Pavel Juříček: Bez kvalifikovaných lidí se byznys dělat nedá

zdroj: SP ČR

„To, co v minulosti dokázal středoškolák, dokáže dnes vysokoškolák. Podobné je to u absolventů s výučním listem. To, co byli dříve oni, jsou dnes absolventi průmyslovek, a to ještě stěží,“ tvrdí viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Pavel Juříček. Proč absolventům technických oborů chybí zejména praktické dovednosti a jak lze tuto situaci řešit?

Pavel Juříček se vyučil frézařem a později absolvoval Fakultu strojní na Vysokém učení technickém v Brně. Získal doktorát z ekonomických věd, které studoval částečně v Rotterdamu, ve Vídni a v Ostravě. Je předsedou představenstva společnosti Brano Group, ve které na různých pozicích působí od roku 1982. Zastává funkci viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy ČR (SP ČR) a také viceprezidenta Sdružení automobilového průmyslu.

  • Český průmysl si v posledních letech stěžuje na nedostatek kvalifikovaných pracovníků, zejména v méně kvalifikovaných profesích. Svaz průmyslu a dopravy a Českoněmecká obchodní a průmyslová komora se během letošního roku snažily vládu přesvědčit o potřebě zavést v Česku prvky systému duálního vzdělávání, kdy by učni část vzdělání získali ve škole a praktické dovednosti během praxe v průmyslových podnicích, se kterými by školy spolupracovaly (tento systém funguje v sousedním Německu nebo Rakousku – pozn.red.). Je situace skutečně tak vážná?

České republice podle mého názoru zvoní hrana. A vzhledem k tomu, jak dlouho se v byznyse pohybuji, si myslím, že pro to mám cit. Nejde jen o tvrdá data, ale i o celkovou orientaci studentů. Ve vzdělávacím systému je zjevná bezbřehost, a ta je navíc dlouhodobá.

Není to přitom záležitost pouze této vlády, ale i předchozích vlád. Začalo to za paní ministryně Buzkové, kdy se začalo hovořit o lidských právech a začalo se říkat, co všechno je možné studovat, jak velké možnosti v tomto ohledu Česká republika má a jak nám takřka budou pečení holubi padat do úst. Udělali jsme si ze vzdělání politické téma, místo toho, aby to bylo téma ekonomické.

Nyní se nacházíme v takové situaci, že nezbývá než sebrat odvahu a říkat to politikům natvrdo. Českou republiku nedostatek kvalifikovaných pracovníků ohrožuje, a pokud se situace velmi rychle neotočí, můžeme skončit tam, kde je Španělsko, Portugalsko nebo Řecko.

  • Vy za problematické období označujete dobu ministryně Buzkové. Význam odborných škol a učilišť ale přeci začal upadat už krátce po sametové revoluci. Můžete lidem, kteří si tu dobu pořádně nepamatují, připomenout, k čemu došlo?

Došlo k tomu, že odborné školství, tj. učňovské školství a střední školství přešlo z gesce ministerstva průmyslu na ministerstvo školství a paní Buzková tomu tehdy zasadila hřebík tím, že většinu peněz přesměrovala na financování gymnázií. Gymnázia tedy posílila a tím se posílil i vliv odchodu studentů z odborných škol. Gymnázia nabízejí všeobecné vzdělání a může se tudíž zdát, že po jejich absolvování lze dělat vše.

Na toto uvažování jsme nyní dojeli a nacházíme se v situaci, kdy průmysl nemá čerstvé odborníky a kdy spousta zakázek kvůli tomu končí mimo Českou republiku. Nemáme kapacity, nemáme lidi a bez lidí se byznys dělat nedá.

  • Pokud se ještě můžeme vrátit trochu do minulosti před rok 1989, v tehdejším Československu přeci spolupráce škol a průmyslových podniků fungovala. Máte nějaké vysvětlení, proč tyto vazby zanikly?

To netuším. Možná tu byla snaha dělat vše jinak, než jak to fungovalo za komunistů a odstranit vše, co mělo nádech minulého režimu. Tehdy se mluvilo o tom, že průmysl nebude potřeba, že naše země bude orientovaná finančně a že potřebujeme služby. Tam někde si myslím, že se ve společnosti zakotvilo vědomí, že Česká republika bude rájem na zemi a že se nám všechno bude automaticky dařit. Dnes se ale ukazuje, že to tak není.

  • Jaká je nyní na straně českého průmyslu poptávka po odbornících?

Především je naprosto nenaplněná. Proto se také snažíme nabírat kdekoho, kdo má trochu hlavu mezi rameny a snažíme se ho přeškolit na technika nebo alespoň na člověka, který technice trochu rozumí. V současné době zaměstnává průmysl 42 % kvalifikovaných pracovníků, ale na střední školy a do technických oborů nastupuje pouze 29 % žáků. Ten rozdíl činí 13 %. A tolik pracovníků nám dnes zhruba chybí. To přitom hovoříme jen o kvantitě a ne o kvalitě.

Kvalita se za poslední roky dramaticky snížila. To, co v minulosti dokázal středoškolák, dokáže dnes vysokoškolák. Často ovšem ani to ne, protože v případě soukromých vysokých škol se o kvalitě, až na výjimky, vůbec hovořit nedá. Podobné je to u absolventů s výučním listem. To, co byli dříve oni, jsou dnes absolventi průmyslovek, a to ještě stěží – mimo jiné proto, že jim chybí praktické dovednosti.

Znalostní ekonomika, moudrost nebo vzdělanost národa závisí na znalostech, dovednostech, ale také o postoji k práci. A nám dnes chybí všechny tři faktory.

  • Iniciativa ČNOPK a Svazu průmyslu se zaměřuje především na učňovské školství. Kvalifikované pracovníky ale průmysl jistě potřebuje ze všech typů škol. Máte přehled, jaký je v průmyslu převis poptávky po absolventech z jednotlivých vzdělávacích stupňů?

Souhrnné číslo nemáme. Máme ale čísla podle jednotlivých regionů. Pokud bychom je sečetli, pak absolventů s výučním listem nám řádově chybí desetitisíce a absolventů středních škol řádově tisíce. U absolventů vysokých škol by se z čísel mohlo zdát, že nám nic nechybí a spíš naopak přebývá. Problém je ale opět s kvalitou.

Technici, konstruktéři, technologové, svářeči nebo technologové sváření – to jsou lidé, kteří prakticky vymizeli a téměř neexistují. Konstruktéři samozřejmě existují, ale je jich málo. Ústav konstruování na VUT Brno vystudovalo v ročníku jen zhruba dvacet studentů. To jsou z pohledu strojařiny čísla, která jsou jen kapkou v moři. Takoví lidé jsou hned rozebráni.

  • Neobáváte se, že se prosazování spolupráce průmyslu a škol na nižší (tj. především učňovské) úrovni obrátí proti vám? Neřeknou si lidé, že průmysl kvůli svým aktuálním potřebám pouze podporuje neperspektivní obory, jejichž absolventi budou vykonávat podřadnou a špatně placenou práci? Copak nepotřebujeme i vysokoškoláky?

Já v tom žádný rozpor nevidím. Pokud něco vymyslíte, musíte to také implementovat. A jestli to implementujete prostřednictvím techniků a projekt manažerů, technologů a nástrojařů, musíte to také vyrábět. To je logické.Vyučených potřebujeme zhruba 50 %, zhruba po 20 % potřebujeme absolventů středních škol (ať už s maturitou nebo bez maturity) a zhruba 10 až 12 % vysokoškoláků. Průmysl je v tomto směru poměrně transparentní. Svým způsobem je to velmi jednoduché a vůbec nechápeme, proč se z toho dělá politikum a vnímá se to jako složitý systém.

Jiná věc je, jak se to bude vyvíjet do budoucna. Tady je třeba dát dohromady moudré hlavy, jako to v Německu udělala Angela Merkelová, když se spojila s průmyslem a nechala si od něj poradit, jaké jsou směry do budoucna. Mechatronika, zdravotnictví nebo nanotechnologie jsou věci, které mohou hospodářství v budoucnu táhnout.

  • Že by vláda přišla s podobnou vizí, zní v České republice trochu jako science fiction…

To přeci žádná science fiction není! Nelze se ale obklopovat jenom ekonomy. Ekonomové umějí spočítat jenom to, co bylo v minulosti. Vláda se musí obklopit i technicky vzdělanými lidmi a zároveň vizionáři, kteří ji budou umět nasměrovat. Pokud bude vláda schopná naslouchat, je to jednoduché. Jsme malá země, proč bychom si to měli komplikovat?

  • A vy máte pocit, že současná vláda naslouchá?

Ne. Vláda nyní možná trochu naslouchá díky tomu, že máme velmi přátelské vztahy a pan ministr Kuba na nás působí, že tomu rozumí a chce udělat alespoň nějaké kroky, které půjdou pozitivním směrem. Obecně bych ale řekl, že pochopení je zatím spíš v rovině rétoriky a že konkrétní kroky se zatím příliš prosadit nepodařilo. Byli bychom rádi, aby se prosadily do rozpočtu na rok 2013. Už se nechceme nechat odbýt.

  • Ptal jsem se i proto, že sledování trendů a perspektivních oborů bylo i součástí Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti (SMK), která právě za pana ministra Kuby jakoby ztratila prioritu…

Víte, já naprosto s panem ministrem Kubou souhlasím v tom, že strategie konkurenceschopnosti je tak široká a tak bezbřehá, že v podstatě žádné priority nemá. Jestliže je tam napsáno všechno, a to v SMK na 118 stránkách skutečně je, pak se v tom utopíte. Je to stejné jako s řízením firmy. Musíte si říci, co jsou priority a na to navázat cíle, kroky, odpovědnosti a termíny.

  • Pojďme se vrátit ještě ke spolupráci škol a průmyslu. Vy jste letos získali pro toto téma premiéra a jednání o krocích, které by v České republice vedly k využívání některých prvků duálního vzdělávání, vedete i s ministerstvy průmyslu a školství. V jaké fázi tato jednání jsou?

Zaprvé, na začátku příštího roku má odstartovat pilotní program Pospolu. Doufáme, že na nás bude delegováno základní řízení tohoto projektu a budeme moci do programu vybrat jednotlivé firmy a školy tak, aby to mělo hlavu a patu. Zadruhé je úsilím pan ministra Kuby daňově zvýhodnit ty firmy, které budou na svých technologiích učit studenty (především učně). Návrh ale zatím počítá pouze se 400 hodinami na praktickou výuku, a to podle nás nestačí. Pokud 400 hodin vydělíte deseti reálnými měsíci, vyjde vám z toho pouze jeden den v týdnu – a to je relevantní jenom pro první ročník. Pro druhý bychom ale potřebovali 800 hodin a pro třetí 1.600 hodin.

  • Zmiňoval jste projekt Pospolu, jak má konkrétně fungovat?

Jedná se o pilotní projekt, do kterého se má zapojit 25 škol a 25 firem. Rád bych, aby projekt fungoval celoplošně a aby se do něj v každém kraji zapojily dvě školy a dvě firmy. Chceme ukázat, že je tento systém aplikovatelný opravdu v celé české společnosti.

  • Bude se tedy jednat o různorodé obory?

Určitě, snažíme se, aby se do projektu zapojily firmy a školy ze strojírenského průmyslu, automobilového průmyslu, výroby plastů a podobně.

  • Jaký je rozpočet projektu a jak z něj budou školy a podniky financovány?

Rozpočet projektu je 53 milionů korun a my počítáme s tím, že každá škola a každá firma dostane milion korun. To je ale pouze pilotní projekt. Dalším krokem bude systémová změna včetně legislativních úprav. Ty jsme si stáhli z německých firem a z Česko-německé obchodní a průmyslové komory (ČNOPK), protože v Německu tento systém úspěšně funguje.

  • Jak na vaše návrhy reagují ministerstva průmyslu a školství? Na konferenci, kterou minulý týden pořádala ČNOPK, si řada účastníků stěžovala na ne zrovna ideální koordinaci. Každé ministerstvo (jak je ostatně v ČR zvykem) prý postupuje po své vlastní linii a na ostatní ohledy nebere…

Jednání začala. Ministerstvo průmyslu začalo spolupracovat s ministerstvem školství, ale je zapotřebí také spolupráce ministerstva financí, protože taková opatření, jako jsou například daňové úlevy pro podniky, mají konsekvence do státního rozpočtu. Ty peníze je ale možné jinde ušetřit a také se ví, že tento mechanismus – duální, technický – může Českou republiku vést k budoucím lepším tržbám. Odhaduje se, že nám uniká až 200 miliard korun tím, že nemůžeme dělat aplikovatelný vývoj pro průmysl a reálně jej poté v jednotlivých firmách zrealizovat.