Podcast: Staré televize se mění v suroviny. Musíme hledat nové ekonomické modely, říká David Vandrovec

© Archiv Davida Vandrovce / REMA

Musíme začít u sebe. Musíme více přemýšlet o tom, zda si koupíme výrobek, který sice vypadá suprově, ale výrobce nemyslí na životní prostředí, nebo zda se podíváme po výrobku, který je více ekologický, říká v podcastu Evropa zblízka generální ředitel společnosti REMA David Vandrovec.

Soundcloud |Pocket CastsSpotify |Podcasty Google| Apple Podcasts

Redakčně kráceno, editováno.

V Evropě roste počet nových elektrozařízení, jako jsou počítače, telefony, ale i pračky nebo ledničky. Spolu s novou technikou nám však roste i objem vysloužilých spotřebičů. Co s tím?

Spotřební způsob života, který aplikujeme jako lidstvo už dlouhá desetiletí, jde jednoznačným směrem, tedy vytěžit surovinu, z ní něco vyrobit a spotřebovat. To, co nám zůstane, co už nechceme, tak prostě vyhodíme a nestaráme se o to. Pravdou ale je, že tento způsob života se zásadním způsobem projevuje na našem životním prostředí. Co nás teď nejvíc trápí je, jak spotřební život transformovat, abychom již využité suroviny dokázali opětovně používat v rámci oběhového hospodářství, abychom je z konce životního cyklu nasměrovali jako druhotné suroviny zpět do výroby. A také to, jak přibrzdit čím dál tím rychleji se otáčející kolo spotřeby a výrobky tak používat co nejdéle.

Primárně bychom se měli zaměřit na výchovu a změnu myšlení. Starého psa novým kouskům nenaučíte, takže dospělou populaci už budeme ovlivňovat relativně těžko. Jiné je to u dětí a mládeže. Můžeme je ovlivnit primárně výchovou ve školách. Měly by se ale zapojit i státy a jejich společenství, Evropská unie nebo Organizace spojených národů, které by měly jasně definovat politiku. Tím bychom měli začít.

EU připravuje další environmentální cíle, tentokrát pro spotřebu materiálů

Globální spotřeba materiálů se má v následujících čtyřiceti letech zdvojnásobit. Narůst má také objem odpadu, a to až o 70 procent do roku 2050. Upozornili na to europoslanci, podle kterých by si EU měla stanovit přísnější cíle pro spotřebu materiálů.

Pokud se chceme ekologicky zbavit starého zařízení, jaké máme možnosti?

Legislativa – jak evropská, tak i česká – nám dává povinnost definovat tzv. povinnou veřejnou sběrnou síť, která spočívá ve sběrných místech v každé obci s více než dvěma tisíci obyvatel. Kolektivní systémy mají obvykle míst řádově více, hustota je proto výrazně vyšší než ta povinná.

Na druhou stranu, lidé jsou, a teď se za to omlouvám, z podstaty líní. Nikam se nám nechce nic nosit, všechno bychom chtěli co nejjednodušeji vyřešit, a proto ta vazba – mám doma televizi, chci si koupit novou, před tím ale musím tu starou televizi na kolečku nebo v autě odvézt do sběrného místa – může být pro lidi relativně komplikovaná.

Zákonodárci i některé kolektivní systémy na občany myslí, výrobci mají zároveň povinnost zajistit od lidí zpětný odběr, aniž by to pro ně bylo zatěžující. U velkých domácích spotřebičů, jako je pračka, sušička, myčka či lednička, je to zaběhnuté. Když chcete novou ledničku, přijede dopravní společnost, která vám ji přiveze, rozbalí, zapojí a pak zabalí a odveze tu starou, kus za kus. U menších spotřebičů, kam bohužel spadají i televize, mají lidé tendenci k shánčlivosti – zkusme si to dát na chatu, k babičce nebo na půdu, co kdyby se nám ta nová rozbila. V domácnostech se tak soustředí relativně velké množství zařízení a čas od času je potřeba se ho zbavit. Pak zbývá poslední varianta, kterou se zabývají některé kolektivní systémy, včetně nás, což je svoz přímo z domácností.

Z našeho pohledu jsou nyní nejpopulárnější právě odvozy přímo ode dveří, které známe vlastně i z komunálního odpadu, byť v trošku jiné podobě. A když se podíváte po Evropě, zejména po skandinávských státech, tak tam se to ukazuje jako skutečně nový trend.

Odpad je surovinou budoucnosti, potenciál mají i stará elektrozařízení. Jak s nimi Evropa nakládá?

Vysloužilé spotřebiče, telefony a další zařízení mohou dobře posloužit i poté, co se jich původní majitelé zbaví. Vznikají z nich druhotné suroviny, čímž se šetří nejen peníze, ale také životní prostředí. Jak tento proces funguje a jakou roli v něm sehrává evropská legislativa?

Pokud se rozhodnu zbavit se třeba staré televize a nechám ji odvézt, co se s ní pak děje?

Ve sběrných místech se shromažďují výrobky v určitém množství, které částečně určuje legislativa. Pak si pro ně přijede kolektivní systém nebo jeho najatá doprava, která přepraví výrobky buď přímo ke zpracovateli, nebo na třídící místo. Udělají se z nich smysluplné hromádky podle specializace zpracovatelů, roztřídí se na skupiny od velkých starých televizí, přes ploché až po malé elektro, tiskárny či počítače. Ke zpracovatelům se dováží co nejčistší typové skupiny, což snižuje náklady na zpracování. Pokud bychom jim předali kumulativní směs, rostly by nám náklady na zpracování, což nechceme. Naším cílem totiž je, aby byl recyklační poplatek, který každý spotřebitel při koupi nového zařízení zaplatí, co nejnižší a zároveň adekvátní.

Zpracovatelé pak pracují s různými technologiemi. Některé výrobky se zpracovávají chemickou cestou, jiné mechanickou, něco se tedy rozdrtí. Suroviny se rozdělí například na plasty a kovy, které se pak mohou znovu zpracovat. Proces je relativně komplikovaný a dlouhý, ale směruje k tomu, že z jedné staré televize nebo pračky vznikne co nejčistší materiál, druhotná surovina, ze které pak můžeme mít další pračku, další počítač a tak dále.

Odvoz staré ledničky od domovních dveří včetně její recyklace, to všechno je hrazeno z recyklačního poplatku?

Ve většině států se pracuje s takzvanou rozšířenou odpovědností výrobce, která počítá s tím, že právě výrobce má povinnost se postarat o svůj produkt i na konci životního cyklu. Veškeré tyto služby jsou proto financovány z recyklační poplatků.

Evropská unie má ambiciózní klimatickou politiku. Členské státy si pod její hlavičkou stanovují různé cíle. Jak je to s cíli v oblasti recyklace elektroodpadu? Daří se nám je plnit?

Data pro celou EU najdeme v Eurostatu, mezi jejich aktualizací je ale relativně dlouhá prodleva. Ke dnešku v něm máme data za rok 2018, takže lze těžko porovnávat současnou situaci a její změnu, jistý obrázek nám to ale dává.

V Evropě se každý rok vytřídí zhruba 40 % elektrozařízení. Mezi zeměmi EU však panují značné rozdíly

Zatímco v Chorvatsku se zrecykluje každý rok až 80 procent veškerého elektronického a elektrického odpadu, na Maltě tomu je jen kolem 20 procent. Co se nejčastěji vytřídí a proč mezi členskými státy existují takové rozdíly?

Česká republika řádově sbírá něco přes sedm kilogramů vysloužilých elektrozařízení na občana. Když se ptáte na evropské cíle, tak v roce 2021 bychom měli sbírat 65 procent hmotnosti elektrozařízení uvedených na trh za průměr předchozích tří let. Do platnosti nové legislativy ČR bohužel neměla ty evropské cíle úplně dobře transformované. Pro ČR platily cíle už od roku 2016, kdy měla nasbírat 40 procent, a v roce 2021 pak 65 procent. Mezitím žádné cíle nebyly, byl pouze doporučen schodový nárůst, aby byl dosažitelný cíl 65 procent. Mezi lety 2016 a 2021 se tedy měl sběr zvyšovat o pět procent ročně. ČR se tomu částečně blíží, byť nedosahuje těch cílových hodnot, jak by bylo potřeba. Třeba za rok 2018 z dat Eurostatu vidíme, že míra zpětného odběru je těsně pod hranicí 45 procent.

Když se podíváme, jak si stojí ČR v rámci EU, není to úplně špatné, jsme těsně nad průměrem. Evropě se zatím nedaří cíle plnit. Na druhou stranu, EU je složená ze států s různou ekonomickou sílou a různým způsobem nakládání se zařízeními. Třeba pro Rumunsko jsou v Eurostatu poslední čísla za rok 2016, kdy byla míra zpětného odběru 31,5 procenta. S tím se bude muset něco udělat. Evropa se nad tím zamýšlí, přišla nová směrnice na elektrozařízení a v jednání jsou nové věci týkající se baterií a akumulátorů. Byla také schválena nová pravidla pro opravitelnost a delší životnost zařízení, aby v nich nebyla tzv. kazítka.

Zákazníci mají mít právo na opravu výrobků, shodli se europoslanci

Zákazníci v zemích Evropské unie by měli dostat právo na opravu zakoupených výrobků v rámci jasně definované doby jejich životnosti, shodli se během končícího plenárního zasedání poslanci Evropského parlamentu.

Výrobce je nyní bohužel ekonomicky nucený k tomu, aby zařízením životnost snižoval, aby si udržel cyklus výroby a vlastní zisk. Myslím ale, že je to velmi krátkozraké. Chápu, že peníze jsou vždy až první, ale bez ohledu na životní prostředí si tu větev pod sebou budeme řezat dál. A to podle mě není správné. Stojí za to hledat nové ekonomické modely, abychom byli schopní peníze posunout na druhé místo, za ekologii.

Když se tedy vrátíme na začátek, co s tím můžeme dělat my, spotřebitelé?

Máme šanci změnit množství poptávky a zvýšit tlak na výrobce. Současně, pokud budeme více odpovědní ve vracení elektrozařízení, dokážeme nasměrovat odpad z nich do recyklace, abychom z něj měli druhotnou surovinu.

Musíme začít u sebe, více přemýšlet o tom, zda si koupíme výrobek, který sice vypadá suprově, je hi-tech, ale výrobce nemyslí na životní prostředí, nebo zda se podíváme po výrobku, který je více ekologický a obsahuje třeba jisté množství recyklátu. Pak jsou tu samozřejmě státy a jejich společenství, které to musí myslet vážně.

Může nám pomoci Evropská unie?

Evropská komise vydává směrnice, které členské státy mají za úkol transponovat. Bohužel, národní parlamenty a vlády si legislativu různě pokřiví, takže myšlenka je třeba dobrá, ale výsledek už tak úplně ne. V současné době se diskutuje o pravidlech pro oblast baterií a elektrozařízení a Komise přemýšlí, že by je dále do členských států už neposílala formou směrnice, ale jako přímo účinná rozhodnutí, která mají jasné znění a nedají se překroutit. Historicky se totiž ukázalo, že mnohdy dobrá myšlenka se v členských státech s větou „ta Evropská komise to zase vymyslela“ překroutí a pak to nefunguje. Měli bychom se zamýšlet nad dalšími aktivitami tak, abychom životnímu prostředí opravdu pomohli.