V elektroodpadu se ukrývají nebezpečné látky i vzácné kovy. V Tokiu z něj vyrábí olympijské medaile

© Pixabay

Komponenty z elektrických a elektronických zařízení mohou znečišťovat přírodu. Při jejich řádné recyklaci a zpracování však některé z nich představují hodnotné suroviny, které lze dále využívat. Ty ostatní je pak nutné šetrně zlikvidovat. 

Počítače nebo telefony obsahují nebezpečné plasty nebo baterie, které mohou samovolně vzplát. V zářivkách se zase nachází toxická rtuť. V jiných elektrozařízeních pak například radioaktivní látky, žíraviny, olovo nebo ftaláty.

Evropská legislativa sice již toxické látky v elektronice zakázala již v roce 2006, podle Karolíny Brabcové z neziskové organizace Arnika je však stále možné škodlivé látky v elektroodpadu najít.

„Všechno to jsou látky, které se v přírodě nerozkládají a způsobují vážné zdravotní dopady – často karcinogenní, způsobující neurotoxické poruchy, snižování IQ u dětí a nenarozeného plodu a poruchy imunity,“ upozornila Brabcová na nežádoucí dopady nebezpečných látek ve starém elektru.

Některá elektrozařízení či baterie ale skrývají i kritické či vzácné kovy, jako například zlato, stříbro, měď, platinu, lithium, kobalt či paladium.

„Například podle studie The Global E-Waste Monitor, na níž se podílí i OSN, se v roce 2016 v elektroodpadu ukrývaly suroviny za téměř 65 miliard dolarů. Vzhledem k tomu, že se celosvětově stále daří oficiální cestou vysbírat a recyklovat jen asi pětinu objemu elektroodpadu, tak bohužel většina těchto cenných surovin končí na skládkách. Česká republika je na tom naštěstí o poznání lépe, nicméně i zde je na čem pracovat,“ vysvětlil David Vandrovec, generální ředitel společností REMA.

V Evropě se každý rok vytřídí zhruba 40 % elektrozařízení. Mezi zeměmi EU však panují značné rozdíly

Zatímco v Chorvatsku se zrecykluje každý rok až 80 procent veškerého elektronického a elektrického odpadu, na Maltě tomu je jen kolem 20 procent. Co se nejčastěji vytřídí a proč mezi členskými státy existují takové rozdíly?

Česká praxe

V Česku se výrobci a zpracovatelé řídí legislativou a normami často danými evropskými předpisy. Ty určují, jaké součástky a látky je nezbytné při zpracování vyjmout a nakládat s nimi odděleně.

„Je třeba mít na zřeteli, že výrobci jsou zodpovědní za splnění recyklační kvóty – tedy i za proces zpracování, který nemají v rukou a nemohou ho přímo ovlivnit. Proto mají výrobci v Evropě zájem na dodržování postupů zpracovávání v souladu s normami CENELEC (Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice, pozn. red.) tak, aby právě výstupy byly srovnatelné, rozšířil se evropský trh se získávanými surovinami, a tím i jejich využití.  Ale také aby se snížily náklady na zpracování a využití. A aby celý materiálový oběh byl funkční a přínosný,“ vysvětlil Radek Hacaperka, generální ředitel Sdružení evropských výrobců domácích spotřebičů (APPLiA CZ).

Jak sám redakci popsal, to bylo i důvodem, proč si kolektivní systémy, kteří jsou členy evropského sdružení WEEE Forum, založily certifikační orgán WEEELABEC organisation, který dodržování norem ověřuje.

„Pro kolektivní systémy, jejichž akcionáři jsou výrobci, je to velké téma – investují značné částky do systémů sběru a logistiky a mají zájem na tom, aby výstupy ze zpracovatelských zařízení byly hodnotné, a co nejvíce pokryly náklady spojené s procesem zpracování,“ upřesnil Hacaperka.

Zpracovatelé elektroodpadu se obávají nové legislativy. Hrozí monopol jedné organizace?

Česká republika v současné době implementuje balíček evropské legislativy zaměřené na odpadové hospodářství. Kolem jednoho ze zákonů se však vyrojily kontroverze. 

Řádný sběr, recyklace a zpracování

Aby vůbec mohlo dojít k získání drahocenných kovů, nejprve musí být staré elektro řádně sesbíráno a následně zpracováno. První krok je v rukou kolektivních systémů, druhý mají na starosti specializované recyklační firmy.

„Tam se oddělují drahé kovy od těch nebezpečných, které se dají dále využít nebo se separují jednotlivé díly elektroniky,“ vysvětlila druhý krok Brabcová z Arniky. Jako příklad uvedla plast, který se zpracovává do recyklovaného granulátu a dále využívá na levné výrobky nebo jako druhotná surovina v nejrůznějších aplikacích.

Podle Radka Hacaperky ze sdružení APPLiA CZ jsou ze zpracovávání starých elektrozařízení získávány a dále zpracovávány kromě plastů zejména železné a neželezné kovy, sklo nebo beton. Tyto materiály pocházejí například z kabelů, motorů, transformátorů, ventilátorů, zářičů nebo korpusů.

„Některé komponenty – zejména některé druhy plastů – ale využít nelze, uplatňují se alespoň při energetickém využití,“ dodal odborník z APPLiA CZ.

Podle něj zejména ruční zpracování dosahuje vysokých recyklačních hodnot, které plní stanovenou recyklační kvótu. Ruku v ruce s tím ale rostou náklady i náročnost.

Odpad je surovinou budoucnosti, potenciál mají i stará elektrozařízení. Jak s nimi Evropa nakládá?

Vysloužilé spotřebiče, telefony a další zařízení mohou dobře posloužit i poté, co se jich původní majitelé zbaví. Vznikají z nich druhotné suroviny, čímž se šetří nejen peníze, ale také životní prostředí. Jak tento proces funguje a jakou roli v něm sehrává evropská legislativa?

Ze starého elektra třeba olympijské medaile nebo náušnice

Zrecyklované suroviny lze dále využívat do nových zařízení či na jiné účely. Příkladem druhého postupu jsou například medaile pro Tokijské letní olympijské hry, které jsou vůbec poprvé vyrobeny z kovů získaných recyklací elektroodpadu.

V Česku se například z částí vysloužilého elektra vyrábějí náušnice, náhrdelníky nebo náramky, brože či bytové doplňky. Zabývá se tím například projekt Trash Made.

„Potenciál elektroodpadu pro cirkulární ekonomiku je opravdu velký, a proto je kriticky důležité naučit se suroviny recyklované z vysloužilého elektra opravdu využívat. To, že u nás sběr elektroodpadu rok od roku roste, je skvělé. Je ale potřeba se zaměřit na podporu skutečné recyklace a použití recyklátu jako druhotné suroviny,“ dodal Vandrovec.

Vytvořením dobrovolného certifikačního schématu pro zařízení, která by shromažďovala a zpracovávala elektroodpad a z něho hodnotné materiály, se v předchozích dvou letech zabýval mezinárodní projekt CEWASTE podpořený evropským výzkumným a inovačním programem Horizont 2020.

Evropané se více zajímají o třídění odpadu. Češi na tom nejsou vůbec špatně, ukazuje průzkum

Česko je dlouhodobě jedním z evropských premiantů v oblasti třídění odpadu. Proč tomu tak je a jak k tomu přispívají fondy EU?

Boj s nebezpečným elektroodpadem není jednoduchý

„Při správné recyklaci nejde primárně o to vytěžit co nejvíce surovin, ale zcela zásadní je zároveň neohrozit zdraví, bezpečnost a životní prostředí,“ upozornil odborník z českého sdružení APPLiA. Hacaperka dodává, že jsou pro zpracovatele závazné postupy stanovené zákonem. Ten vyjmenovává komponenty a látky, které je potřeba při zpracování vyjmout. Příslušné předpisy pak říkají, jak s nimi dále nakládat.

Nebezpečný odpad ze starého elektra musí být řádně zlikvidován. K tomu ale podle Karolíny Brabcové většinou nedochází, a proto se toxické látky mohou nacházet ve výrobcích z recyklovaných materiálů.

„Když už se elektrošrot likviduje ve spalovnách, pak se dle statistik ministerstva životního prostředí děje zhruba ve 2 %. To ale vede k produkci dalších velmi toxických látek, jako jsou dioxiny. Tam je pak nutné velmi přísně zpracovávat vysoce toxický popílek a další zbytky ze spaloven. Zkrátka těchto látek se víceméně nelze zbavit,“ popsala nežádoucí praxi Brabcová.

Výzvou je také rozpoznání odpadu s toxickými látkami. Podle Brabcové to není pro recyklační firmy vůbec jednoduchý a levný úkol. Problém vidí také v tom, že se často nahradí jeden druh nebezpečné látky druhem jiným, který má podobnou chemickou strukturu, a tedy i toxické vlastnosti. Pro recyklační firmy to znamená si dávat pozor na stále další a další toxické látky.

„Recyklační firmy se postupně snaží oddělovat odpad bez jedovatých látek, a ten primárně recyklovat. Ten staršího data a s toxickými látkami je pak považován jako nebezpečný odpad a mělo by s ním pak být takto nakládáno,“ upřesnila odbornice na toxické látky z organizace Arnika.

V neposlední řadě vidí problém i v nelegálním či pololegálním vývozu elektrošrotu do Afriky a jihovýchodní Asie.

„Tento ilegální vývoz se ale velmi špatně dokumentuje a existují k tomu jen odhady. Pro EU se tvrdí, že se jedná o 15 % sebraného elektrošrotu,“ dodala Brabcová.

Evropský elektroodpad mnohdy končí v zahraničí. Pomoci by mohla přísnější legislativa

Vývoz nebezpečného elektroodpadu do třetích zemí zakazují mezinárodní i evropská pravidla. Přesto se stále děje. Proč a co s tím?