„Zeptejte se“…koho? Plastikáře!

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

[© Shutterstock/one photo]

Je frustrující a dechberoucí, v jak neuvěřitelném rozsahu se v posledních letech laická veřejnost (mezi kterou musíme bohužel zařadit i významnou část politické a úřednické garnitury v Bruselu) je schopna se „odborně“ vyjadřovat k plastovému odpadu a zasazovat se za opatření, která nám mají zajistit čistší prostředí, prodloužit naše životy a přispět k tomu, aby se děti našich dětí měly stejně dobře jako my.

Článek původně vyšel v prosincovém čísle časopisu Odpadové fórum, odborného měsíčníku pro průmyslovou a komunální ekologii.

Navíc z mnoha reálných zkušeností lze přitom potvrdit, že „plastikář“ je na názor tázán pouze ojediněle. A přitom je to právě on, kdo recyklát do svého výrobku zařadí, kdo ho musí umět prodat, kdo musí překonávat obezřetnost koncového zákazníka a kdo v konečném důsledku musí investovat. A on to přitom už 30 let dělá nebo se o to alespoň snaží. Jenže se mu dostává reakce v podobě klacků házených pod nohy z mnoha stran:

Proč není již všechno z recyklátů?

Celý problém recyklace a prodloužení životního cyklu výrobku z plastu spočívá v tom, aby hlavně legislativa umožnila či dokonce preferovala recykláty používat. Jakmile bude legislativa „tlačit“ na opětovné použití výrobků a zařazení recyklátů do výrobků, tak se přidají výrobci produktů z plastů, jejich zákazníci a současně logicky i my občané!

Toto je podstatné na celé problematice a někdy i hysterii kolem plastů. Bohužel EU legislativa jde opačným směrem – a nutno podotknout, že v mnoha a mnoha příkladech je to na základě německé legislativy, která jak se říká „táhne“. EU nás jako občany a spotřebitele chce za každou cenu chránit „od všeho zlého“ a určuje často nesmyslné limity, restrikce, povinnosti producentům apod.

Ano, recyklát je recyklát, ten nikdy nebude zcela aseptický a dokonalý…. A vybudovali jsme si zatím účelem v Helsinkách obrovskou instituci ECHA (Evropská agentura pro chemické látky), která ze své podstaty musí „házet klacky pod nohy“ jednotlivým průmyslovým odvětvím. Je toto cesta?

Nebezpečný sliz, problematická žába. Unie chce trh zbavit hraček, které ohrožují děti

Některé hračky na evropském trhu obsahují takzvané perzistentní organické znečišťující látky (POPs). Ty jsou pro děti závadné. Europoslanci nyní usilují o to, aby zboží vyrobené z těchto recyklovaných látek, a to nejen hračky, zmizelo z trhu.

Design plastového výrobku

Design je nyní asi nejvíce aktuální u obalů z plastů. Ale stejně tak se týká i všech dalších výrobků z plastů! Zde je většina ostatních členských zemí před námi. Neměli by se již vymýšlet a navrhovat výrobky složitého charakteru z pohledu použití různých materiálů. Naopak by se měly navrhovat (redesignovat) výrobky tak, aby byly snadno recyklovatelné a znovu použitelné. V některých zemích se již udělují ceny, granty, podpory výrobkům takto koncipovaným. Ano, i samotný plastikář a výrobce obalu nám potvrdí, že mnohé typy a struktury fólií nám neprodlouží životnost a už vůbec ne kvalitu balené potraviny nebo zboží. Jinými slovy: neuvážený přístup k designu a struktuře obalu (nebo obecně výrobku z plastu) vede jednoznačně ke komplikacím recyklačním ve vztahu k celkové cirkularitě. Je toto cesta?

Sběr obecně (občané, lidé, firmy)

Zde to chce masivní, jednoduchou a dlouhodobou osvětu. Zkusme všichni povinně někdy navštívit některou třídírnu v blízkém okolí. Co všechno jsou lidé schopni do plastů vyhodit, je až neuvěřitelné. Na druhou stranu je pozitivní, že zodpovědní lidé na třídírnách v mnoha případech chápou svou práci jako jakési poslání a dělají maximum pro to, aby separace proběhla na nejkvalitnější úrovni podle toho, jak jim to podmínky dovolují. Zde je jeden psychologický problém: Pracovníci třídíren sami vidí, kde vytříděný plast ze žlutých většinou končí – ve spalovně nebo na skládce. A pak zafunguje ta lidová slovesnost a za chvíli většina obyvatel zastává názor „stejně je to jedno“ ….

Na třídírnách (alespoň třeba vždy jedné v rámci regionu) zcela chybějí dodatečné technologie pro další úpravu – drcení, praní, separační jednotky pro oddělování neplastových příměsí a pro alespoň hrubé oddělování jednotlivých typů plastů/polymerů. A přitom tyto technologie jsou a „jsou k mání“! Tady je před námi ještě dlouhá cesta!

Poplatek za plasty jako zdroj rozpočtu EU? V oběhovém hospodářství nedává smysl, říkají čeští europoslanci

Členské země by v budoucnu mohly do unijní kasy platit za nerecyklované plastové obalové odpady. Pomůže to ale v přechodu na oběhové hospodářství, které cílí na minimalizaci odpadu? EU kvůli němu přijala celý velký legislativní balíček.

Třídírny vs. navazující úprava/ nakládání

Zde je také ještě pole neorané. Velké firmy mnohdy disponují linkou na výrobu TAP. Navíc mají své určité závazky v rámci nadnárodních skupin, kterých jsou mnohdy členy. Sám jsem se přesvědčil, že neznají plasty (polymery!), se kterými pracují, nerozumějí jejich charakteristikám a neví tedy co s nimi dál dělat, do jaké míry je dál dotřiďovat, čistit, prát, oddělovat atd.

I když tyto firmy mnohdy disponují dodatečnými technologiemi pro úpravu, tak opravdu nemají obecné povědomí o tom, co s tím – až samozřejmě na výjimky.

Nebo by mohly samy uvažovat o finálních výrobcích z takto (jimi) vytříděných materiálů! To by ale musely dále investovat a hlavně vzdělávat se. Může toto být cesta?

Zpracovatelé – výrobci nových výrobků

Upřímně řečeno: Dlouhé roky fungovalo to, že i technologický, tedy 100% čistý, plast byl vyvážen a takto tzv. „recyklován“. To ale opravdová recyklace opravdu není už z podstaty toho slova.

Nicméně vše se nyní hodně a rychle mění. Aktivisté si mohou být jisti, že technologický scrap z firem již téměř žádný „nevypadává“ a/nebo je jeho řešení předmětem nových investic u zpracovatelů a výrobců plastových výrobků.

A co se týká postkonzumního plastového odpadu:

A) zpracovatelé jako téměř jediní mohou navrhnout vhodné výrobky – stávající i nové,

B) oni vědí, jaká zbytková kontaminace může být,

C) oni znají technologie a mohou pomoci již třídírnám a recyklačním stanicím,

D) a oni jsou již nyní v mnoha případech tlačeni i svými zákazníky do toho, aby zrecyklovaný materiál používali.

Roztočení „cirkulárního kola“

Podle našeho názoru musíme recyklaci chápat jako nedílnou a zodpovědnou součást našeho života, ne pouze jako prostý byznys.

Toto je cesta!

Je mnoho nových projektů na mezinárodní i národní úrovni. Zařízení a technologie jsou k dispozici, neustále se vyvíjejí a do budoucna budou jedním z nejvíce se rozvíjejících směrů. Ovšem stále je nutné si klást tu zásadní otázku – kam s ním? Což v praxi znamená hlavně najít pro recykláty vhodné výrobkové skupiny, změnit legislativu, aby nebránila jejich používaní a také podporovat efektivní oběhové hospodáření s odpady.

Dokud si celá společnost a veřejné instituce neuvědomí a v reále „neosahají“ popsané skutečnosti, tak vše bude čím dál tím víc zamotané, nedodělané a matoucí. Pouze pravdivý a ucelený pohled na „oběživo“ zvané plasty může oběhovost této dnes již základní materiálové potřeby zajistit.