Václav Havlíček: Povinná maturita z matematiky by podtrhla význam předmětu

zdroj: ČVUT v Praze

„Nezáleží na tom, jestli někdo dostane trojku nebo jedničku. Jde však o to, že společnost deklaruje, že matematika patří do základu všeobecného vzdělání,“ říká v rozhovoru rektor Českého vysokého učení technického (ČVUT) Václav Havlíček o povinné státní maturitě z matematiky. EurActiv s ním hovořil mimo jiné o tom, proč není technické vzdělávání atraktivní pro nejlepší studenty nebo proč by bylo dobré zavést školné.

  • Představitelé podniků si v České republice často stěžují, že znalosti a dovednosti absolventů technických oborů mnohdy neodpovídají požadavkům, jaké jsou pak na ně kladeny v praxi. Jak se na tyto stížnosti díváte z pohledu vysokých technických škol?

Rozhodně to není pravda. Čeští studenti se mohou z hlediska odborných znalostí zcela srovnávat se světem. Naši nejlepší absolventi například pokračují v doktorském studiu na různých vysokých školách ve světě. Nejtěsnější vazbu má ČVUT na jednu z deseti vlivných univerzit v Německu – RWTH Aachen University. Spolupracujeme i s univerzitami v Mnichově, ve Vídni, ale také ve Velké Británii a USA. Všude tam naši studenti nemají z hlediska odborných znalostí nejmenší problémy. 

Stesky průmyslové sféry směřovaly v minulosti především na nedostatek tzv. soft skills, tedy nedostatečné jazykové vybavení, špatné komunikační a prezentační schopností a schopnost vést pracovní týmy. To se stalo určitým klišé, které se stále ještě opakuje, ačkoliv ve skutečnosti už tento stav neplatí. Snažíme se, aby každý student strávil pokud možno nějakou část studia v zahraničí, kde si může znalosti cizích jazyků vylepšit. Také ze středních škol už k nám přicházejí studenti poměrně solidně připravení. Umí přinejmenším anglicky a také komunikační a prezentační schopnosti se v souvislosti s přestavbou studia na základních a středních školách výrazně zlepšují.

Naopak se výrazně zhoršují znalosti z matematiky. Je to tedy vždycky tak trochu „něco za něco“. Současné střední školy z velké části připravují studenty na studium technických věd nedostatečně. Samozřejmě ne všechny, protože existují i elitní střední školy. Celorepublikový průměr však výrazně klesl a ukazují to i mezinárodní testy.

  • A když si tedy průmyslové podniky stěžují na to, že absolventi se dostatečně neorientují v praxi…

Jestliže průmyslová sféra říká, že naši studenti mají nedostatečné praktické znalosti, pak se jedná o výrazné nedorozumění. Nemůžeme vychovávat studenty na míru současných potřeb průmyslu tak, aby bezprostředně po absolvování školy nastoupili do práce a okamžitě začali pracovat s plnou výkonností. Kdyby si nějaká firma zaplatila takové specializované studium, pak jsme schopni určité věci upravit. Ale nemůžeme ustoupit od teoretického základu studia, protože ti lidé budou za 20 nebo 30 let pracovat v úplně jiném světě. Elektronizace mění podmínky ve všech oborech. Kdybychom studenty zaškolili pouze na konkrétní problémy a pro potřeby konkrétních firem, neuspěli by v konkurenci na trhu práce. Velké firmy to naprosto jasně chápou. Máme úzkou spolupráci s firmou Siemens Česká republika, s firmou Škoda Auto a dalšími. Tyto podniky jsou spokojené, protože samozřejmě počítají s tím, že si v odborné oblasti doškolí inženýrské pracovníky sami. U malých firem je to samozřejmě složitější, ale naše vzdělání je dostatečně obecné, aby se naši absolventi mohli po určité době praxe plně věnovat inženýrské práci.

  • Optimální by tedy asi bylo takové nastavení, díky kterému by podniky měly zaměstnance s takovými znalostmi, které potřebují, ale absolventi škol by byli zároveň univerzálně připraveni pro práci v oboru. To znamená, že má pravděpodobně smysl hledat rovnováhu ve spolupráci škol a podniků tak, aby podniky určitým způsobem zajišťovaly praktickou část výuky, ale školy si zároveň zachovaly nezávislost?

Určitě je to tak. Hovoříme s představiteli průmyslu, respektujeme jejich připomínky a snažíme se upravovat studijní plány. Například na strojní fakultě máme dva druhy bakalářského studia. Jedno je čtyřleté a podstatně více zaměřené na praxi. Je určeno pro ty, kdo na bakalářské úrovni chtějí skončit a odejít do průmyslu. Vedle toho máme tříleté bakalářské studium, které je orientováno výrazně teoretičtěji, a studenti dále pokračují ve studiu, aby získali titul inženýra. Právě velké podniky přitom preferují inženýry před těmi prakticky orientovanými bakaláři.

  • Vraťme se ještě k těm nedostatečným matematickým znalostem. Patříte mezi zastánce názoru, že by matematika měla patřit mezi povinné maturitní předměty. Opravdu by měli z matematiky maturovat všichni, ať už se rozhodnou studovat cokoliv?

Jsem si tím jistý. Státní maturita bez matematiky vůbec nemá žádný smysl, protože bez matematiky se dnes neobejdou lékaři, přírodovědci, biologové ani další obory. Všechny experimentální obory potřebují statistické zpracování výsledků. Ekonomové bez výpočtů nemohou udělat vůbec nic. Takže možná s výjimkou teologických fakult potřebují matematiku všichni – ačkoliv samozřejmě v různé míře. Význam matematiky v maturitě nespočívá v tom, jakou známku ten student získá, ale v tom, že podtrhne důležitost toho předmětu. Protože středoškoláci, a to i ti nejslabší studenti, věnují daleko víc času těm předmětům, které jsou součástí maturity. Nezáleží na tom, jestli někdo dostane trojku nebo jedničku. Jde však o to, že společnost deklaruje, že matematika patří do základu všeobecného vzdělání.

  • V tom případě se ale bude muset podle odborníků přístup k matematice změnit už na základních školách nebo dokonce v mateřských školkách, protože mezi dětmi patří mezi nejméně oblíbené předměty.

Ano, to je pravda. Například v Jižní Koreji vodí učitelky děti z mateřské školky na prohlídky do technického muzea, ukazují jim interaktivní exponáty a je u toho vždy i trocha teorie. Děti se tedy s technikou setkávají už odmalička. Výsledkem je, že je to jedna z nejdynamičtěji se rozvíjejících ekonomik světa. Totéž platí o dalších asijských tygrech.

  • Je v ČR o technické obory menší zájem, než tomu bylo dřív?

Relativní zájem je podle mého názoru poměrně konstantní. Na technické obory se ale hlásí méně těch nejkvalitnějších studentů. Jsou totiž vychováváni v tom, že technika je například škodlivá z hlediska životního prostředí, a žijí v představě, že nejdůležitější je psát eseje a filozofovat. Jde tedy především o kvalitu. Pořád ještě máme dostatek uchazečů o studium, na každé fakultě je jich více, než kolik můžeme přijmout.

  • Počet studentů na vysokých školách v České republice roste, v některých případech je to ovšem na úkor kvality, jak upozorňují odborníci. Jak už bylo také řečeno, o některé obory je větší zájem než o jiné, takže mohou vznikat jisté nerovnováhy. Dá se s tím něco dělat nebo je potřeba počkat, až tyto problémy vyřeší tlak trhu práce?

Až do roku 2007 se ministerstvo školství snažilo tlačit na zvyšování počtu vysokoškoláků, protože ze statistik OECD vyplývalo, že jich má Česká republika málo. Týkalo se to tedy absolventů vysokých škol, ne studentů. Stát se tedy snažil co nejrychleji dorovnat čísla vyspělých zemí. Zapomněl přitom ale na jednu skutečnost – že úroveň zejména bakalářského studia je v různých státech rozdílná. A ve státech západní Evropy nebo v USA plní absolventi bakalářských studii funkce středních techniků nebo lidí na středním stupni řízení ve státní správě a podobně. Což u nás tradičně plnili absolventi kvalitních průmyslovek, středních zdravotních škol a tak dále.

Dnes třeba po kvalifikovaných zdravotních sestrách EU vyžaduje, aby měly bakalářské vzdělání. Jenže to souvisí se strukturou zaměstnanosti. V našich nemocnicích jsou zdravotní sestry vlastně „holky pro všechno“ – musí roznášet jídlo, často musí uklízet, starají se o hygienu nepohyblivých pacientů a tak dále. Ve státech, kde jsou zdravotní sestry kvalifikovanými pracovnicemi na vysokoškolské úrovni, dělají skutečně pouze odborné úkony, a na ty pomocné úkoly jsou tam jiní pracovníci. Ta struktura absolventů je zkrátka tradičně jiná a ČR se teprve začíná vydávat směrem k modelu západních zemí. Je to ale pomalý proces a nemůže se to stát z roku na rok.

Když se vrátím k tomu, že o některé obory je větší zájem než o jiné, vidím problém především v převisu studentů v ekonomicko-manažerských oborech. Studenti-středoškoláci si totiž vytvářejí představu o tom, že nejvíc se vydělává v bankách, v právních oborech a podobně. To všechno byla stoprocentní pravda před 10 nebo 15 lety, ale dnes se to mění právě proto, že je nedostatek technicky vzdělaných lidí. Dobrý konstruktér je dnes v dobré firmě finančně ohodnocen srovnatelně nebo dokonce lépe, pokud ho firma opravdu potřebuje. V tomto smyslu se struktura vyvíjí a v budoucnu se to pravděpodobně srovná díky působení trhu práce. Bude to ale nějakou dobu trvat, protože vysokoškolské studium trvá pět až sedm let, v případě některých studentů až deset. Teprve během pěti nebo deseti let si to lidé pravděpodobně uvědomí a poznají to také v praxi.

  • Domníváte se, že by České republice prospělo, kdyby se počet vysokých škol snížil?

Myslím si, že škol je opravdu příliš mnoho. Týká se to především těch soukromých. V České republice je 26 veřejných vysokých škol, dvě státní školy a asi 50 škol soukromých. Z hlediska počtu absolventů mají přitom soukromé školy dohromady okolo 13 % počtu vysokoškoláků. Je to ale opět oborově selektivní. Nám například soukromé školy vůbec nevadí, protože ani jedna z nich není technická. Výuka techniky je drahá – potřebuje strojní, přístrojové a počítačové vybavení a tak dále, takže ani jedna z nich se do technických oborů nepustila. Dokonce i podniková škola Škody Auto v Mladé Boleslavi vyučuje především ekonomii a management. Ale například v oblasti sociologie mají soukromé školy 30 % trhu studentů, takže tam už to trochu problém je.

  • Pomohla by českému systému vysokého školství obecně například změna ve financování škol, která by kladla větší důraz na jejich kvalitu?

V některých vyspělých státech stát vybral na základě objektivních parametrů určitý počet nejlepších vysokých škol, které jsou financovány podle jiného modelu než ty průměrné. V Německu je to 10 nejlepších univerzit a o umístění v této desítce byl velký boj. V Británii je to především Oxford a Cambridge a Imperial College v Londýně. Jsou to školy jednoznačně výzkumného typu, které vychovávají především špičkové odborníky. Na Slovensku se o to také pokoušeli a některé vybrané školy také financují trochu jinak.

U nás kdysi v této souvislosti hovořil premiér Nečas o počtu škol, které se dají spočítat na jedné ruce. Je to ale obtížná otázka. Když porovnáme naši velikost s Německem, jsme asi desetkrát menší. Kdybychom se tedy řídili jejich příkladem, místo deseti německých by u nás měla být jedna. To je ovšem politicky nepřijatelné a není to přijatelné ani oborově, protože u nás není univerzita, která by zahrnovala všechny obory od humanitních až po ty nejtechničtější. Ty školy by tedy měly být minimálně dvě. Aby byly obě v Praze, to je opět politicky nepřijatelné. V Brně jsou přitom dvě školy, jejichž kvalita je podobná kvalitě těch dvou pražských, takže z toho vychází čtyři. Opět by však nebylo přijatelné, aby byly pouze v Praze a Brně, protože například ostravský region by alespoň jednu takovou školu technického zaměření potřeboval. Bude-li u nás ovšem výběrových škol pět, tak je stát nezvládne financovat výrazně jinak než ty ostatní. Takže vláda to nemá v této otázce lehké.

  • K prosazení důležitých změn ve školství je nepochybně potřeba, aby existoval určitý konsenzus napříč politickým spektrem. Shodnou se české politické strany na základních směrech, jakými by se mělo školství vydat?

Pokud jde o náplň studijních programů, jejich strukturu a jejich formalizaci, pak jsou názory sociální demokratů a stran současné vládní koalice dost podobné. Rozděluje je ale především otázka školného. Levicové strany jsou jednoznačně proti, pravicové by jej rády zavedly. Obě strany mají řadu argumentů pro jednu nebo druhou variantu.

  • Jak se na možné zavedení školného díváte Vy?

Je možná opravdu trochu nespravedlivé, že studenti za vzdělání nic neplatí, protože v České republice panuje velký rozdíl v platové úrovni lidí se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. Ti lidé tak vlastně dostávají od státu peníze na vzdělávání, které jim potom umožňuje získat lépe placenou práci. Bylo by tedy dobré, aby si menší část nákladů na studium platili sami. Ten systém by ale měl být nastaven tak, aby nesnížil možnosti studia pro studenty z chudších rodin. Také mezi nimi jsou samozřejmě kvalitní studenti, které by stát neměl ztratit. Byl bych ochoten podpořit přiměřené školné s tím, že nejlepší studenti ho celé dostanou zpátky v prospěchovém stipendiu. To by se samozřejmě muselo dít bez rozdílu toho, jestli pochází z chudší nebo bohatší rodiny. Průměrní studenti by měli dostat zpět výraznou část financí. V případě nejslabších studentů by finanční regulace mohla přispět k rozhodnutí, že pokračovat ve studiu se jim nevyplatí. Tento systém by tedy měl být vyloženě motivační.