Visegrád není vůči ochraně klimatu skeptický, spíš chce získat co nejvíc peněz z EU, říká expertka

© Archiv EG / CAN

Debata o ochraně klimatu se za poslední roky velmi rychle posunula, a to i v zemích závislých na fosilních palivech, jako jsou Polsko nebo Česko. Současná diskuse už není o „jestli“, ale „jak“ a „kdy“, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz Elif Gündüzyeliová.

Elif Gündüzyeliová je hlavní koordinátorkou uhelné agendy v organizaci Climate Action Network.

Země Visegrádu nejsou v ochraně klimatu zrovna dvakrát ambiciózní. Proč?

Chtěla bych podotknout, že ne všichni čtyři členové Visegrádské skupiny jsou v ochraně klimatu stejní. Sice je to politický blok a země se v mnoha případech navzájem podporují, jednotlivé státy ale mají různý potenciál. Například Maďarsko bylo dosud k ochraně klimatu skeptické, nyní ale začíná být mnohem progresivnější.

Ve Visegrádu panuje sdílený historický pocit, že stát je jediným držitelem síly, včetně té elektrické. I v současnosti je výroba elektřiny, její distribuce a vytápění domácností ve všech těchto zemích v rukou národních vlád. Všechny čtyři státy Visegrádu jsou navíc závislé na fosilních palivech. Proto jim v oblasti klimatu chybí ambice. Být ambiciózní znamená opustit fosilní paliva a s nimi spojenou infrastrukturu a přejít k decentralizované distribuci a výrobě elektřiny a tepla. K tomu dosud ve Visegrádu nedošlo.

Energetika v zemích V4 je centralizovaná. Mezitím můžeme v celé Evropě pozorovat rozmach komunitní energetiky. Domníváte se, že decentralizace a rozvoj komunitní energetiky by mohla být příležitostí i pro náš region? Jsme na takovou změnu připraveni?

V národních energetických a klimatických plánech jsme viděli několik malých hezkých projektů komunitní energetiky, což je opravdu dobré. Polsko například přišlo s programem renovace čistoty ovzduší, který poskytuje veřejné granty na výměnu starých zdrojů tepla za menší fotovoltaiku. I umístění fotovoltaiky na střechu znamená dát sílu samospotřebitelům a je to velmi dobrý příklad.

Vyrábět elektřinu může každý. Evropa sází na komunitní energetiku

Výroba elektřiny je doménou velkých společností. V Evropě však přibývá lidí, kteří nechtějí být pouhými spotřebiteli energie, ale chtějí se zapojit i do její výroby, distribuce či ukládání. Instalace solárního panelu na střechu přitom není jedinou možností, jak se zapojit.

Pro Polsko a další země je samozřejmě obtížné decentralizovat systémy výroby energie, neboť jsou závislé na uhlí. V současné době se jim však naskýtá obrovská příležitost. Ve vzduchu visí velký objem peněz z fondů EU a členské státy v současné době připravují plány, jak je využít. Mohou je použít právě na modernizaci energetické infrastruktury.

Visegrád není skeptický, jen chce získat více peněz

Česko a Polsko jsou k transformaci energetiky poněkud skeptické. Existují v Evropě ještě skeptičtější země? Vidíte nějaký rozdíl mezi západními a východními státy?

Nenazvala bych to skepsí. Od té doby, co začala debata o novém rozpočtu EU, se diskutuje zejména o nákladech. Spíš bych řekla, že země s nízkými příjmy jsou v transformaci pomalejší a snaží se získat od EU více finančních prostředků, aby posunuly tradiční způsob výroby energie kupředu. Navíc existují i příklady, kdy se západní země zdráhaly bojovat se změnami klimatu.

Právě Česko a Polsko se ale loni postavily proti ambicióznějším klimatickým cílům EU, nyní je jejich pozice o mnoho mírnější. Co si myslíte o českém a polském přístupu k cílům EU v oblasti klimatu?

Věci se změnily opravdu rychle. EU udělala dobrý manévr a podařilo se jí prosadit Zelenou dohodu jako základ ekonomické obnovy. Polské a české komentáře ke klimatickým cílům jsou spíše o tom, zda na to budou mít dost peněz. Debata o ochraně klimatu se za poslední roky velmi rychle posunula, a to i v zemích závislých na fosilních palivech, jako jsou Polsko nebo Česko. Současná diskuse už není o tom „jestli“, ale „jak“ a „kdy“. Ambice jsou vysoké, ale spravedlivá proměna je proveditelná. Členské státy mají v rukou dobré karty, mají peníze na podporu čisté transformace a mohou ji uskutečnit, stačí chtít. Je zde rozpočet EU, fond obnovy, Modernizační fond nebo Inovační fond. Navíc existuje podpora ze strany Evropské investiční banky. Takže všechno je spíš o plánování. Národní vlády musí plánovat své investice.

Fond obnovy pomůže Česku snížit emise, na splnění klimatických cílů ale stačit nebude

Česko musí bojovat s pandemií, znovu nastartovat hospodářský růst, transformovat energetiku a snížit emise skleníkových plynů. S tím vším má Česku pomoci evropský rozpočet. Zdrojů je dostatek, otázkou zůstává, jak je efektivně využit.

Vlády členských států daly dohromady Národní energeticko-klimatické plány, Evropská komise s nimi ale nebyla zrovna spokojená. Myslíte, že se mohou polepšit?

Národní energeticko-klimatické plány, které byly předloženy Evropské komisi, jsou již zastaralé. Plány byly vypracovány před třemi lety, nyní ale řešíme dopady pandemie a další dynamické změny. Navíc se změnil trh a obnovitelné zdroje jsou nyní mnohem levnější než fosilní paliva. Uhlí je čím dál dražší.

Příprava plánů byla každopádně dobou zkouškou, zejména pro země, které mají menší expertízu v oblasti energetické a klimatické politiky. Země EU díky plánům musely přemýšlet o svých kapacitách a nedostatcích. Vládám to také dodalo motivaci zapojit různé zainteresované strany do rozhodovacích procesů a diskutovat s odborovými organizacemi, občanskou společností atd.

V Česku je ale vláda kritizována za to, že plány dostatečně nediskutuje se zástupci obcí a měst. Je to jen český problém, nebo se to týká celé Evropy?

Je to obecný problém. Ekologické organizace dokonce zaslaly Evropské komisi dopis, že v plánování obnovy po koronaviru není uplatňována zásada partnerství. Situace samozřejmě není stejná ve všech zemích EU. Obdrželi jsme nicméně mnoho připomínek od organizací občanské společnosti, ale dokonce i od odborů, jejichž zástupci si stěžovali, že do plánování nebyli zapojeni.

Zásada partnerství však stále platí a státy na ni musí brát pří navrhování legislativních předpisů pro čerpání z fondů EU ohled. Státy musí konzultovat všechny zúčastněné strany. Regiony musí být součástí plánování. Nejde jen o financování obnovy, ale také o plány spravedlivé transformace. Bohužel stále častěji slyšíme, že se tyto přípravné práce odehrávají za zavřenými dveřmi.

Přípravu Modernizačního fondu provází řada přešlapů a zmatená komunikace

Rozdělování financí na modernizaci české energetiky, respektive schvalování Obecného programového dokumentu Modernizačního fondu, ukázalo v jasném světle největší slabinu Ministerstva životního prostředí (MŽP), nebo možná dokonce i celé české vlády.

Nahradit uhlí plynem? To není ta správná cesta

V Česku by mělo uhlí skončit v roce 2033 nebo 2038, vláda zatím nerozhodla. Jak to vypadá v Polsku?

Diskuse v Polsku je velmi politická a vláda čelí tlaku odborů. Na stole je nyní rok 2049, ale to není reálné, stane se to podle mě mnohem dříve. Uhelná ekonomika již nefunguje, cena uhlí stále roste a pozice zemí se podle toho mění – týká se to i Visegrádu. I místní komunity žádají uzavření uhelných elektráren. Pozitivním příkladem je polská uhelná oblast Východní Velkopolsko, která se zavázala k dosažení klimatické neutrality do roku 2040 s tím, že do roku 2030 s těžbou uhlí skončí.

V Česku by měl uhlí nahradit plyn. Je to správná cesta?

Plyn není přechodovým zdrojem energie, celý proces se tím jen prodlužuje. Je to další slepá ulička. To, co se stalo uhelnému sektoru, se v určitém okamžiku stane i plynu.

Země Visegrádu patří mezi největší příjemce prostředků z fondů EU. Domníváte se, že EU poskytla na energetickou transformaci dostatečný objem peněz?

Jde zhruba o 1 bilion eur. Je to hodně peněz a neměli bychom zapomínat, že rozpočtová podpora od EU je branou k otevření investic ze soukromého sektoru. Země středovýchodní Evropy využívají fondy soudržnosti pro výstavbu infrastruktury již mnoho let. Nyní jde spíše o stanovení priorit. Pokud budou země investovat do zaostalých sektorů, nebudou jim nikdy stačit. Investice musí vytvořit dominový efekt a otevřít cestu k dekarbonizaci.

Česko je na tom v rozvoji obnovitelných zdrojů hůře než Srbsko či Albánie, říká Ladislav Miko

Slovensko, podobně jako Česko, čeká v souvislosti s obnovou po koronavirové pandemii rozsáhlý balík peněz, který by měl mimo jiné jít na environmentální a klimatická opatření. Kde je potřeba v této oblasti zabrat a zvládne to země pod Tatrami?

Článek vznikl v rámci projektu financovaného z Mezinárodního visegrádského fondu, na kterém se podílí EURACTIV Česká republika, EURACTIV Slovensko, EURACTIV Polsko, Political Capital Institute (Maďarsko) a EURACTIV.com.