Michaela Šojdrová: Ženy mají být všude tam, kde se o nich rozhoduje

ženy v politice

@ Archiv Michaely Šojdrové

V čem jsou ženy nenahraditelné a proč je jich v politice tak málo? Zeptali jsme se europoslankyně Michaely Šojdrové.

Svou kariéru začínala jako učitelka francouzštiny a vzdělávání zůstalo její doménou i v politice. Michaela Šojdrová byla poslankyní za KDU-ČSL, působila také v České školní inspekci a dnes reprezentuje svou zemi v Evropském parlamentu, kde je členkou výborů pro kulturu a vzdělávání, zaměstnanost a sociální věci, ale také výboru pro práva žen a rovnost pohlaví.

Proč vlastně politika potřebuje ženy? V čem je muži nemohou zastoupit?

V politice nás nemůžou zastoupit tam, kde se rozhoduje o tématech, která jsou hodně blízká ženám. Především nás ale nemůžou zastoupit v našem vnímání světa. Ženy a muži se doplňují, a byť nejsem ortodoxní feministka, tvrdím, že ženy mají být všude tam, kde se o nich rozhoduje. Ženy tvoří ve společnosti zhruba padesát procent a měly by být vyváženě zastoupeny, ať už se to týká politiky, vedení firem, veřejnoprávních institucí, vysokých škol, výzkumných ústavů, médií či státní a veřejné správy. Neříkám, že to musí být vždycky padesát procent, to samozřejmě záleží na okolnostech.

 Je přirozené, že ženy mají blízko k pečovatelským rolím. Dokáží být daleko vnímavější.

Můžete upřesnit, co myslíte těmi politickými tématy, která jsou bližší ženám?

Můžu. Vím to velmi dobře ze své zkušenosti. Jsou to témata sociální, vzdělávací a zdravotnická. Všude tam, kde mají ženy svou doménu. Není to žádný stereotyp, je přirozené, že ženy mají blízko k pečovatelským rolím. Samozřejmě je dobře, když tu úlohu pomáhají naplnit i muži, ale ženy k tomu mají přirozeně blíž, dokáží být daleko vnímavější. Ženy by ale měly být i tam, kde se rozhoduje o rozpočtu, protože ženy vědí, že když přidělujeme prostředky například na sport, je potřeba myslet na všechny – i na ty nejmenší, ale na stárnoucí a hendikepované. Navíc je tu otázka stárnutí populace a péče o stále početnější skupinu seniorů. Právě k této problematice mají ženy velmi blízko a mají k ní co říct.

Jsou podle Vás řešením kvóty na zastoupení žen?

Cecillia Bonefeld-Dahl, ředitelka DIGITALEUROPE, z Dánska říká, že kvóty „nejsou dobrým řešením, ale fungují“ a já s ní naprosto souhlasím. Není to pro mě preferované řešení, ale když nic jiného nefunguje a zastoupení žen se nedaří zvýšit, tak kvóty mohou pomoci. Jsem ale spíše zastánkyní pozitivní motivace, ne regulace.

Když nic jiného nefunguje a zastoupení žen se nedaří zvýšit, tak kvóty mohou pomoci.

Jak tedy kromě kvót lze zvýšit počet žen v politice?

Největší pobídkou je podle mě poptávka, a když se podíváme právě na politiku, vidíme, že strany, kde jsou ženy v popředí, mají úspěch. „Trh“ tedy v tomto ohledu funguje dobře, protože voliči ženy chtějí. Důkazem je obvod Jižní Moravy pana Škromacha, bývalého senátora a ministra práce, kde ho na souboj vyzvala paní Anna Hubáčková, a porazila ho. Samozřejmě to závisí na kvalitě kandidátů, ale poptávka po ženách tu prostě je.

Co kromě samotné poptávky motivuje ženy k vyšším ambicím?

Evropská unie v tomto používá motivační nástroje, i finanční. Například tam, kde se rozhoduje o udělování grantů, jako třeba v Horizontu 2020, se v některých výzvách požaduje zastoupení žen ve výzkumných týmech. Nesmí to ale znamenat, že mužský tým, který bude mít skvělé výsledky, výborný nápad a projekt, nebude moci uspět. Nejde přitom jen o přítomnost žen, ale o vyvážené zastoupení obou pohlaví. Například v Evropském parlamentu musí být mezi místopředsedy výborů vždy zastoupeno opačné pohlaví alespoň jedním místopředsedou. Dokonce jsme se teď dostali do problémů při změně uprostřed období, protože v jednom výboru hrozilo, že místopředsedové budou jen muži a tak zvolení toho posledního bylo tím zablokované. Dělají se tu pak různé šachy, aby se tomu pravidlu vyhovělo. Jedná se přitom o vnitřní pravidlo, které nestanovuje nikdo z venku. Právě proto je mi sympatická snaha tento dobrovolný princip dodržet.

Ženy je potřeba trochu přesvědčovat a povzbuzovat, potřebují cítit oporu svého nejbližšího okolí – u rodiny, u přátel.

Není někdy problém u žen samotných? Chtějí se vůbec prosadit?

Ženy se často podceňují nebo se velmi přísně hodnotí a role organizací je právě ženy povzbudit. Ženy se více zkoumají a mají pocit, že ve vysokých funkcích jsou nahraditelné. Jsou rády, když dělají něco praktického, když je práce uspokojuje. Nejsou zkrátka přirozeně ambiciózní jako muži. Mám k tomu jednu historickou zkušenost. V roce 1996, když jsem poprvé kandidovala do politiky, byl to Josef Lux, které mne oslovil a po několika měsících mne nakonec ke kandidatuře přesvědčil.  Já jsem se na to opravdu sama necítila připravená.  Ženy je potřeba trochu přesvědčovat a povzbuzovat, potřebují cítit oporu svého nejbližšího okolí – u rodiny, u přátel. Tohle je velmi důležité. U žen pozoruji, že se zpětné vazby nebojí, naopak chtějí slyšet hodnocení, aby věděly jak pokračovat a zlepšovat svoji práci.

Pokud se žena rozhodne být političkou, má cestu ke kariéře reálně těžší než muž?

Ano, má ji těžší. Mladší žena musí myslet na to, jak bude s kariérou slaďovat péči o rodinu. Žena přirozeně cítí, že právě v roli matky je nenahraditelná. Zároveň ale chce využít své vzdělání, případně vidí i své poslaní ve společenské angažovanosti a v tom je první překážka, kterou muži neřeší. Druhá překážka spočívá v tom, že když chce žena uspět v souboji o vyšší pozici, ať už je to starostka či předsedkyně organizace, tak musí být lepší než muži. Musí vyvinout hodně velké úsilí, a to od přípravy obsahu svých vystoupení tak po to, jak vypadá. Nároky jsou podle mě velké.

Jednoho nejmenovaného politika se jednou ptali, zda si myslí, že ženy by měly být v politice a proč.  A on řekl: „No jistěže měly, přece protože jsou krásné“.

Myslíte si, že vzhled je u žen důležitý pro to, aby se prosadily?

Jednoho nejmenovaného politika se jednou ptali, zda si myslí, že ženy by měly být v politice a proč.  A on řekl: „No jistěže měly, přece protože jsou krásné“. Bylo to upřímné, nikdo ho za to nekamenoval. Rozhodně ale nejde o to, že žena musí být Miss, ale očekává se, že bude upravená, vypadat dobře a příjemně.

Bývalá polská premiérka není dobrým příkladem

Jak je to teď u nás, zlepšuje se postavení a počty žen v české politice?

Pomaličku to roste. Teď máme v českém Parlamentu 22 %. Pamatuju dobu, kdy bylo 19 %. Můžu to srovnat s Evropským parlamentem, kde máme 38 %, tedy skoro dvakrát tolik. Projevuje se to v atmosféře i v pracovním prostředí.

Polky jsou nesmírně aktivní.

A jak si vedou země nám podobné, respektive Visegrád? Nemusíte uvádět konkrétní čísla, spíš jak na Vás náš region působí, co se týče vyrovnanosti žen a mužů.

Poláci jsou na tom relativně dobře, ale Češi a Slováci určitě ne. Maďaři ženy v politice mají, ale vyrovnanost nebude zvlášť velká.

Existují nějaké rozdíly mezi ženami napříč evropskými národy?

Třeba Polky jsou nesmírně aktivní.

Může to být i tím, že Poláci měli premiérku?

Řekla bych, že ano, bylo to vnímáno pozitivně a veřejnost to z genderového hlediska nepobouřilo. Szydlová ale není zrovna dobrý příklad, neboť jak se později ukázalo, tak byla velmi manipulovatelná panem Kaczynským. Svědčí to tedy o tom, že žena není zárukou kvality. Manipulovatelní jsou samozřejmě i muži. Lepším příkladem pro mne je Yveta Radičová, byla otevřená a zásadová. Je velká škoda, že nevydržela déle, byla by pro Slovensko posilou.

Česká společnost není zaujatá či předpojatá, ale potřebujeme silné ženy, které by to do toho šly. Myslím, že by to prezidentskému úřadu prospělo.

Myslíte, že Česká republika bude mít v blízké budoucnosti premiérku nebo prezidentku?

Věřím, že se toho dožiju.  Ostatně za KDU-ČSL kandidovala Zuzana Roithová a byla to dobrá volba, lidé ji velmi oceňovali. Věřím tedy tomu, že v České republice je to otázkou času a dobrých ženských kandidátek. Nepochybuji o tom, že poptávka bude, česká společnost není zaujatá či předpojatá, ale potřebujeme silné ženy, které by to do toho šly. Myslím, že by to prezidentskému úřadu prospělo.

Potřebuje Česko nějakou výraznou ženskou postavu, která by motivovala ostatní ženy ke vstupu do politiky?

Určitě. Já jsem například velká obdivovatelka Madeleine Albrightové, je to pro mě vzor. Těch přitom moc není. Do migrační krize jím byla i Angela Merkelová, ale zklamala mě – to říkám zcela upřímně. Neuznat chybu není dobré, ale přesto jí přeji, aby uspěla. Nepochybně je to velmi silná osobnost.

Pokud má žena expertízu v oblasti obrany, může být dobrou ministryní obrany. Dovedu si ale představit, že k něčemu takovému dojde spíš kvůli personální nouzi či politické situaci. To se podle mě stalo u nás.

Jsou podle Vás některé posty, které by měli být spíše vyhrazeny mužům? Narážím třeba na to, zda by měla být žena ministryní obrany, či zda je na takovou funkci vhodnější dosadit muže.

Určité resorty, jako je třeba ministerstvo práce a sociálních věcí, ministerstvo školství či spravedlnosti, jsou pro ženy přirozenější. Ženy, ale mají stejné předpoklady být odbornicemi i v jiných, tradičně „mužských oborech“. Je to ale případ od případu, pokud má žena expertízu v oblasti obrany, může být dobrou ministryní obrany. Dovedu si ale představit, že k něčemu takovému dojde spíš kvůli personální nouzi či politické situaci. To se podle mě stalo u nás, když pan Babiš přesunul ministryni Šlechtovou z místního rozvoje na obranu. Bylo to spíše taktické řešení, paní Šlechtová byla předtím čtyři roky ve vládě, musela se tedy seznámit s mnoha dokumenty, které se obrany týkají.  Bude-li ale chytře naslouchat skutečným expertům a obklopí se respektovanými lidmi, uspět může. Příkladem může být i Petra Buzková, která nastoupila na post ministryně školství, aniž by se předtím o tu oblast zvlášť zajímala. Nakonec ale uspěla. Bariéry pro vedení některých resortů tedy podle mě nejsou.