Reakce na článek „O co opravdu jde při certifikaci zpracovatelů elektroodpadu“

Promoted content

© archiv společnosti REMA

V úterý 30. 6. 2020 byl na webovém portále EURACTIV.cz zveřejněn komentář Jana Vrby, který se českému odpadovému hospodářství snaží vysvětlit problematiku nově navrhované povinnosti pro zpracovatele elektroodpadů, tzv. povinnou certifikaci, z pohledu společnosti ASEKOL a jejího, decentně řečeno, spřáteleného zpracovatelského závodu na elektroodpad ENVIROPOL. Jelikož je realita zásadním způsobem odlišná od Vrbou předkládané fikce, považuji za nutné uvést předložené informace na pravou míru.

Jan Vrba, předseda představenstva společnosti ASEKOL (neziskové organizace zabývající se zpětným odběrem elektrozařízení) a jednatel společnosti ENVIROPOL (ziskové společnosti zpracovávající elektroodpad), se prostřednictvím svého komentáře snaží čtenářům vnutit motivy a pohnutky jednotlivých aktérů, kteří podle jeho úhlu pohledu zapomínají na hlavní prioritu při zpracování elektroodpadu, kterou je zpracování nejlepšími dostupnými technologiemi s co nejmenším dopadem na životní prostředí. Skutečnost je však jiná. Janem Vrbou předkládané argumenty jsou už jenom z hlediska jeho rolí a působení v neziskovém/ziskovém sektoru účelově posunuté a s realitou a efektivní ochranou životního prostředí nemají pranic společného.

O co opravdu jde při certifikaci zpracovatelů elektroodpadu

Koho by se dotkla navrhovaná certifikace zpracovatelů elektroodpadu? Dopadla by zejména na ty, kteří si chtějí rychle a jednoduše vydělat peníze, i když třeba na úkor životního prostředí, píše ve svém komentáři předseda představenstva společnosti ASEKOL Jan Vrba. 

V první části komentáře Jan Vrba připomíná důvody existence zákonné povinnosti „elektroodpad sbírat a zpracovávat“. Pokud však říká A, měl by říci i B: a tím je to, že odpady spadají do působnosti legislativního rámce, který již dnes definuje podmínky a způsoby nakládání s odpady, a to jak s odpady nebezpečnými, tak s odpady ostatními. Pokud k uvedenému doplníme i legislativní restrikci na omezení nebezpečných chemických látek ve výrobcích, můžeme konstatovat, že již dnes existuje národní legislativa (ve shodě s evropskou legislativou), která zpracování nebezpečných i ostatních odpadů koriguje, a to za využití nejlepších dostupných technologií. Je tak zcela zbytečné účelovým způsobem démonizovat elektroodpad jako něco výjimečně nebezpečného. Elektroodpad je jedním z mnoha odpadů, pro který existují zákonem definované limity a definované přístupy nakládání, které jsou k životnímu prostředí šetrné způsobem aktuálního lidského poznání. To, že v ČR neexistuje potřebná kapacita finální recyklace, a to dokonce ani pro železo, jak ve svém komentáři Jan Vrba mylně uvádí, všichni víme. Tato kapacita je totiž v mnoha oblastech nedostatečná i v celé Evropě. Kdyby se skutečně danou problematikou zabýval do hloubky, věděl by, že pracovní skupina RecHelp dokonce opakovaně předkládala Ministerstvu životního prostředí návrhy na úpravy nových odpadových zákonů, které se v tuto chvíli projednávají ve Sněmovně tak, aby byla podpořena právě tato finální recyklace v České republice. Bohužel v tomto okamžiku zákony, ani jejich pozměňovací návrhy, žádný takový institut neobsahují.

Co se týče „situace v oblasti zpracování elektroodpadu v ČR,“ Jan Vrba předkládá informace o počtu zpracovatelů, nicméně opět zcela pominul to zásadní – neuvedl, jakým způsobem se subjekt zpracovatelem stává. Existuje pouze jediná cesta – zákonem definovaná. Je jím souhlas příslušného krajského úřadu k provozování příslušného zařízení. Tento souhlas je výsledkem správního řízení definovaného zákonem, který mimo jiné klade jasné a neopominutelné podmínky, které žadatel musí naplnit, a to včetně detailního provozního řádu s popisem technologie zpracování. V případě, že je správní řízení ukončeno kladným rozhodnutí, jsou naplněny všechny zákonem dané požadavky na proces zpracování pro definované typy odpadů, včetně například elektroodpadů. Není tedy pravda, že se „povedlo či nepovedlo“ některým zpracovatelům získat takové či onaké povolení, resp. souhlas. Všechny subjekty jsou držiteli oprávnění a z pověření kraje jsou schopné dostatečným způsobem chránit životní prostředí. Již asi nemá cenu doplňovat, že mnohé z takovýchto správních řízení doplňují studie o posuzování vlivů na životní prostředí, což autor komentáře dobře ví ze své praxe zpracovatele elektroodpadů, jen nám tato fakta jaksi opomněl předložil.

ČR zavádí odpadovou legislativu EU. Zákon o výrobcích s ukončenou životností doprovází kontroverze

Z každé ledničky, pračky, počítače nebo telefonu se dříve či později stane odpad, který může být nebezpečný pro životní prostředí. Elektroodpad s sebou však nenese pouze rizika, ale také příležitosti. Ze starých spotřebičů a dalších zařízení se může stát zdroj nových materiálů.

K Janem Vrbou nastolené otázce, „koho by se certifikace nejvíce dotkla,“ je třeba primárně říci, že povinná certifikace je nesprávná myšlenka, proti které se ohrazují jak Evropská komise, tak samotný CENELEC, tedy autor zmíněných norem. Všechny uvedené subjekty, včetně nás, varují před nevratným a škodlivým dopadem povinné certifikace na tržní prostředí, které povede pouze k monopolizaci či duopolizaci zpracovatelského prostředí s finálním významným navýšením recyklačních poplatků, které v konečném důsledku zaplatí spotřebitel, tedy každý z nás. Není také překvapením, že existuje řada výrobců elektrozařízení, kteří s povinnou certifikací nesouhlasí, neboť naruší hegemonii jejich rozšířené odpovědnosti výrobce. Někteří z nich dokonce s ohledem na tento nesouhlas mění svůj kolektivní systém, ve kterém své povinnosti plní. Pokud tedy skutečně existuje potřeba změnit pravidla a principy zpracování elektroodpadu, a odlišit ho tak od jiných nebezpečných či ostatních odpadů dnes řízených národní a evropskou legislativou, nic nebrání tomu, aby se legislativní pravidla upravila, nikoli však povinnou certifikací, která sleduje zcela odlišné cíle, a ne primárně očekávanou ochranu životního prostředí. Nelze se tak ubránit otázce, v čem je rozdíl mezi elektroodpadem a odpadem z baterií, specificky lithiových baterií, že se nám autor komentáře snaží vnutit jeho svět? K tématu certifikace samotné bylo otištěno mnoho a je možné tyto komentáře dohledat ve veřejně dostupných zdrojích. Je tak zřejmé, že problematika nezávislosti auditorů a finanční náročnost dopadne na celý zpracovatelský průmysl v České republice. A zcela zbytečně, neboť certifikace žádný přínos mít nebude. Jedinými subjekty, které budou obětovány, tak budou chráněné dílny a řádově 1000 chráněných pracovních míst, které se na procesu recyklace elektroodpadu podílejí.

Je důležité říci, že autor komentáře také dezinterpretuje stanoviska mnoha odborných asociací ve věci certifikace. Žádný z jím uváděných subjektů, ať už ČAOH, SPDS či APOREKO, ale i mnoho dalších neuvedených nemají jakýkoli problém s dobrovolnou oborovou certifikací, která slouží k odlišení se od konkurence a poskytnutí určité exkluzivity pro např. finální recyklátory v zahraničí.

Zpracovatelé elektroodpadu se obávají nové legislativy. Hrozí monopol jedné organizace?

Česká republika v současné době implementuje balíček evropské legislativy zaměřené na odpadové hospodářství. Kolem jednoho ze zákonů se však vyrojily kontroverze. 

Na závěr si neodpustím komentář k Vrbově poznámce ke kolektivnímu systému, který „cejchuje“ jako „kolektivní systém, který nemá vybudovanou sběrnou síť a svůj sběr a zpracování založil právě na výkupnách. Takže bez nich by fungovat nemohl.“ Z uvedeného je zřejmé, že autor vůbec neporozuměl principu tržního hospodářství a principům tržní kooperace. Jeho hodnocení je nejen nepodložené, ale zjevně nepravdivé. Jím označovaný kolektivní systém disponuje sběrnou sítí o hustotě více než 20 000 sběrných míst (jedna z nejhustších v zemi), Jeho sběr dosáhl hodnoty 20,9 tis. tun vysloužilých elektrozařízení, což představuje míru sběru 79,5 % u elektrozařízení a 78,4 % u přenosných baterií a akumulátorů (nejvíce ze všech kolektivních systémů v zemi) a míra materiálového využití u jeho více než 50 zpracovatelů na více než 60 lokalitách přesahuje hodnotu 95 %. Víc asi není třeba dodávat.

Autor ve svém komentáři prezentuje poněkud „zpátečnický“ pohled na elektroodpad jako pouhý, nicméně v jeho pojetí velmi démonizovaný odpad, namísto cenného zdroje druhotných surovin. Princip oběhového hospodářství také nemá sloužit k uzavření trhu, nýbrž má zajistit dostupnost druhotných surovin, posílení surovinové soběstačnosti jak Evropy, tak zejména České republiky, a v neposlední řadě také posílení zaměstnanosti v regionech. Je tak škoda, že se autor více neangažuje v podobných aktivitách, jako např. výše uvedený RecHelp či ochrana zdravotně hendikepovaných spoluobčanů. Pak by možná s tak klidným srdcem nepronášel jen jeho úhlem pohledu viděné závěry o tom, že se nikomu nic nemůže stát, mající ale ke skutečnosti hodně daleko. A byť má každý právo na názor, tak ten jeho progresivní ani sociální ve vztahu nejen k chráněným pracovním místům opravdu není.

Oběhové hospodářství není jen o odpadech. Evropě má pomoci dosáhnout klimatické neutrality

Evropské hospodářství čekají výrazné změny v nakládání se zdroji. Pro dosažení klimatických cílů totiž bude nezbytné radiálně snížit nejen komunální odpad a plastové obaly, ale vyrábět i udržitelné výrobky, které po jejich spotřebě budou moci získat druhý život.