Bosenský volební systém je dávno přežitý, elity tří etnických skupin se však moci tak snadno nevzdají. Pomoct může připravovaná reforma, která ale zabere roky. Přiložit aktivněji ruku k dílu může i Evropská unie a celý Západ.
Pokud má někdo právo stěžovat si na to, že „se volby konají každou chvíli“, jsou to rozhodně Bulhaři. Po parlamentních volbách v dubnu 2021 byly karty rozdány tak, že nikdo nedokázal postavit životaschopnou vládu, hned v červnu se tedy hlasování opakovalo. Ani druhý pokus ale neskončil úspěchem, voliči tak museli k urnám potřetí, tentokrát v listopadu.
Proevropská vláda premiéra Kirila Petkova ze středopravicové aliance Pokračujeme ve změně sice nakonec vznikla a v prosinci začala pracovat, skončila ale už po půl roce. V červnu totiž neustála hlasování o nedůvěře v parlamentu, a to kvůli tomu, že jedna strana předtím vládní koalici opustila. Jiný kabinet od té doby nevznikl, další předčasné volby tak přijdou na řadu začátkem října.
Na scénu by se rád vrátil expremiér Bojko Borisov, voličská podpora koalice okolo jeho konzervativní strany GERB je ale přibližně stejná jako u strany Kirila Petkova, na Bulhary tak pravděpodobně čeká další politický pat.
Na volby se připravují i Slovinci, kteří mají v říjnu za úkol vybrat nového prezidenta nebo prezidentku. Dosavadní hlava státu Borut Pahor už znovu kandidovat nemůže, jeho potenciální nástupci se teprve krystalizují. Jasněji bude až na podzim.
„Zacyklená“ Bosna
Na Balkáně je ale patrně nejzajímavější sledovat situaci v Bosně a Hercegovině, kde se připravují na všeobecné volby v říjnu. Místo preferencí různých stran dává smysl podívat se spíše na celkový politický vývoj v této konfederaci, složené z Republiky srbské (Republika Srpska) a federace Bosny a Hercegoviny.
Současný politický a tím pádem i volební systém zde vychází z tzv. Daytonské mírové dohody z roku 1995, která ukončila válku a rozdělila vedení země mezi bosenské Srby, bosenské Chorvaty a muslimské Bosňáky. Tento „etnicky spravedlivý“ systém funguje dodnes, bez souhlasu všech tří se nic neobejde.
Jak ale upozornil vedoucí bruselské kanceláře think-tanku EUROPEUM a odborník na západní Balkán Žiga Faktor, přístup z devadesátých let je dávno přežitý a brání zemi posunout se dál. Zároveň platí, že se současným nastavením není spokojený v podstatě nikdo – Srbové by chtěli větší samostatnost, Chorvaté zase větší zastoupení ve vedení státu.
Hlavní město Sarajevo, kde jsou voliči progresivnější, podle Faktora ukazuje, kam by Bosna mohla v budoucnu směřovat, jinak je ale šance na změnu prostřednictvím voleb malá.
„Pokud se někdo nechce pasovat do role, že je buď Bosňák, Chorvat nebo Srb, tak je skoro nemožné, aby byl zvolen na jakoukoliv politickou pozici. Hlavně mladá generace, která by nejradši obcházela toto etnické rozdělení, je velmi frustrovaná a často se kvůli tomu rozhodne ze země odejít,“ popsal současnou situaci Faktor.
Pomoct zastavit odchod mladých a schopných by i podle dalších odborníků mohlo právě potlačení etnického pojetí řízení země, současné elity u moci ale na něco takového nepřistoupí.
„Je to neřešitelné. Ať už jde o stranu Milorada Dodika reprezentující Republiku srbskou, bosenskou odnož chorvatské HDZ, nebo i Progresivní alianci, která reprezentuje Bosňáky – všechny tyto strany jsou u moci velmi dlouho díky etnickému rozdělení, a jsou napojeny na různé podnikatele. Je to pochybný systém, který znevýhodňuje jakoukoliv politickou stranu, která nemá etnický fokus,“ vysvětlil Žiga Faktor, podle kterého je tak Bosna „zacyklená“.
Šance na reformu?
Cestou ven ze začarovaného kruhu by mohla být volební reforma. S návrhem přišli nedávno Chorvaté podporovaní západními mocnostmi, podle Faktora ale nebyl příliš propracovaný a vyzníval velmi „prochorvatsky“, což se v Bosně setkalo s bouřlivou reakcí, především muslimských Bosňáků.
Je tedy potřeba postupovat jinak, inkluzivně. „Výhledově by reforma volebního systému mohla situaci zlepšit, ale nejde to udělat v rámci tří měsíců před volbami, musí se na tom pracovat rok, dva roky. Zároveň je potřeba konzultovat všechny strany, které jsou součástí procesu, včetně mezinárodní komunity,“ řekl Faktor s tím, že koordinaci by měl mít na starosti vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu. Tuto pozici v současné době zastává Němec Christian Schmidt.
Stejně tak se podle odborníka nesmí reflektovat jen politické návrhy a ambice, ale je potřeba se zamyslet nad tím, co chtějí sami občané a jak reforma dopadne na ně. „Názorový rozdíl mezi politickou elitou a občanskou rovinou je zde větší než v kterékoliv jiné zemi v Evropě, elity nemyslí na současné potřeby Bosňanů,“ upozornil Žiga Faktor.
Evropská budoucnost
Západ by na názory všech neměl myslet jen při přípravě volební reformy, ale v celé své politice vůči západnímu Balkánu, myslí si Faktor.
„Nesmíme dělat chybu jako v případě Severní Makedonie, kdy si Francouzi s Bulhary něco domluvili, a pak se to Makedoncům jen předložilo k podepsání. To je podle mě dlouhodobě chybný přístup Západu, který destabilizuje region, a dává mnohem větší prostor ostatním aktérům na Balkáně – Rusku nebo Číně,“ je přesvědčený odborník.
S tímto problémem souvisí i „evropská budoucnost“ Bosny a Hercegoviny. S rusko-ukrajinskou válkou a udělením kandidátského statusu Ukrajině a Moldavsku se otevřela příležitost „nakopnout“ proces rozšíření EU na západní Balkán, který roky stagnoval. Především Slovinci a Rakušané prosazovali, aby kandidátský status dostala právě i Bosna.
„Já zastávám názor, že čím víc soutěžících budeme mít, tím efektivnější ta soutěž bude. Viděli jsme to i na rozšíření v roce 2004 – země se samy posouvaly v procesu vyjednávání, Slovensko vstoupilo, i když dlouhodobě pokulhávalo. Věřím tomu, že pokud příležitost dáme co největší skupině zemí, vytvoří se tlak i na ty státy, kde jsou autoritářské vlády,“ uvedl Faktor.
Evropská rada, kde zasedají prezidenti a premiéři zemí EU, se nakonec v červnu na kandidátském statusu pro Bosnu neshodla, přislíbila ale, že se k tématu vrátí a pověřila Evropskou komisi, aby připravenost země zanalyzovala. Lídři vytvořili seznam podmínek, které Bosňané musí splnit, aby na status dosáhli. Patří mezi ne právě i reforma volebního procesu. Je tedy jasné, že bez ní se nepohne opravdu nic.
