Vývoz nebezpečného elektroodpadu do třetích zemí zakazují mezinárodní i evropská pravidla. Přesto se stále děje. Proč a co s tím?
Loni se v Evropě vyprodukovalo 11 milionů tun odpadu z elektrických a elektronických zařízení. Část z něho se vyváží do jiných vyspělých či rozvojových zemí. Během uplynulých 20 let se podle statistik Eurostatu zvýšil vývoz nebezpečného odpadu o více než 95 procent ze 4 milionů tun na 7,8 milionu tun. Z toho 77 procent se dále využívá, 22 procent se zlikviduje. Do bohatých zemí (OECD) se nejčastěji vyváží zbytky z průmyslové výroby.
Česko rovněž vyváží některé druhy, jako například lithiové akumulátory, do jiných zemí EU. K nám podle informací serveru mobilizujeme.cz míří elektroodpad „jen výjimečně“.
Větší problém představuje vývoz elektroodpadu do třetích zemí. EU i USA posílají elektroodpad nejčastěji do Asie nebo Afriky. Čína, která byla dlouhodobě největším světovým odpadištěm starého elektra, zakázala dovoz odpadů v roce 2017. Štafetu po ní převzalo Thajsko, kam se přesunula řada čínských podniků. Značná část nefunkční elektroniky končí také v Nigérii nebo Ghaně. I Thajsko už ale loni přijalo zákaz dovozu více než 400 druhů elektroodpadu.
„Vývoz elektroodpadu do třetích zemí může být problém obecně a potýkají se s ním jak jednotlivé státy, tak celá EU. EU ale zastává princip blízkosti, a tedy i tyto odpady by bylo rozumné zpracovávat co nejblíže místu vzniku,“ uvedl pro EURACTIV.cz Petr Havelka, ředitel České asociace odpadového hospodářství.
Vývoz nebezpečného (elektro)odpadu reguluje nařízení EU o přepravě odpadu, směrnice EU o odpadu z elektrických a elektronických zařízení a také Basilejská úmluva z roku 1989, která omezuje pohyb nebezpečných odpadů přes hranice a určuje pravidla pro jejich zneškodnění. Česká republika, ostatní země EU i EU samotná jsou smluvními stranami této mezinárodní úmluvy.
Vyvážená elektronika se označuje jako funkční, realita je jinde
V praxi se však pravidla porušují. Důvodem nezákonných postupů je podle Jindřicha Petrlíka z neziskové organizace Arnika hlavně nižší cena za zpracování elektroodpadu mimo evropský kontinent. Problém také vidí v definici, co je a není elektroodpad. To souvisí i s tím, že se elektronika do rozvojových zemí dostává často jako údajně funkční, ale ve skutečnosti tomu tak nemusí být.
„To, co se vyváží jako ‚opravitelná‘ elektronika nebývá přezkušováno, zda to vůbec je ještě schopno opravy a odpadem se takové zboží stává záhy poté, co dorazí do země určení,“ upřesnil Petrlík.
Za množstvím odpadu může i nadměrná výroba elektrických a elektronických zařízení. Řada z nich totiž vydrží jen krátkou dobu a Evropa pak nezvládá odpad likvidovat či recyklovat.
Doporučený boj proti vývozu
Řešením by podle vedoucího programu toxických látek a odpadu v organizaci Arnika bylo lepší nastavení systému zodpovědnosti za celý životní cyklus výrobků. Zhruba polovina spotřebičů se totiž při svém porouchání nedá opravit.
Nový akční plán pro oběhové hospodářství předpokládá zavedení tzv. práva na opravu či digitální produktový pas. Pomoci by měl také lepší ekodesign spotřebičů. Veškeré inovace mají zajistit, aby se elektrozařízení stalo odpadem až v nejzazším možném bodě, tedy když už z něj nelze nijak využít ani jeden díl.
Jak v únorovém rozhovoru pro EURACTIV.cz připomenul David Vandrovec, ředitel společnosti REMA, snahou je zajistit co nejdelší životnost zařízení a zabránit tzv. kazítkám, které způsobují, že se výrobky záměrně porouchají chvíli poté, co vyprší dvouletá záruční lhůta.
„Výrobce je nyní bohužel ekonomicky nucený k tomu, aby zařízením životnost snižoval, aby si udržel cyklus výroby a vlastní zisk. Myslím ale, že je to velmi krátkozraké,“ dodal Vandrovec.
Kromě toho by se podle Petrlíka měli do kontroly vývozu elektroniky a jejího odpadu více zapojit celníci.
„Současně je třeba zpřísnit limity pro obsah toxických látek v odpadech (např. cadmium, pozn. red.), které mohou překročit hranice států,“ dodává odborník z Arniky. Problematické jsou například i plasty v elektronice, které samy o sobě obsahují toxické látky.
Česká praxe
Česká legislativa upravuje, kdy je možný převoz elektroodpadu a za jakých podmínek. Nová národní odpadová legislativa, která implementuje evropská pravidla, celý postup zpřesnila a stanovila závazné cíle sběru elektroodpadu.
„Dříve kolektivní systémy, které jsou za sběr elektroodpadu zodpovědné, nebyly nucené problematický elektroodpad sbírat a mohlo tedy docházet k jeho únikům i do třetích zemí. Nově přibyla efektivní povinnost detailního reportingu dat kolektivních systémů a povinnost auditů,“ upřesnil Havelka.
Stále ale některé mezery přetrvávají. Podle Havelky by měla ČR nastavit lepší prostředí, které by zajistilo zpracovatelům odpadu vyšší jistotu, aby se nebáli investovat do nových technologií na recyklaci elektroodpadu.
Technologie a kapacity jsou totiž mnohdy nedostatkovým zbožím a staré elektro se pak musí vyvážet k likvidaci za hranice.
