Miller, pěstuj pšenici. Zemědělci se topí ve vlastním zrní – a my s nimi

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Záchranná síť se mění v lepkavou past a úředníci začínají mít neklidné spaní. Mají na krku statisíce tun nepotřebné pšenice a dost možná také žaloby rozlícených zemědělců, kteří mají pocit, že naletěli. První sezona strávená pod křídly společné zemědělské politiky Evropské unie končí fiaskem. Jako z udělání byla totiž vloni dobrá úroda.

Někde se stala chyba

Sedlák Jan Miller se chystá zažalovat Brusel. Alespoň to teď na začátku dubna tvrdí. Má totiž plné sklady loňské pšenice a bojí se, že nebude mít kam navézt tu letošní. „Zažaluju je za to, že mi zničili úrodu za dvacet milionů. A to není všechno. Můj statek má hodnotu sto milionů. Jestli na něj někdo podá konkurz, zažaluju Brusel i za to. Neobětuju dvanáct let života a budování farmy kvůli něčí neschopnosti!“ zvyšuje hlas člen vedení Asociace soukromého zemědělství. Jak to vidí on, ministerstvo zemědělství a Evropská unie ho přímo za nos dovedly do průšvihu.

Sedlák Jan Miller vlastní 650 hektarů úrodné zemědělské půdy ve středních Čechách. Jako všichni zemědělci dostal i on vloni z Bruselu dotaci na každý hektar a české ministerstvo mu doplatilo druhou polovinu – dohromady to dalo skoro dva miliony korun. Již dříve si navíc s finanční výpomocí českého garančního fondu pořídil techniku, která zaručuje vysoké výnosy. „Stát mi vlastně nabízel: ,Millere, kup si moderní traktor. My ti na to seženeme půjčku a ještě ti zaplatíme úroky.‘ Byl bych přece blázen, kdybych to neudělal,“ vysvětluje zemědělec osudovou nevyhnutelnost produkovat dříve nemyslitelné tuny.

Vloni zasel sedlák Miller pomocí dotovaného traktoru na dotované půdě pšenici. Sklidil osmdesát tun na hektar a mohl se radovat – byl to díky počasí dobrý rok. A hlavně: úspěšný pěstitel si vůbec nemusel lámat hlavu s odbytem – znal totiž pravidla Evropské unie, a tudíž věděl, že pokud sklizené obilí neprodá sám, odkoupí od něj jakýkoli přebytek Státní intervenční fond za předem stanovenou cenu. Tento systém, který zbavuje zemědělce rizika a neblahého vlivu konkurence, má údajně fungovat jako záchranná pojistka proti vrtochům počasí a zajistit sedlákům evropskou životní úroveň. Český sedlák ji ale pochopil jinak: nabízená cena – zhruba 101 eur za tunu – pro něj byla dosti zajímavá na to, aby se již o nic dalšího nestaral. „Český mlynář by mi zaplatil méně. Takže jsem předem počítal, že pšenici prodám do intervenčního fondu,“ popisuje dnes svou obchodní strategii Jan Miller. A podle předem stanovených pravidel, která na takovém postupu nevidí nic špatného, mělo být s jistotou vyděláno. Ale není. Obilí, jež si měl stát převzít nejpozději do konce března, nemá kvůli loňské politováníhodné nadúrodě kam odvézt, a tak dodnes leží u sedláka Millera. A sedlák má o čem přemýšlet: pšenice se mu možná zkazí a fond ji od něj nepřevezme. Nebo ji nepřevezme včas a on nebude mít kam vysypat příští – jak se všeobecně předpokládá také požehnanou – úrodu. Někde se stala chyba.

Jen neztratit nervy

Státní intervenční fond není vlastně tak docela státní – jeho provoz sice přijde českého daňového poplatníka zhruba na 800 milionů korun ročně, jinak je tu ale podle své tiskové mluvčí Jitky Slukové proto, aby bez odmlouvání plnil vůli úředníků v Bruselu. Právě oni nařizují, které plodiny a za jak výhodnou cenu bude fond vykupovat. Proč jsou v Česku zemědělci povzbuzováni právě k pěstování pšenice, to neumí vysvětlit ani tisková mluvčí fondu, ani ředitel odboru komunikace ministerstva zemědělství Pavel Kovář. A je toho víc, co nevědí.

Čeští farmáři totiž fond zavalili nabídkami na odkup přinejmenším 1,2 milionu tun pšenice. Fond se však s takovým přívalem neumí vyrovnat – nemá vlastní sklady a pronajímání od soukromých majitelů vázne. „Už jsme vypsali pět kol výběrových řízení, ale nejsme příliš úspěšní,“ popisuje situaci paní Sluková. Pravda je taková, že fond vykoupil zatím přibližně třetinu nabízené nadúrody a další šestinu odmítl kvůli nízké kvalitě převzít. U sedláků v sýpkách zůstává na konci března dobrá polovina sklizené pšenice, tedy asi 600 tisíc tun. Co si s ní fond, jenž nemá žádnou možnost, jak se ze svého závazku vůči pěstitelům vykroutit, počne, nemá jeho tisková mluvčí nejmenší tušení. „Vyčerpali jsme naše možnosti a čekáme, co vyjedná ministerstvo v Bruselu,“ říká Jitka Sluková.

Ministerští úředníci zatím v centrále EU vyprosili změnu pravidel – místo slibovaných čtyř měsíců od nabídky teď mohou od zemědělců zrní převzít v klidu až do konce července. To se ale farmářům nelíbí, protože mají strach, že se obilí zkazí. „Pro mnohé zemědělce bude obtížné kvalitu zrní udržet,“ potvrzuje obavy mluvčí Sluková a líčí další naději intervenčního fondu: „Zemědělec se třeba nakonec raději rozhodne obilí prodat, než aby mu tam leželo až do července.“ Prodat v tomto kontextu znamená ztratit nervy a prodat někomu jinému než státu – a tudíž laciněji.

A když ne? Ministerstvo jedná o možnosti pronajmout sklady v zahraničí, třeba v Německu či Belgii. Pokud k tomu dostane z Evropské komise zelenou, poputuje pšenice vykoupená za 101 eur (tedy o několik stokorun korun nad současnou světovou cenou) třeba z Moravy do skladu přes půl Evropy, kde si podle mluvčí Slukové poleží třeba dva roky. Náklady na uskladnění přitom v Česku činí zhruba euro za tunu měsíčně a v zahraničí bude cena nepochybně vyšší. Uskladněné obilí bude Unie průběžně nabízet v tendrech obchodníkům podle nejvyšší nabídky, která se však v tuto chvíli pohybuje asi deset eur pod cenou nákupu a s přibývajícími měsíci bude nejspíš dále klesat. Obchodníci potom dostanou příspěvek na přepravu zakoupeného evropského obilí do nejbližšího přístavu a vrhnou dotovanou pšenici na světový trh, čímž dál sníží světové ceny. Zemědělec z rozvojové země, která nemá možnost jak své farmáře dotovat, se pěkně zapotí, nebo prostě zkrachuje. Evropskému sedlákovi však rozdíl v ceně, miliony eur za uskladnění a dopravu uhradí evropský daňový poplatník.

Jsem navedenej

Systém Společné zemědělské politiky, určený v době svého vzniku před desítkami let k zajištění dostatku potravin na válkou vydrancovaném kontinentu, má však i své vítěze. Paradoxně jím – alespoň v českých podmínkách – nemusí být onen sedlák, kterému se v průběhu boje změnila pravidla hry. Ve zcela netržním prostředí se totiž pohybují tržní štiky: majitelé skladů a obchodníci.

Velkosklady nechtějí fondu pronajmout prázdnou kapacitu, místo toho nakoupí za nižší cenu obilí od nervózních zemědělců a to pak – už uskladněné – prodají státu za intervenční cenu se ziskem zhruba několik stovek korun na tuně – a naúčtují si samozřejmě skladné. Tuto praxi, o které se jinak jenom šeptá, potvrzuje bez problémů Jolana Procházková, tisková mluvčí Agropolu, jednoho z největších hráčů na českém zemědělském hřišti. „Pro intervenční fond skladujeme 70 000 tun pšenice. Je to stejné množství, jaké jsme nakoupili od zemědělců a prodali fondu. Cena při nákupu byla samozřejmě nižší – je to obchod jako každý jiný.“

Na celé operaci určitě neprodělají ani obchodníci, kteří dotovanou pšenici nakoupí v tendrech již od Evropské unie a vydají se s ní na světové trhy. A nemusí to být nikdo jiný než samotní velkoskladníci. „Identitu úspěšných účastníků tendrů nesmíme prozradit, je to obchodní tajemství,“ vysvětluje Státní intervenční fond daňovému poplatníkovi, kdo bude mít užitek z jeho daní. Vítězové už tak tajnůstkářští nejsou. „Ano, účastníme se i tendrů a máme střídavé úspěchy,“ potvrzuje již zmíněná paní Procházková z Agropolu. „Obilí pak vyvážíme do třetích zemí.“ Buďme k Agropolu spravedliví – určitě není jediný. Konkurenční Agrofert na otázky Respektu vůbec neodpověděl.

Zbývá zjistit, zda se chystá náprava. „O reformách se mluví již dlouho, ale nic nejde provést z roku na rok,“ říká ředitel tiskového odboru ministerstva zemědělství Pavel Kolář. „A Evropská unie je v tempu změn velmi obezřetná.“ Takže vyloučit opakování letošního patu po příští sklizni nelze. Stejný názor má i středočeský sedlák Miller. „Jestli nedostanu signál, že mi třeba seberou dotace, zaseju pšenici zase,“ vysvětluje. „Vím, že se to musí jednoho dne zhroutit, ale stejně to udělám.“

Středočeský farmář ve skutečnosti zaseje zase o něco víc. Od příštího roku už totiž v souladu se směrnicemi EU dostane dotace jenom na zoranou půdu. „Takže jsem vzal pluh a hned jsem zoral zatravněné plochy. Přece se nebudu připravovat o desetitisíce.“ Pan Miller tvrdí, že kdyby fungovaly tržní vztahy, uživil by se i bez dotací. Jenže prý musí jednat podle pravidel, která nevymyslel. „Stát mě devět let podporuje, abych tohle dělal. Takže mě dneska není blbý, že to dělám. Já jsem k tomu byl navedenej.“