Odpad je surovinou budoucnosti, potenciál mají i stará elektrozařízení. Jak s nimi Evropa nakládá?

© Pixabay

Vysloužilé spotřebiče, telefony a další zařízení mohou dobře posloužit i poté, co se jich původní majitelé zbaví. Vznikají z nich druhotné suroviny, čímž se šetří nejen peníze, ale také životní prostředí. Jak tento proces funguje a jakou roli v něm sehrává evropská legislativa?

S rozvojem nových technologií a postupnou digitalizací v celé řadě sektorů, od dopravy přes zdravotnictví až po energetiku, narůstá poptávka po elektrických a elektronických zařízeních. S poptávkou roste i nabídka, ale na druhé straně i množství vysloužilých zařízení.

Podle Zprávy OSN za rok 2019 dosáhl po celém světě objem vyprodukovaného elektroodpadu více jak 53 milionů tun, na jednoho obyvatele připadá v průměru 7,3 kilogramu. Nejvíce ho pocházelo z Asie. Odhady ukazují, že takový objem bude dále narůstat.

Ruku v ruce s tím však klesá jeho životnost zapříčiněná využíváním méně kvalitních výrobních postupů a materiálů, které lze jen obtížně opravit. Dochází tak k častější obměně zařízení, což zatěžuje nejen životní prostředí, ale také výdaje samotných spotřebitelů.

Tomu mohou pomoci nejen nové požadavky na ekodesign výrobků, které jsou součástí balíčku legislativy k oběhovému hospodářství, ale také zpětný odběr a recyklace elektrozařízení. Ten však zatím podle zprávy OSN celosvětově představuje pouze něco přes 17 procent elektroodpadu. Ve srovnání se zbytkem světa je však Evropa na tom nejlépe – zde se elektroodpadu sesbírá a zrecykluje až 42,5 procenta.

Jak uvádí web ministerstva životního prostředí, smyslem zpětného odběru elektroodpadu je vést výrobce k produkci takových výrobků, které budou obsahovat co nejmenší množství nebezpečných látek. Tím zároveň zjednoduší následné využití výrobku, nebo jeho částí, po ukončení jeho životnosti. Jeho opětovné použití či recyklace tak sníží nadměrný odpad.

Zpětný odběr elektrozařízení má i řadu jiných výhod. Šetří energii, chrání ovzduší a přírodu před zbytečným znečištěním a brání plýtvání pitnou vodou. Například kolektivní systém ASEKOL uvádí, že se mu během loňského roku podařilo ušetřit elektrickou energii ve výši téměř 380 tisíc MWH, zhruba 33 milionů litrů ropy, 1,5 miliardy litrů vody a také se mu podle jeho dat podařilo snížit emise uhlíku o 60 tisíc tun.

Při nakládání s elektrickým a elektronickým zařízením se v praxi využívají dva pojmy.

„Zpětný odběr elektrozařízení“ znamená, že poté, co lednice, televizor, zářivka či jiný domácí spotřebič svým majitelům v domácnostech doslouží, bude zdarma odebrán nikoliv jako odpad, ale jako výrobek. Tím, kdo jej zpětně převezme, může být buď původní výrobce, prodejce či dodavatel nového zařízení, kdy dojde k výměně tzv. kus za kus. Pro tyto účely se proto zřizují sběrné dvory nebo místa sběru přímo v obchodech či prodejnách s elektrem.

Jedná-li se o „oddělený sběr elektroopadu“, pak výrobky nepocházejí z domácností, ale od podnikatelů.

Elektrozařízení, která svým majitelům doslouží, by pak měla být uložena na sběrná místa, jejichž majitelem je buď sám výrobce (tzv. individuální systém), nebo jiná organizace, které výrobce platí za organizaci zpětného odběru elektroodpadu – tzv. kolektivní systém. V těchto systémech, které mohou spolupracovat se sběrnými dvory, pak dochází k šetrnému oddělení složky elektrozařízení, kterou lze dále zužitkovat, a tu, která je nebezpečná a dále nepoužitelná.

V Česku dnes těchto kolektivních systémů funguje 15 a každý se zaměřuje na sběr jednoho či více druhů elektrozařízení, ať už se jedná o klasický elektroodpad (např. společnost ELEKTROWIN, ASEKOL, REMA, RETELA), solární panely (např. REsolar, Fit Craft recyklace), světelné zdroje (Eko-lamp), pneumatiky (ELTMA), baterie a akumulátory (ECOBAT a REMA BATTERY) či obalové materiály (EKO-KOM).  

Oba pojmy, které souvisí s odpovědností výrobce zajistit nakládání s jeho produktem po ukončení životnosti, se tak liší v tom, kdo vysloužilé zařízení odevzdává a kdo jej následně přijímá.

Po zpětném odběru elektroodpadu následuje nejčastěji jeho materiálové či energetické využití, nebo uskladnění. Preferovanou volbou je samozřejmě opětovné využití, tedy zužitkování částí opotřebovaného zařízení pro nové využití. Už méně žádanou formou je skládkování či spalování. Použitá elektrozařízení se rovněž vyváží do jiných zemí v EU i mimo ni.

Tímto způsobem dochází ke zpětnému sběru tzv. velkých spotřebičů pro domácnosti (jako jsou chladničky, pračky, vařiče, radiátory), malých spotřebičů pro domácnosti (např. vysavače, žehličky, váhy), informačních a telekomunikačních zařízení (vč. notebooků, tiskáren či mobilů), spotřební elektroniky (např. radia a televizory) a fotovoltaických panelů, osvětlovacího zařízení, elektrických nástrojů (např. vrtačky, šicí stroje) a dalších výrobků.

Zdroj: Vybrané ukazatele odpadového hospodářství v oblasti odpadních elektrických a elektronických zařízení za rok 2018 (MŽP, CENIA)

Elektroodpad je před svým dalším využitím rozebrán do nejmenších dílů, ať už ručně nebo mechanicky. Právě za to jsou zodpovědní zpracovatelé, kteří musí nejprve zajistit pečlivé oddělení nebezpečných látek. Další části se pak zpracovávají podle daného druhu. Své další využití může najít například plast, sklo nebo hliník, ze kterých sice již nevznikne nová televize, ale například plastový koš nebo další užitečné vybavení do domácnosti. 

Staré spotřebiče a elektrozařízení pak obsahují zejména kovy, například zinek nebo nikl, které lze pak dále průmyslově využít. Z elektroodpadu lze také získat cenné kovy, jako je stříbro nebo zlato. 

Další možností využití elektroodpadu je využití jeho funkčních komponentů, případně jejich oprava. V češtině se pro tento způsob nakládání se starými elektrozařízeními vžil pojem „repase“. Opětovné využití starých výrobků se dostává opět do popředí a začínají jej prosazovat i některé české kolektivní systémy, včetně Elektrowinu, který je největším kolektivním systémem v ČR. 

OSN ve své zprávě uvádí, že čím dál více zemí přijímá legislativní pravidla, která regulují nakládání s elektroodpadem. V současné době se aplikuje v 78 ze 193 zemích, oproti roku 2014 je to nárůst o 18 zemí.

V Evropě se státy EU řídí zejména směrnicí o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ) z roku 2012, která byla revidována směrnicí z roku 2018 měnící nejen tu o elektroodpadu, ale také předchozí směrnice o výrobcích s ukončenou životností a o (odpadních) bateriích a akumulátorech.

Směrnice stanovuje cíle pro sběr, recyklaci a opětovné užívání šesti kategorií elektroodpadu – malá a velká zařízení, zařízení pro tepelnou výměnu, obrazovky, lampy a malá zařízení informačních technologií a telekomunikační zařízení. Nevztahuje se naopak na materiál pro vojenské a vesmírné účely, přímo žhavené žárovky, aktivní implantabilní zdravotnické prostředky nebo dopravní prostředky.

Cílem směrnice je posílit spolupráci mezi výrobci elektra a provozovateli recyklačních zařízení, zajistit bezplatné vrácení OEEZ, omezit přítomnost elektroodpadu v komunálním odpadu, zvýšit informovanost spotřebitelů o nakládání s elektrem a zavést registr výrobců elektrických a elektronických zařízení (EEZ). Kromě toho stanovuje minimální úrovně sběru elektroodpadu.

Do roku 2015 měly být vytříděny v průměru minimálně 4 kilogramy OEEZ z domácností na osobu za rok. Od roku 2016 mělo být sesbíráno minimálně 45 % celkové hmotnosti elektrických a elektronických zařízení, která byla prodána v posledních 3 letech. Od roku 2019 je pak minimální cíl zvýšen na 65 % průměrné hmotnosti elektrozařízení uvedených na trh v předchozích 3 letech, anebo 85 % hmotnosti produkce OEEZ. Pro každý druh EEZ je však stanovena jiná hodnota, která se pohybuje kolem těchto minimálních úrovní.

Deseti státům EU, zejména ze středo-východoevropské části, byla z důvodu jejich nedostatečné infrastruktury a nízké úrovně spotřeby EEZ udělena výjimka. Směrnice jim umožňovala odložit dosažení cíle pro r. 2019 až na rok 2021. Tuto variantu Česko využilo.

Zdroj: Vybrané ukazatele odpadového hospodářství v oblasti odpadních elektrických a elektronických zařízení za rok 2018 (MŽP, CENIA)

Systém zpětného odběru elektrozařízení existuje v České republice již od roku 2005. Česká republika dosud řešila elektroodpady v mnohokrát novelizovaném, a tedy i nepřehledném zákoně o odpadech z roku 2001. Za posledních dvacet let se ale trh s elektrozařízeními značně rozrostl, a spolu s ním i objem již nepoužívaných výrobků. ČR navíc musela do svého právního řádu implementovat evropské směrnice, vláda proto navrhla zcela nový zákon zaměřený na tzv. výrobky s ukončenou životností, mezi které se řadí i vysloužilé elektro.

Věcný záměr nového zákona zveřejnilo Ministerstvo životního prostředí již v listopadu 2014, následovalo připomínkové řízení a v květnu 2015 záměr schválila vláda. V roce 2015 ale přišla Evropská komise s návrhem nové legislativy, která by dále harmonizovala systém nakládání s vysloužilými elektrospotřebiči a dalšími výrobky. ČR se proto rozhodla vyčkat na výslednou evropskou legislativu a upravit své zákony tak, aby byly v souladu s novými evropskými předpisy.

Nová směrnice spatřila světlo světa v květnu 2018. Ministerstvo životního prostředí ČR předložilo vládní návrh nového zákona o odpadech v prosinci 2019. Legislativa pak směřovala do Poslanecké sněmovny ČR, která ji projednávala až do října 2020. Zákonem se nyní zabývá Senát.

Aktuální návrh legislativy pokrývá veškeré výrobky s ukončenou životností – tedy nejen elektrozařízení, ale také baterie a akumulátory, pneumatiky a vozidla.

Česká legislativa stejně jako ta evropská počítá s tím, že výrobce elektrozařízení je „povinen zajistit na vlastní náklady zpětný odběr výrobků s ukončenou životností a jejich následné zpracování a využití nebo odstranění“.

Výrobci také musí zajistit, že spotřebitelé budou o potřebě zpětného odběru informováni, tedy že vysloužilé zařízení nevyhodí do klasického odpadu, ale předají ho na další zpracování, využití nebo k likvidaci.

Výrobci využívají ke zpětnému sběru elektrozařízení kolektivní systémy, které sami zakládají a stávají se jejich společníky. Ty pak mohou na zpětném odběru spolupracovat např. s obcemi a jejich sběrnými dvory. Výrobci si musí vést evidenci výrobků, které uvedli na trh a zpracovávat každý rok zprávu o tom, jak své povinnosti pro zpětný odběr výrobků plní.

Musí také plnit 65% evropské cíle zpětného odběru stanované směrnicí z roku 2018.

Kolektivní systémy musí plnit řadu podmínek, aby mohly svou činnost provádět. Jednou z nich je jejich neziskovost – jejich vznik i provoz hradí výrobci z tzv. recyklačních poplatků, které jsou naúčtované ve spotřebitelské ceně každého elektrozařízení. Kolektivnímu systému nesmí ani poskytovat dary či úvěry.

Společníci kolektivního systému musí například za poslední tři kalendářní roky uvést na trh dané množství výrobků. V případě drobných elektrozařízení se jedná o 200 tun, v případě větších 500 tun.

Společnost také musí doložit, že má dostatečné finanční zdroje, díky kterým bude moci sbírat elektroodpad řádně a dlouhodobě. Musí si doslova zajistit finanční rezervu, a to ve výši alespoň 50 procent celkových nákladů z předchozího rozpočtového období.

Zákon dále říká, že kolektivní systém se může věnovat pouze vybraným činnostem, tedy zajišťování zpětného odběru, osvětové činnosti, poradenství a správě vlastního majetku.

Kolektivní systém také nesmí sám zpracovávat výrobky – může je pouze sbírat, třídit a přepravovat. Pak už je předávají do rukou zpracovatelů, což jsou již běžné výdělečné firmy.

Provozovatelé kolektivních systémů mohou vzájemně spolupracovat a sdílet jak náklady, tak i místa zpětného odběru.

Kolektivní systém je pak stejně jako výrobce povinen vést evidenci o své činnosti, včetně množství vybraných výrobků. Stejně tak musí připravovat každý rok zprávu s informacemi o hmotnosti výrobků uvedených na trh každým jednotlivým výrobcem, se kterým má uzavřenou smlouvu o kolektivním plnění, přičemž u elektrozařízení je ještě rozděluje podle jednotlivých skupin elektrozařízení.

Posledním článkem řetězce jsou zpracovatelé. Odpovědnost ale nadále leží na výrobci, který musí zajistit, že elektrozařízení bude zpracované „za použití nejlepších dostupných technik“. I zpracovatelé však mají stejně jako kolektivní systémy své povinnosti, od vhodného zajištění nebezpečných látek ze zpracovávaných zařízení až po evidenci.

Při schvalování nového zákona se v ČR vedla debata zejména o dvou tématech. Prvním byla tzv. certifikace zpracovatelů elektrozařízení, která si nakonec v legislativě našla své místo. Zpracovatelé elektrozařízení tak budou muset splňovat stanovené technické normy a ověřit svou činnost pověřenou třetí osobou. Jedinou třetí osobu, která dané podmínky v současné době splňuje, je organizace WEELABEX. Kritici návrhu proto upozorňovali, že udělování certifikací v ČR bude v rukou jediného hráče, který navíc spolupracuje s auditory jednoho z kolektivních systémů. Zákonodárci ale nakonec kritiku v potaz nevzali a pozměňovací návrh zavádějící povinnou certifikaci schválili.

Další debata se týkala propojení kolektivních systému se zpracovateli. Přestože ministerstvo životního prostřední původně navrhovalo jejich přísné oddělení, výsledná podoba zákona jej nepožaduje. I tento obrat se setkal s kritikou, podle které kvůli nedostatečnému oddělení kolektivních systému od zpracovatelů může docházet k využívání peněz původně určených na zpětný odběr výrobků pro jiné účely, a to právě skrze společnosti zpracovávající elektroodpad.