za „fatu morganu“.
Chybí v ní totiž detaily. Záměrem deklarace bylo ukázat světu polský závazek bojovat proti změně klimatu a přejít na zelenou ekonomiku. Těsně před summitem však polská vláda dokázala opak, když představila nový návrh energetické strategie 2040. Ten naznačuje, že i v roce 2030 bude Polsko vyrábět 60 procent energie z uhlí. Národní koordinátorka skupiny Bankwatch pro Polsko Izabela Zygmuntová připomněla, že uhlí dnes tvoří přibližně 80 procent polského energetického mixu.
V tomto ohledu je potřeba upřímnost – aby mohl být přechod spravedlivý, musí nějaký vůbec nastat.
Jak vypadá přechod od uhlí v dalších zemích V4? Sdružení environmentálních neziskových organizací Climate Action Network Europe (CAN Europe), zaměřené na boj proti klimatickým změnám, analyzovalo útlum těžby a spalování uhlí v různých evropských zemích. Ačkoliv žádná ze zemí Visegrádu nemá stanovená pevné datum, kdy využívání uhlí skončí, Maďarsko a Slovensko se umístily v polovině žebříčku. Česká republika a Polsko, spolu s Bulharskem, Německem, Řeckem a Rumunskem, skončily na jeho chvostu.
Maďaři a Slováci jako lídři Visegrádu
V Maďarsku tvoří uhlí okolo deseti procent energetického mixu, Budapešť se k plánu útlumu zatím neodhodlala. V národním energetickém a klimatickém plánu (NECP) však říká, že v roce 2030 by uhlí mělo hrát dramaticky menší roli a nahradit by ho mělo jádro. Již nyní jsou ve výstavbě dva nové bloky jaderné elektrárny Paks II. Ochránci přírody určitě spokojení nebudou, ale stále to bude znamenat útlum těžby a spalování uhlí. Seriózní a otevřené diskuse o útlumu zatím neproběhly, aktualizovaná verze Národní energetické strategie 2030 se bude schvalovat na podzim.
Alexa Botárová z Maďarské asociace pro ochranu přírody tvrdí, že „NEPC snižuje produkci elektřiny z uhlí do roku 2030, ale neuvádí žádné konkrétní politiky a podpůrná opatření, pomocí kterých by se mělo k tomuto výsledku dospět.“
Na Slovensku uhlí tvoří asi 20 procent energetického mixu. Bratislava se do roku 2023 zavázala přestat dotovat těžbu uhlí, podle vágního plánu by těžba měla zcela ustát do roku 2027. V případě Slovenska stojí za to zmínit, kdo se v rámci energetické transformace uchází o státní dotace. Původní plán útlumu dotací uváděl projekty pouze jediné soukromé těžební společnosti.
„Naštěstí po veřejném tlaku občanské společnosti a obcí slovenská vláda ve schválené verzi tento bod vymazala,“ říkají Lýdia Knažovičová a Juraj Melichár ze sdružení Přátel Země-CEPA, zelené neziskové organizace, která je součástí CEE Bankwatch Network.
Česko: Uhelné regiony zaostávají
V případě České republiky a Polska se dá předpokládat, že v roce 2030 bude mít uhlí stále poměrně velké zastoupení ve výrobě elektřiny. Země neprokazují žádnou nebo jen velmi malou vůli k tomu snížit využívání uhlí do roku 2030.
Česko chce následovat německý příklad a vytvořit „uhelnou komisi“, která by měla vypracovat jasný časový rámec nahrazení uhlí a jiných fosilních paliv obnovitelnými zdroji a jadernou energií. Podle ministra životního prostředí Richarda Brabce „uhelná éra“ v České republice skončí v roce 2040. Uhlí představuje přibližně polovinu českého energetického mixu.
V Česku jsou tři uhelné regiony. Černé uhlí se těží v Moravskoslezském kraji, hnědouhelné doly se nacházejí v Ústeckém a Karlovarském kraji. Všechny tři regiony patří k nejméně rozvinutým v Česku, jejich úroveň HDP a disponibilního příjmu jsou pod národním průměrem, nezaměstnanost průměr převyšuje. Kvalita vzduchu patří k nejhorším v zemi, čemuž nepomáhá ani fakt, že většinu produkce a zaměstnanosti zabezpečuje několik velkých těžařských společností. Na stole však leží strategické plány zaměřené na restrukturalizaci.
Český program RE: START je vlajkovou lodí evropské platformy spravedlivého přechodu. Financovaný je ze státního rozpočtu a také z evropských strukturálních fondů v rámci Platformy EU pro evropské uhelné regiony procházející transformací. Evropská komise ho označila za dobrý příklad pro další uhelné regiony v Evropě. Peníze jdou hlavně na regeneraci starých, nepoužívaných brownfieldů ve městech a obcích, ale také na podporu zaměstnanosti a vzdělávání.
Slovensko: Spalování uhlí pokračuje
Slovensko těží uhlí téměř výhradně na horní Nitře v Trenčínském samosprávném kraji, který je také součástí uhelné platformy pod hlavičkou Komise. Těžba zde začala na počátku 20. století a dnes na ní závisí asi čtyři tisíce pracovních míst. Další tři tisíce je s těžbou spojeno nepřímo.
Transformace horní Nitry začala jako iniciativa Komise. Slovenský eurokomisař Maroš Šefčovič, který má na starosti energetickou unii, osobně vedl první jednání o přechodu v roce 2017. Široce diskutovaný akční plán přechodu schválil 12. června trenčínský regionální parlament, vláda by mu měla dát zelenou ještě v průběhu léta. Přechod by měl být financován z eurofondů i ze státní kasy.
Podpory se dostane těžebním společnostem, které předčasně ukončí produkci, stejně jako horníkům a dalším pracovníkům, kteří v důsledku útlumu ztratí práci. Tyto finance se také využijí na tvorbu nových pracovních míst, pravděpodobně i v rámci těžebních společností. Na Slovensku je však jeden větší problém.
„Na východě země se nachází další uhelná elektrárna, která uhlí dováží z Ukrajiny. Ukončení státní podpory těžby se jí nedotkne,“ upozorňuje analytik Bankwatch Alexandru Mustata. Nová Environmentální strategie 2030 pouze vágně zmiňuje, že produkce elektřiny z uhlí by měla skončit do roku 2030.
Maďarsko: Chybí diskuse
V Maďarsku je pouze jeden relevantní uhelný region – Severní Maďarsko. Region, kde se dnes těží převážně hnědé uhlí (lignit), považuje Alexa Botárová za území „ztělesňující průmyslovou krizi“. V uplynulých 30 letech je region svědkem sociálně nespravedlivého přechodu.
Doly se zavřely, těžký průmysl upadl, přišly velké nadnárodní společnosti, které lidi zaměstnaly v průmyslu a službách. Mnoho mladých s univerzitním vzděláním oblast opustilo, což brání jejímu rozvoji. Inovace a podíl malých a středních podniků jsou zde pod národním průměrem.
Vysoká je naopak energetická chudoba. Nejhůře jsou na tom venkovské oblasti kolem hlavního města regionu, Miškovce. Rozvoj obnovitelných zdrojů odstartovaly nadnárodní společnosti. Města a obce na podobný krok nemají kapacity ani přístup k financování.
V minulých letech některé soukromé společnosti otevřely malé lignitové doly v oblasti Borsod. Botárová zdůrazňuje, že vytěžený lignit je mimořádně nízké kvality a prodat ho je možné pouze domácnostem na topení, což přispívá ke zhoršené kvalitě ovzduší. Lignit využívá k vytápění asi 100 tisíc domácností.
V Maďarsku přitom stále neprobíhá žádná konstruktivní debata o spravedlivém přechodu. Sociální dialogy většinou iniciují místní a národní občanská sdružení, které se zabývají kvalitou vzduchu, nebo ty, které bojují proti investicím do lignitu a jiných fosilních paliv.
Polsko: Bez účasti místních
Výše zmíněná polská deklarace spravedlivého přechodu zdůrazňuje „význam participativního a reprezentativního procesu sociálního dialogu zahrnujícího všechny sociální partnery“. Realita je však v zemích V4 jiná. Polsko je příkladem země, která jednala v rozporu s pěkně znějícími větami, přestože právě Varšava deklaraci iniciovala.
„Vláda samostatně vypracovala seznam projektů, což není v souladu s partnerským principem zakotveným v evropském právu, který zajišťuje, aby rozhodovací proces o použití strukturálních fondů zahrnoval také relevantní lokální hráče,“ konstatoval Mustata. Takový postup není ani v souladu s polskou deklarací.
Polský region Slezsko je největším evropským uhelným regionem se 150letou průmyslovou historií. Rovněž je součástí zmíněné evropské uhelné platformy. Kvůli rozsahu těžby je i rozsah potřebného přechodu asi desetinásobně větší než ve zbytku zemí V4. Uhelný sektor zde zaměstnává přibližně 80 tisíc lidí.
Do regionu zatím z regionálního operačního programu v rámci platformy nateklo pouze 120 milionů eur. Zaměřené byly na městskou infrastrukturu, čisté ovzduší a přípravu bývalých důlních lokalit na investice. Pro srovnání, z českého programu RE: START odešlo do regionů už 2,3 miliardy korun (88 milionů eur). Výše příspěvků v Polsku naznačuje, že národní vláda s energetickým přechodem v blízké budoucnosti nepočítá.
Mýtus, který posiluje status quo
Přestože Varšavě plán útlumu těžby uhlí chybí, téma nabírá na politickém významu. Zčásti za to může celoevropská debata o budoucnosti složení energetických mixů, které mají pomoci splnit ambice Pařížské dohody o klimatu. Diskusi spustili ochránci přírody, ale s blížícím se koncem těžby uhlí stoupají i obavy zástupců průmyslu. Diskutuje se také o kvalitě ovzduší. Z 50 nejznečištěnějších míst v Evropě se 33 nachází v Polsku.
„Stávající hnědouhelné doly, které jsou v současnosti zodpovědné za asi polovinu polské uhelné výroby, by měly být vyčerpány kolem roku 2030. K nějaké formě přechodu proto Polsko bude tak či onak donuceno. Otázkou zůstává, jak ho Varšava zvládne. Zaměstnanost v sektoru je stále relativně vysoká, zejména z regionálního hlediska. Většina dolů je koncentrovaná ve Slezsku, které bude nést největší zátěž přechodu na jiné zdroje energie. Předešlé zkušenosti se snižováním pracovních míst v sektoru ukazují, že to může vést k intenzivnějším sociálním problémům a k dlouhodobé nezaměstnanosti mezi bývalými horníky. Nebezpečí hrozí zejména v případě, že přechod nebude dostatečně dobře připraven a adresován ve veřejné agendě,“ shrnuje zpráva „Uhelná transformace v Polsku“.
V této mozaice však chybí jeden důležitý kousek. Slezsko je ve skutečnosti prosperujícím regionem s nízkou nezaměstnaností (s výjimkou enkláv s dlouhodobě sociálně vyloučenými částmi obyvatelstva) a diverzifikovanou ekonomikou. Zygmuntová považuje tvrzení, že region ztělesňuje polský uhelný průmysl, za mýtus, který slouží k ospravedlnění statu quo.
Analytička podotýká, že v oblasti východního Velkopolska, které je skutečně závislé na lignitových dolech, chybí horníkům základní garance od státu. Jedním z důvodů je, že doly vlastní soukromá společnost (ZE PAK), která nemá přístup ke státní podpoře. Tyto podniky drancují místní půdu a devastují zemědělský sektor. Experti poukazují na výjimečnou úroveň sociálního dialogu mezi regionálními úřady a lokálními komunitami v regionu. To však na záchranu lidí před dopady úpadku uhelného sektoru nestačí.
Malý důraz na zelenou politiku
Marek Józefiak z polské pobočky Greenpeace připomněl další argumenty proti využívání a těžbě uhlí: „Časem se zhoršují geologické podmínky, čímž cena těžby roste. Polsko konstantně snižuje objem uhlí v zemi, kvůli čemuž se zvyšuje závislost na importu. Rovněž roste cena elektřiny, která se z uhlí vyrábí, cena obnovitelných zdrojů se naopak snižuje.“
Budoucnost polského energetického sektoru závisí na politických rozhodnutích. Současná „prouhelná“ koalice v parlamentu je destruktivní pro energetické společnosti, jejichž akcie na burze v současnosti dosahují vrcholu. Jozefiak říká, že druhá největší polská energetická společnost Tauron již naznačuje odchod z burzy. Tváří v tvář bankrotu nedávno oznámila obrat v investiční politice směrem k obnovitelným zdrojům.
„Pokud je úpadek těžby v blízké budoucnosti nezastavitelný, proč jsou pak vlády V4, hlavně ta polská, tak pomalé při adopci jediné racionální volby?“ ptá se Zuzana Vondrová, analytička českého Centra pro dopravu a energetiku.
Jedním z důvodů je přehlížení zelených organizací a zelené politiky konzervativními vládami středoevropských zemí. V Maďarsku po viditelném úspěchu zelených stran v Evropě začala být klimatická změna označována za „trik elit“, jehož cílem je překrýt problém migrace. V jiných zemích narativ nejde až takto hluboko, avšak boj s klimatickou změnou je nadále vnímán jako privilegium nejbohatší vrstvy společnosti. První argumentem je energetická suverenita, a to přes rostoucí závislost na dovozu energií včetně uhlí, druhým ochrana pracovníků.
Makroekonomické okno příležitosti
Všechny tyto argumenty jsou politické povahy, žádný se však nepřetavuje do skutečné podpory pracovníků uhelného sektoru. Dohromady v zemích V4 pracuje v uhelném sektoru okolo 100 tisíc zaměstnanců. Spolu se svými rodinami a komunitami tvoří významnou část voličů. Ty dále mobilizují odbory, které jsou sice otevřeny čistým uhelným technologiím, ale ne úplnému konci uhlí. Podpora technologií zachycování a ukládání oxidu uhličitého (CCS) však jen prodlouží neudržitelný status quo.
Správný čas na spravedlivý přechod je nyní. „Nízká nezaměstnanost a nedostatek pracovních sil představují makroekonomické okno příležitosti k hladkému přechodu velkého počtu zaměstnanců z jednoho sektoru do druhého,“ tvrdí Zygmuntová.
„Pokud Polsko tuto příležitost zmešká, možná ho čeká další vlna bolestivého a neřízeného uzavírání dolů, jaká přišla v 90. letech,“ varuje. Situace v dalších zemích V4 je podobná. „Visegrádské země mohou být průkopníky projektů úspěšných přechodů. Je to v jejich nejlepším zájmu,“ tvrdí Andrzej Blachowicz z neziskové organizace Climate Strategies.
Rozhodné politice v této oblasti brání politická vazba na čtyřleté volební cykly, ne na občany. Skutečné dodržování Slezské deklarace o solidaritě a spravedlivém přechodu však může adresovat obě tyto výzvy zároveň. Šťastný konec může čekat občany, podniky, kvalitu vzduchu i politiky, kteří se ke změně odhodlají.
