Eric Maurice: V4 prosazuje silnější roli členských států. Neříká však, čeho tím chce dosáhnout

© Vlada.cz

Jak západní země vzpomínají na vstup ČR a dalších zemí bývalého východního bloku do Evropské unie? Pro redakci EURACTIV.cz odpovídá francouzský odborník Eric Maurice.

Eric Maurice je ředitelem bruselské pobočky nadace Roberta Schumana. Působil také jako novinář a šéfredaktor serveru EUObserver. Rozhovor vznikl jako součást projektu VisegradInfo.eu při příležitosti Evropského dne na Vysoké škole ekonomické.

Před patnácti lety vstoupila skupina deseti zemí včetně ČR do EU. Co od nás v té době západní země očekávaly?

Západní země očekávaly od rozšíření EU zejména znovusjednocení Evropy a zvětšení území, na kterém platí evropská pravidla včetně svobody projevu a pohybu. Zároveň tu ale panovaly obavy ohledně toho, jaký bude mít rozšíření EU sociální dopad na západní Evropu. Západ si nebyl jistý tím, co může od nových členských států očekávat, neznal dobře jejich historii, mentalitu obyvatel ani jejich vlastní očekávání. Pak spolu západní a východní země EU začaly nejenom komunikovat, ale také spolupracovat, a ukázalo se, že naše očekávání se liší více, než jsme předpokládali. Pro obě strany to byl začátek deziluze. Na západě jsme očekávali, že nové členské země přijmou nejenom evropské právo, ale i společné vize toho, kam by měla EU směřovat, a jakou by měla hrát roli ve světě. U nových členských států to ale samozřejmě bylo jinak, měly za sebou jiný odrazový bod, a to zkušenost s nadvládou starých imperiálních mocností a pak s komunistickým režimem. Vyústilo to v pocit, že nemohou splnit to, co od nich západ očekává.

Již rok před rozšířením jsme ale mohli tušit, že mezi staršími a novými členskými zeměmi budou panovat rozdíly. Projevilo se to i přístupu zemí k válce v Iráku – zatímco Francie a Německo byly proti, zbytek Evropy, a zejména její východní část, válku podporoval. V období rozšiřování jsme ale o takových rozdílech příliš nepřemýšleli, a to ani v oblasti geopolitiky, sociální politiky a tak podobně. Zkrátka se to nehodilo do naší optimistické nálady, která nastala po roce 1999. Ta ale skončila v den, kdy se EU rozšířila, a my jsme začali novou etapu, něco nového. V té době jsme o tom ale takto nepřemýšleli, a možná proto jsme si vzájemně nerozuměli.

Ani po 15 letech nemají Češi a Slováci jasno v tom, co obnáší členství v EU

Před 15 lety vrcholil přístupový proces Česka a Slovenska do Evropské unie. Jaká tehdy panovala politická nálada a jak se po patnácti letech změnila? Právě o tom debatovali bývalí premiéři Česka a Slovenska spolu s dalšími odborníky.

Západ podle Vás od rozšíření očekával znovusjednocení Evropy. Skutečně k něčemu takovému došlo?

Nové členské země stále nesou označení „bývalý východní blok“. Na této nálepce se podílí fakt, že skupina postkomunistických zemí vstoupila do EU společně, a možná to i přispívá jistému dělení Evropy na Východ a Západ v mysli veřejnosti. Evropa se ale nedělí pouze na západní a východní, ale také na severní a jižní nebo na velké státy a malé státy. Rozhodně tu však nejsou žádné ostré dělící hranice.

Součástí „východního bloku“ je i Visegrád, který se od ostatních zemí EU vymezil zejména v souvislosti s migrační krizí. Jak nás po této zkušeností Západ vnímá?

Co se týče migrace, tak V4 od začátku trvala na tom, že ochrana hranic musí být prioritou, a později se k jejich názoru přidaly i ostatní země EU. V roce 2015, kdy migrační krize vrcholila, bylo ale pro EU nejdůležitější vyřešit náhlý příliv migrantů a země jako Maďarsko, Česká republika nebo Slovensko k tomu svou pozicí moc nepřispívaly. S těmi příchozími lidmi jsme zkrátka museli něco udělat. Nyní se migrační krize zmírnila a EU se může zaměřit na dlouhodobější řešení a na ochranu hranic. Prioritou členských zemí se tedy stala příprava na budoucnost. Rozhodně to ale neznamená, že se všechny země EU shodují na tom, co vlastně ochrana hranic znamená, jakou roli by měl mít Frontex a do jaké míry mají země kontrolovat své hranice. V tom se názory jednotlivých zemí liší. Otázkou také je, jak naložit s žadateli o azyl, kteří jsou již v Evropě. Stále jsme se na ničem nedohodli.

Na jednu stranu se tedy v rámci EU shodujeme na tom, že se potřebujeme dívat na azylovou politiku, ochranu hranic a zahraniční politiku směrem k Africe a Blízkému východu komplexněji. Na druhou stranu tu panují značné rozpory v otázce udělování azylu, kde má V4 stále odlišný postoj od institucí EU. Pokud se ale podíváme na poslední summit EU, zjistíme, že problematickou zemí byla spíše Itálie.

Další spolupráce Visegrádu je nejasná. Téma migrace čtyřku spojilo i rozdělilo zároveň

S příchodem migrační krize se Visegrádská čtyřka aktivizovala. Všudypřítomná otázka migrace se stala prioritou spolupráce a přispěla k „visegradizaci“ středoevropské politiky. Migrace ale ustupuje, téma se vyčerpává a Visegrád má před sebou nové výzvy.

Od dob migrační krize pozorujeme v EU euroskeptické nálady, obzvláště to platí právě pro země V4. Co je podle Vás příčinou naší skepse vůči EU?

Možná je to tím, že země měly od členství v EU jiná očekávání a samotné členství je pro ně náročné v tom, že jejich hlas není slyšet tak, jak původně očekávaly. Za druhé, EU byla dříve vnímána spíše jako ekonomický projekt, protože na oblast bezpečnosti tu bylo NATO. Pak ale přišla Maastrichtská smlouva, která dala EU větší politický rozměr. Pro ČR a další země včetně Británie je ale těžké tuto politickou dimenzi EU přijmout. Nese to sebou celou řadu závazků, ale také přenesení kompetencí a suverenity v určitých oblastech do jiných rukou. Třetím důvodem je, že EU se v minulých letech musela vypořádat s několika krizemi a učinit několik složitých rozhodnutí. Dalším momentem byl brexit, kdy lidé začali přemýšlet o tom, co to vlastně EU je a co bychom s ní měli dělat. Nyní je ve vzduchu mnoho otázek týkajících se smyslu EU a výhod, které z ní plynou.

Euroskeptický populismus v Maďarsku a Polsku: Podobná melodie, ale jiný orchestr

S blížícími se evropskými volbami se z Maďarska a Polska opět ozývá euroskeptická rétorika. A rozhodně to není nic překvapivého. Místní vládnoucí strany a jejich lídři – Viktor Orbán a Jaroslaw Kaczyński – se totiž na Evropskou unii dívají kriticky. 

Evropská unie spustila po referendu o brexitu debatu o budoucnosti EU. Přinesla tato debata nějaké výsledky?

První náznaky se dozvíme na summitu v Sibiu 9. května. Už teď ale vidíme, že třeba reforma eurozóny nevede tam, kam původně Evropská komise nebo Francie chtěla. Dosáhli jsme i jistého pokroku v obraně, bezpečnosti a ochraně hranic, které byly definovány jako hlavní priority. S velkou debatou o reformě smluv o EU ale nikdo nechce začít. Jen málokdo je připravený debatovat o tom, jaké kompetence by si měly členské státy ponechat a jaké by měly převzít evropské instituce, jaká rozhodnutí by měla být přijímána či jaké pravomoci bychom měli sdílet a jak daleko by měla evropská integrace pokračovat. Členské státy se neshodují na tom, jaký má vlastně EU smysl, přestože všichni víme, že bychom měli mít jasnější představy o tom, jaké by měly být cíle EU a jak bychom jich měli dosahovat. Každý má na tyto otázky jiné odpovědi, jiná řešení. V současné době není jednoduché o tom jednat, země se totiž zabývají hlavně brexitem či vyjednáváním o víceletém finančním rámci.

V debatě o reformě EU zaznívá ze zemí V4 názor, že v budoucnu by měly mít členské státy silnější postavení. Je taková změna vůbec reálná?

Záleží na tom, co myslíte tím posílením členských států. Jejich posílení totiž může vest k tomu, že budou mít možnost vyhýbat se či nedodržovat rozhodnutí učiněná v Bruselu. Posílení členských států také může znamenat posílení role Evropského parlamentu. V tomto ohledu tedy musíme jasně vědět, co tím posílením vlády členských států myslí. Může to znamenat vice konzultací či diskusí v rámci rozhodovacího procesu, může to ale znamenat nechat státy dělat to, co si zachtějí. Z rétoriky některých vlád vyplývá, že chtějí rozhodovat o všem samy. Nelze ale odmítat vícerychlostní Evropu s tím, že to bude znamenat zaostávání za jinými státy, a zároveň chtít ze členství z EU „vybírat jen třešničky“. Buď budeme mít vícerychlostní Evropu, s různými skupinami, ale také pravidly a povinnostmi, nebo odmítneme princip vícerychlostní Evropy včetně principu “dělat si, co chci”.

Znamená to tedy, že země V4 nebyly schopné jasně formulovat svou vizi budoucnosti EU?

Visegrád řekl, že chce mít silnější postavení, ale nevíme, k čemu je chce využít. V následujících letech se bude pravděpodobně diskutovat zejména o oblasti sociální politiky. V4 přitom musí jasně říci, zda chce i nadále těžit z nízkých platů atp., či zda chce dohnat západní země, zvýšit minimální mzdu a zlepšit svou sociální politiku.

Nejasná pozice ohledně budoucnosti EU ale není typická pouze pro Visegrád. Zatím ani nevíme, co chce Německo, Španělsko nebo Itálie. Nikdo z nich nemá jasnou představu. Své plány předložil pouze Macron a ať už jsou dobré nebo špatné, alespoň se o nich může vest nějaká politická diskuse. Ostatní země se do debaty ale nepouštějí.

Budoucnost Evropy podle mnohých spočívá na bedrech Francie a Německa. Souhlasíte s tím, že tyto země budou motorem další integrace?

Už nyní jsme ale svědky toho, že pokud se Francie s Německem na něčem nedohodnou, je těžké se k nějakém rozhodnutí dopracovat, protože tu vždy bude jedna velká země v opozici. Spolupráce mezi Francií a Německem ale rozhodně nestačí, mohou se proti nim postavit jiné skupiny, jako například Visegrád nebo třeba severské země. Druhým problémem je, že hledání shody mezi Francií a Německem je čím dál obtížnější. Francie po dlouhá léta postrádala energii a nápady, a nyní to chybí Německu. Macron představil Evropě své vize a jako odpovědi se mu často dostalo “ne”. Spolupráce mezi Francií a Německem je tedy nezbytná, ale nefunguje. Velké země jsou pro politickou a ekonomickou sílu EU důležité ale zároveň vidíme, že Británie odchází z EU, Španělsko si zase není jisté tím, jak by to mělo v budoucnu vypadat, Itálie se jádru EU čím dál vice vzdaluje a Polsko není tak aktivní jako dříve. Výzvou pro budoucnost EU je tedy najít novou hybnou sílu, která by se měla skládat nejen z Francie a Německa, ale i dalších hráčů.

The Capitals: Jak reagují země EU na Macronovu „evropskou renesanci“?

The Capitals přináší denní přehled zpráv z evropských metropolí.